FYI.

This story is over 5 years old.

Různě

Co mi vzal a dal život na koleji

Pokud jste členem široký demografiky venkovskejch studentů na pouti za vzděláním, tak se nejspíš právě důvěrně obeznamujete s pojmem "koleje"...

Možná, že vás až září vytrhlo z deliria pomaturitních oslav, kdy jste vstoupili do dospělosti tak směle, že váš bonusovej měsíc prázdnin přesvědčil o tom, že studium už není nic pro vás a můžete si do dalšího podzimu válet šunky. Možná, že se z vás ale brzy stane novopečenej vysokoškolák a plynoucí zářijový dny ve vás vyvolali stoupající nervozitu spojenou s příchodem na akademickou půdu. Tím spíš do cizího města, který je svou velikostí za hranicema vašeho dosavadního chápání a zjišťujete, že na přátelský pozdravy s kolemjdoucíma se tu moc nehraje.

Reklama

Pokud jste členem široký demografiky venkovskejch studentů na pouti za vzděláním, nebo jste jen městská omladina, která vyrazila za studiem na druhej konec republiky, tak se nejspíš důvěrně obeznámíte s pojmem koleje – tou nejdostupnější jistotou, kterou si za skromný studentský finance můžete dovolit. Místo připomínající holubník pro rozjívenou mládež, kde vaší hrdost z přijetí na vejšku rychle srazí a podobně, jako v životě s vystudovaným titulem, vám dají studenou sprchu ve skromnosti, jakou je nejvyšší čas začít pěstovat.

Život maskota je těžká dřina

Sám jsem si tím prošel. Vypadnul jsem z teplýho pražskýho hnízda do hanácký divočiny. Jak už to tak bejvá, svou deportaci na východ jsem si uvědomil jen pár dní před tím, než k ní došlo a tak nebyly možnosti výběru ubytování bůhví jaký. Pro maximální autenticitu zážitku jsem skoro naschvál odsoudil k pobytu na tý nejlevnější koleji, jaká byla k dispozici. Obrázek si o tom udělejte sami, já jsem si ho radši nedělal.

Lusknutím prstů už jsem stál s kufrem před krabicovitou budovou, smíšenejma pocitama v hloubi břicha, po boku vrstevníků, kteří proudili dovnitř s rozměrnou bagáží. Po několika formalitách už jsem otevíral dveře do svýho novýho příbytku: takovejch deset metrů čtverečních, čtyři postele, čtyři stoly, čtyři poličky, dvě skříně, lednice, okno a zbývající trocha volnýho prostoru, kterej se měl záhy pod návalem věcí začít nezadržitelně smrskávat. K mému překvapení ale žádný díry ve dveřích, žádné ohořelý stěny, mrtvý zvířata za nábytkem a smítko toaleťáku nebo kondom na stropě. Celkem fajnovka.

Reklama

V našem kvartetu jsme srostli poměrně rychle. Naučili jsme se dávat jeden druhýmu vlastní prostor v našem stísněným kamrlíku. S lidma z dalších čtyřmístnejch kójí člověk přijde jen stěží do styku, maximálně tak na cestách na společnou hajzlíky nebo sprchy, popřípadě při gastronomickejch orgiích na společný kuchyňce. Žádná z dalších kolejních tváří by mi nebyla známá, kdyby nebylo studovny.

Kolejní zábava není sranda pro ořezávátka

Studovna je možná trochu zavádějící název. Věřím, že se tam někdo někdy v hluboký minulosti pokoušel něco nastudovat, ale za mě ne. Byla to jedna z největších místností na patře a ležela přímo uprostřed chodby, to samo o sobě vyzývá ke „srazům na studovně". Klubovna by možná byla výstižnější a z ní stačí vybělit půlku písmen a zbyde jen klub, což je asi ten nejtrefnější popis. Není to jako podnik, ve kterým vyfešákovaný existence spořádaně sedí u stolů a popíjejí astronomický naceněný drinky s vyhlídkou toho, že se jim z nich trošku zatočí hlava, až půjdou po schodech pryč se širším úsměvem, než s jakým přicházeli. Spíš se to podobá místu, kde si lidi po všech směrech rozšiřují obzory, jeden na druhého ostýchavě pokukují roztěkanými zornicemi a o hodinu později spolu v objetí zpívali nějakou hitovku, jejíž slova znají všichni až na mě. Zkrátka nejlepší underground na druhém patře, jemuž je večerka úhlavním nepřítelem. Možná to má souvislost s tím, že většina lidí na místo činu přichází se stimulantama rovnoměrně rozpuštěnejma v jejich krevním řečišti. Je to taková ta místnost, kterou byste hrozně chtěli mít doma, ale když z ní nad ránem odcházíte a klestíte si cestičku ke dveřím flaškama od piva, vajglama a vytuhlým studentstvem, tak si vzpomenete, proč to není až tak dobrej nápad.

Nahodilost těchhle setkání ale po chvíli zakořenila v slavnostní rutinu, která byla oslím můstkem k jednomu velkýmu, rodinnýmu přátelství. Z večera na večer tak měl člověk s kým prohodit pár slov, na koho se obrátit, když nevěděl, jak obelstít školní povinnosti a rozšířil podíl lidí, který ho k novýmu městu připoutali. Všichni jsme si byli ve svý podstatě rovní: první krůčky bez postranních koleček rodičů, snaha přežít bez předžvejkaný potravy, ujetá socializační potřeba spojená s mládím a život o chlebu a vodě, když kreditka vyschla a příspěvek z domova se zadrhnul v pasti jménem bankovní prázdniny. Všichni jsme byli tak trochu ve sračkách. Na pozlaceným životním dně zvaným studium.

Ano, vidíte dobře. Je to partybazének ve svém přirozeném prostředí.

Sounáležitost je tak asi to slovo, který by mohlo viset nad kolejní vrátnicí. I přes všechny ty boje a průsery, který se přihodily, se to všechno rozmělnilo o pevnej kolektiv, kterej kolem stál a padal na kolejních souputnících. Byly to ty první tváře, který mi dovolily osmělit se v novým prostředí a dostat člověka do společnosti a nekrčit se ustrašeně v prostý místnosti, nebo knedlit celý dny a noci u seriálů a knih na malém ostrůvku bezpečí své postele.

Stál jsem tam u zrodu malého společenství, které bylo na první pohled zcela soběstačné. Stačí se akorát nechat správně nasměrovat: Potřebuješ hrnec? Jdi na 258ku. Potřebuješ vajíčko? Jdi na 349ku. Potřebuješ školu života? Jdi na kolej!