Jak se žije na ruském pravoslavném ostrově

Do Ruska, to bych si ze všeho nejvíc nepřál, zpíval Pastrňák v devadesátkách. Daniela to viděla opačně. Do Ruska jela, a dobrovolně, a s ostatními měsíc pracovala za ubytování a stravu. Po cestě do Petrohradu, ze kterého se dál dopravovala vlakem a lodí, se nakonec dostala na Valaam, na největší ostrov stejnojmenného souostroví na Ladožském jezeře. Na něm sídlí už od středověku opatství a je z převážné většiny obýván muži. A kromě dělníků pracujících na opravách kláštera to jsou především pravoslavní mniši.

Je nasnadě, že s církví to v Rusku bývalo v různých dobách různý. Tak třeba v časech Sovětského svazu byl Valaam místo, kde režim soustřeďoval a izoloval od společnosti handicapované lidi. Jakmile byl však církvi navrácen a na ostrov se vrátili duchovní, Putin se na něm v současnosti přičiňuje v „obnovování starých patriarchálních tradic" a vztah s církví oprašuje. Na ostrově nechal svým jménem postavit k všeobecnému nadšení kostelík nebo se v Moskvě slouží mše „proti blasfemii".

Mezi muži musíte jako žena chodit na ostrově zahalená, čímkoliv však vzbudíte jejich pozornost, můžete si „za to sama". Ale jak známo, když se vám v Rusku něco nelíbí, můžou vás za to buď zmlátit kozáci bičem, nebo vás tam můžou zavřít nebo rovnou zabít, a to někdy klidně i pár kroků od Kremlu.

Zeptala jsem se tedy Daniely zvědavě na to, jaké to bylo na Valaamu.

Proč ses rozhodla odjet zrovna na Valaam?

Obecně mě lákalo Rusko jako místo dostatečně jiné než naše země, ale zase ne natolik odlišné, abych se tam bála vydat sama. A ze zajímavých workcampů v Rusku se nabízel buď Bajkal, který se mi zdál příliš daleko Trans-sibiřskou magistrálou, nebo právě Valaam, který nabízel jednak krásnou severskou přírodu, jednak mě lákalo i spirituální prostředí – doufala jsem, že lépe proniknu do náboženství hrdinů svého oblíbeného Dostojevského. Navíc samozřejmě to pomyšlení, že se vydávám sama na sever do mužského pravoslavného kláštera na odříznutém ostrově, bylo přitažlivé.

Co bylo hlavní náplní vaší dobrovolnické činnosti?

Dělali jsme, co bylo potřeba – od sbírání jablek v sadu, přes pletí pole a natírání plotů až po ometání poustevnického kostelíka hluboko v lese, kam nás musela dovézt stará maršutka s prasklým předním sklem.

Setkala ses s místními lidmi. Jak byli staří? Jakou měli náturu?

S mnichy jsme se setkali jen málo, ale každý z nich byl zajímavý a měl svůj příběh. Například Pavel z Tatarstánu, který nám ukázal nejlepší místa na koupání v jezeře (on sám se koupal každý den, a to i v zimě, kdy si v minus třiceti musel vysekávat díru do ledu), byl předtím, než skončil ve Valaamu, muslimem i katolíkem. Chyběly mu téměř všechny zuby, a když stál se svými stodvaceti na kameni nad jezerem a zpíval jednohlasně chorál, byl na něj vskutku monumentální pohled. My jsme se koupali ve 12 stupních, lepší fyzičku jsem v životě neměla.

Jinak jsme se tam nejvíce setkávali s ostatními dobrovolníky, což byli většinou věřící ze všech koutů Ruska, ze Sibiře i Kavkazu, takže jak jsem výše zmiňovala Dostojevského, „pravého ruského člověka" jsem opravdu potkala. Ono se to hrozně těžko vysvětluje a zobecňuje, ale bylo v nich paradoxně opravdu něco takového ruského jako ve smyslu plného paradoxů a extrému. Všichni muži působili hrozně tvrdě a zároveň byli velmi laskaví, ve všech byla jakási krutost a zároveň velká dobrota.

Na Valaamu stojí klášter založený ve středověku. Máš s jeho návštěvou nějakou zkušenost? Jaká je víra na ruském Valaamu? V čem je z kulturního hlediska výjimečná?

Mám různé zkušenosti s katolickými mšemi i obřady různých protestantských církví, proto mě překvapilo, jak moc je pravoslavná mše i celé pojetí víry odlišné. Pravoslavní sami tvrdí, že jejich víra je ta „pravá", právě proto, že je od počátku neměnná, že se nereformuje. To například znamená, že mše trvající několik hodin, i klidně celou noc v době svátků, je celá ve staroslověnštině. To znamená, že jí průměrný věřící vůbec nerozumí. Ale nikomu to nevadí – celý obřad se mi zdál mnohem více vystavěný na mystice a prožitku, kdy mi neustálé opakování křižování a naučených formulí s trochou nadsázky připomínalo spíš obřad Hare Kršna než křesťanskou mši.

Jak vás místní přijali?

