„Uvědomil jsem si, že mi vymyli mozek,“ vypráví severokorejský přeběhlík

Kim Joo Il

Kim Joo II sloužil osm let v severokorejské armádě. V roce 2005 si uvědomil, že jeho země není ráj, jak mu bylo po celý život vtloukáno do hlavy, a tak přeplaval do Číny. Dneska žije v Londýně, kde pracuje jako viceprezident Asociace severokorejských obyvatel v Evropě. Pracuje s utečenci a zvyšuje povědomí o porušování základních lidských práv v jeho zemi. Nedávno jsme se s ním sešli a tenhle článek je jeho osobní výpovědí o životě v jeho rodné zemi. 

Když jsem se dozvěděl, že Kim Ir-sen zemřel, byl jsem blízko 38. rovnoběžky. Ten den nefungovala v Severní Koreji elektřina, ale já byl tak blízko u jihokorejských hranic, že jsem z amplionů slyšel oznámení o jeho smrti. Pomyslel jsem si: „To je nemožný - on nemohl zemřít. Jak mohl Velký Vůdce zemřít? Vždyť je nesmrtelný!"

Bylo nemožné si to představit. Brečel jsem. Všichni jsme brečeli. Každé ráno se vojáci seřadili a postupně skládali na zem květiny na jeho památku. A všichni brečeli, brečeli a brečeli. Každý říkal: „Jak vůbec můžeme přežít, jak budeme žít, jaký je náš osud, když je náš vůdce pryč?" Takhle přemýšlí člověk s vymytým mozkem.

Ve škole byla třetina naší výuky zaměřená na našeho Velkého Vůdce. A okolo pětiny bylo o buržoazii - o lidech s penězi a půdou. Oni byli nepřátelé. Naučili jsme se, že žijeme v ráji a že se musíme postarat o to, aby tihle lidé v tom ráji neexistovali.

V naší škole každý měsíc vybírali a kontrolovali naše učebnice. V mé třídě byli dva kluci, kteří byli rivalové. Jeden záviděl tomu druhému studijní úspěchy, a tak si půjčil jeho učebnici, ve které byl portrét Kim Ir-sena a dokreslil na jeho obličej směšné znaménko. Poté mu jí vrátil. Když pak kontrolovali učebnice, rodina toho kluka zmizela přes noc. A podobné věci byly docela normální - říkalo se tomu „vina ze spiknutí". Během dospívání jsem viděl mnoho lidí, kteří byli posláni do vězení jenom za to, že řekli jedno špatné slovo. V Severní Koreji existuje jedno docela trefné rčení - každá stěna poslouchá.

Bylo mi deset, když jsem viděl svou první veřejnou popravu. Seděl jsem a přemýšlel jsem. Porušil zločin, kterým ohrozil náš mír a měl by být potrestán. Ten muž byl bratrem mého spolužáka. Tvrdili, že byl v Číně, kde ukradl něco z tamního muzea. Všichni ve škole byli povinni tomu přihlížet. Každý musel chodit na veřejné popravy, takže je pořádali na obrovských stadionech. Zasedací pořádek byl velmi důležitý; pokud věděli, že jsi byl někdy v Číně, posadili tě do první řady. Pokud jsi měl tendence demonstrovat, posadili tě do další řady. Bylo to varování.

Když jsem se přidal k armádě, bylo mi 17. Pro muže je povinné sloužit deset let. V Severní Koreji je 54 akademií, které navenek vypadají jako univerzity, ale vevnitř jsou lidé vyučováni k tomu, aby z nich byli vysoce postavení důstojníci. Režim se snaží, aby tyhle akademie vypadaly jako univerzity proto, aby jiné země nemohly říct, že Korea trénuje příliš mnoho vojáků.

Já jsem byl pyšný, když jsem se konečně stal součástí armády. Skutečně jsem věřil, že existuje pouze pro dobro lidí; proto, aby je činila šťastné. Tohle mě tam učili a já jsem byl velmi dobrý student. Tím spíš mě ale šokovalo, když mě umístili na základnu, protože tam to bylo úplně jiné, než co nás učili na akademii. Noc předtím, než nás tam přidělili, jsme dostali nové uniformy. První den nám vyšší důstojníci nové uniformy vzali a dali nám jejich staré. Když tě odvelí, tvoje rodina ti dá dárky a jídla. Hned první noc nám to všechno ukradli. Stěžoval jsem si, říkal jsem: „Chci svoje věci zpátky." Za trest jsem byl mlácen. Říkali: „Tohle je armáda - zvykej si." 

Mlátili mě aspoň jednou denně po tři roky. Poté jsem se stal kapitánem a bylo na mě, abych napadal lidi. Neměl jsem ponětí o tom, že to, co dělám, je špatné. Je to běžný, každodenní život vojáka. Lidé v armádě nevědí o lidských právech, nikdy o nich neslyšeli.