Musím říct, že ostatní dobrovolníci nás přijali velmi dobře, třebaže zde byla velkou překážkou jazyková bariéra – anglicky tam uměl málokdo. I přesto se všichni okolo velmi snažili a já zjistila, že když mluvím hodně pomalu česky, občas mi i někdo rozumí. Na nějaké velké debaty to ale moc nebylo, i když i zde byly výjimky, např. jsem se zde setkala s postarším „panem profesorem", který znal české dějiny, skládal origami, hrál v kostele na zvony a učil dobrovolníky fyziku. Co se týče víry, bylo to velmi zvláštní, všichni byli tak moc přesvědčení o své pravdě, že absolutně necítili potřebu jakékoliv diskuze, pro mou „nevíru" se na mě však nikdo nikdy nijak neobořil či nedal najevo nenávist – všichni mě velmi hluboce litovali. To bylo pro mě velmi frustrující.

Cítila ses na ostrově někdy ohrožená?

Občas jsme měli trochu nepříjemný chvilky s dělníky, kteří tam pracovali. Ženy chodily na ostrově v dlouhých sukních a se zahalenou hlavou, oficiálně to byl povinný dress code pouze v prostorách kláštera, ale ve chvíli, kdy se dívka vydala ven nezahalená, stala se okamžitě cílem pokřikování a různých narážek pracujících dělníků. Co mi ale vadilo více, bylo, že když si člověk chtěl někomu postěžovat, dostalo se mu reakce, ze které sice nepřímo, ale jednoznačně plynulo: „není to sice dobrý, ale můžeš si za to sama, když nedodržuješ pravidla oblékání". Asi poprvé v životě jsem tady pochopila ten vztek, který žijou feministky.

Jaký vztah tam mají místní lidé k prezidentu Putinovi? Jak reagují třeba na jeho politiku vůči Ukrajině?

Jak jsem vyrozuměla nepřímo, Rusové Putina opravdu milují. I můj moudrý „profesor" ho považoval za jakéhosi ruského spasitele. Navíc je veřejným tajemstvím, že Putin zaplatil jeden z valaamských zrekonstruovaných kostelíků, tzv. „skiit" – něco mezi klášterem a poustevnou, kostelík s ubytováním pro 3 mnichy. Jmenuje se „Vladimirskiij skiit".

Co se týče Krymu, jeden mnich mi vyprávěl, že si tam pojede na dovolenou odpočinout, protože je nemocný. Já jsem se ho opatrně zeptala, zda to vzhledem k probíhajícímu konfliktu skutečně považuje za dobrý místo k odpočinku. Udiveně a bezelstně mi opáčil, proč by se měl bát, vždyť je to přeci Rusko, a tudíž mu nehrozí nebezpečí.

Jak jste byli na ostrově spojeni s okolním světem? Byl tam internet?

Internet byl dostupný pouze ve foyer místního hotelu. S tím jsem ale počítala, když jsem tam jela. Psala jsem smsky, pohledy a dopisy. První samozřejmě ale dorazil až po mém návratu.

Zažilas tam něco, co bylo opravdu divný?

Bylo toho více, ale nejdivnější věc je trochu banální příhoda spojená s velkou spoustou psů, koček a koz, kteří se volně pohybovali po celém ostrově a hlavně v okolí zemědělských usedlostí, kde jsme bydleli. Mimo to, že jsem viděla, jak nám pes označkoval dveře od koupelny, jsem také byla svědkem toho, jak pomočil dítě v golfkách a opodál stojící skupině bábušek to ani nepřišlo divný.

Jak vypadal dům, ve kterém jste spali? Bydleli tam s vámi ještě jiní lidé?

Bydleli jsme v takové starší stodole, která zvenku vypadala dost šíleně, ale náš podkrovní pokojíček byl útulný. V přízemí bydleli i nějací stálí zaměstnanci i několik dalších osob, které jsem nedokázala zařadit – například mladá maminka, která nevycházela z domu bez tří vrstev make-upu a v blátě na dvoře chodila na jehlových podpatcích. Byla to asi jediná žena na celém ostrově, co nedodržovala doporučený dress code.

Co jste na ostrově jedli?

Zaujaly mě drobné odchylky od naší stravy. Rusové jsou zatíženi na „kašu", jedí ji k snídani a buď jako přílohu, nebo i samotnou k obědu i večeři. Zato se úplně minimálně jí rýže či těstoviny – skoro vždy brambory, chleba či kaša. Hodně se také jí mléko a vejce. Zaujaly mě ale skvělé sladkosti, které se daly koupit v místním krámku i potom v Petrohradě – výborné sušenky, které se kupovaly na váhu, zefýry (taková pusinka z jablečného pyré, co vypadá trochu jako marshmallow). Také jsem se tam naučila takovou prasárničku – mazat si na chleba „sgrušoňku", což je vlastně naše kondenzované mléko, pikao.

Odvezla sis z Valaamu nějaké negativní zkušenosti? Jela bys tam znovu?

Byla to úžasná zkušenost, ale znovu bych se tam už nevrátila. Těžko se to vysvětluje, nic špatného se mi tam nestalo, ale třeba odlišný způsob myšlení, přístup k ženám, k odlišnostem obecně byly pro mě prostě příliš psychicky náročný.