Moje první místo bylo u kuchyňské policie. Dali mi rýži a řekli mi, ať z ní udělám sedm jídel. Řekl jsem jim: „Jak můžu udělat jídlo bez žádných ingrediencí kromě rýže?" Řekli mi: „Musíš to nějak udělat." O půlnoci nás vzbudili a dali každému z nás batoh. Museli jsme jí na nejbližší farmu a vyhrabávat jídlo. Jeden člověk kradl rajčata, druhý zelí a třetí brambory. Tak jsme se museli živit každý den, kradením.

Měli jsme hlad dvacet čtyři hodin denně. Měli jsme dostávat 600 gramů rýže každý den, ale každý ze zásobování si trochu ubral, takže než to došlo k nám, zbylo kolem 200 gramů rýže. Proto jsme byli všichni podvyživení a proto mnoho z nás zkoušelo z armády utéct.

Jedna idea, kterou naše země neustále prosazovala, byla, že nikdo neumírá hlady. Jako kapitán jsem musel hlásit úmrtí vojáku, ale nemohl jsem říct, že zemřeli hlady. Do jejich úmrtních listů jsme psali, že měly zánět střev, které vedly k rapidnímu úbytku váhy, horečce a krvácení. Mnoho ženských vojáků zemřelo a než zemřely, vypadaly jim všechny vlasy. Takže když umřely, byly plešaté s propadlými hrudníky. Podle pohledu už ani nebylo možné říct, jestli jsou to ženy nebo ne.

Většině lidí v Severní Koreji není dovoleno cestovat po zemi, ale já jsem mohl, bylo to součástí mojí práce. Mojí prací bylo hledat vojáky, kteří utekli z armády kvůli hladu. Moc dobře věděli, že čelí hrozivým důsledkům, takže se vždy vrátili domů a alespoň jednou, naposledy, pojedli se svými matkami. Když jsem cestoval, uvědomil jsem si, že je něco špatně. Všude, kde jsem se octil, lidé hladověli. Každé nádraží mělo zdravotnické středisko, kde byly hromady mrtvol, jen tak, pohozené.

Často, jelikož nebyla elektřina, měly vlaky zpoždění celé dny. Lidé vám nabízeli postel v jejich domě za kilo rýže. Slyšel jsem zvěsti o tom, že jakmile se člověk dostal do jejich domů, zabili ho a snědli jeho maso. Jeden muž byl za to veřejně popraven. Byl to doktor, který vykopával mrtvoly z masových hrobů a dělal z nich masové knedlíky.

Několik let jsem měl o režimu pochybnosti, ale rozhodl jsem se utéct poté, co zemřela má neteř. Když jsem se vrátil domů, moje rodina mě krmila dobře, takže jsem neměl ani tušení, že trpí. A oni vážně trpěli. Moje sestra jednou poslala svou dceru žebrat k sousedům o trochu rýže. Oni jí dali sušenou kukuřici. Neměli byste jíst suchou kukuřici, protože vás dělá velmi, velmi žíznivé. Ona ale nebyla se svojí matkou a nevěděla to. Snědla suchou kukuřici a zapíjela ji velký množstvím vody. Pak se nafoukla a zemřela. Byly jí dva roky.

Jednoho dne jsem pak měl najít dezertéra v jeho domě v provincii Hamgyong, která sousedí s Čínou. Už jsem tam byl a přemýšlel jsem o útěku, ale nedokázal jsem to, protože jsem měl příliš velké obavy o svoje rodiče. Tehdy jsem se rozhodl, i když jsem věděl, že pojedu přes moje rodné město, že nepůjdu a nesetkám se svými rodiči. Vím, že kdybych to udělal, změnil bych názor.

Poslal jsem vojáky, které jsem našel, na vlak a zmizel jsem. Poté jsem jel jiný vlakem na sever, k řece mezi severním Hamgyongem a Čínou. Byl úplněk, a tedy příliš jasno na to, aby se dala překročit hranice. Až po dvou dnech byla dost velká mlha na to přejít na druhou stranu. Sešel jsem k řece, ale protože bylo období sucha, byla hladina řeky velmi nízko. Jediné co vyčnívalo, byly oblázky. Svlékl jsem si kabát a opatrně vstoupil do řeky.

Vojáci podél řeky stáli na každých padesáti metrech. Jakmile jsem se dostal k tomu, o čem jsem si myslel, že je velká skála, uvědomil jsem si, že je to voják držící zbraň. Byl jsem připraven bojovat a zemřít; byla to pro mě otázka života a smrti. Byl ale srpen a velmi horko a jak jsem se dostal blíž, viděl jsem, že ten voják usnul. Změnil jsem směr, ponořil se do vody a začal plavat.

Když jsem se dostal do Číny, potvrdily se všechny moje domněnky. Vymyli mi mozek. Cestoval jsem skrz Vietnam, Kambodžu a Thajsko a o dva roky později se dorazil do Británie. Dřív jsem si myslel, že Severní Korea je ráj, ale poté, co jsem se dostal do Velké Británie, jsem si uvědomil, že je to všechno úplně jinak.