VICE CZRSS feed for https://www.vice.com/cshttps://www.vice.com/cscsTue, 10 Jul 2018 13:14:21 GMT<![CDATA[Představujeme českého fotografa, který fotil největší jména současného rapu]]>https://www.vice.com/cs/article/3kyz48/predstavujeme-ceskeho-fotografa-ktery-fotil-nejvetsi-jmena-soucasneho-rapuTue, 10 Jul 2018 13:14:21 GMT Mladý český fotograf jménam Martin Rybář jednou takhle odcestoval do Sydney a prostě se rozhodl, že chce fotit slavné osobnosti rapové a street scény. A tak je dnes fotí. Dostal se například ke jménům jako Virgil Abloh, The Weeknd, GoldLink, Tyga či Ian Connor. Nás zajímalo, jak se mu to povedlo.

Martine, na začátek se nám představ. Čím se živíš a jaká je tvá tvorba?
V současné době jsem v Sydney a fotím převážně na film, od Polaroidu po klasické point and shoot. Dávám přednost filmu před digitálem z jednoho obyčejného důvodu. Jsem omezený počtem fotek. A když někde jsem, tak fotím jen opravdové momenty, které stojí za to, a snažím si na daném místě uvědomit sám sebe a určitý moment. Nemám tisíce fotek a nemusím trávit čas u počítače editováním, aby fotka vypadala dobře. Fotky na film jsou autentické a vypadají dobře samy o sobě, žádnou svojí fotku jsem nikdy neupravil.

K focení jsem přidal i video, točím na VHS kameru a Super 8, baví mě používat staré formáty, nevýhodou je většinou cena celého procesu, ale je stojí to za to. Žádná videa jsem zatím nepublikoval, ale chystám se. K tomu všemu pracuju v restauraci, abych měl stálý příjem, a mohl se věnovat tomu, co chci dělat. Je to tam v pohodě, takže mě to neubíjí. Hlavně věřim, že to, co dělám, je součást plánu a jednou se mi to vrátí.

Gunner Stahl (foto: Martin Rybář)

Za čím si odešel do Sydney?
Vždycky jsem někam jezdil, většinou na delší dobu a zároveň jsem u toho pracoval. Je to jeden ze způsobů, jak být vlastně na dovolené, jak dlouho chci. Díky tomu mám větší šanci poznat místní kulturu, poznat lidi a hlavně se inspirovat. Nejel bych jen tak někam na dva týdny, protože víš, že se musíš za chvíli vrátit zpátky. Několik roků po sobě jsem jezdil na léto do Kalifornie, kde jsem si našel obyčejnou práci, abych si něco našetřil a cestoval.

Do Sydney jsem plánoval jet snad asi přes rok, ale pořád jsem se nemohl rozhodnout a hrozně dlouho jsem to protahoval. Neměl jsem žádný plán, za čím bych do Sydney jel, jen jsem věděl, že musím odjet. Když se na to kouknu zpětně, tak jsem za to rád, protože kdybych odjel dřív, nic z toho, co jsem zažil, by se mi asi nestalo.

Virgil Abloh (foto: Martin Rybář)

Už po týdnu v Sydney si fotil Virgila Abloha. Jak ses k němu dostal?
Úplnou náhodou jsem viděl pozvánku na akci, kde měl mít Virgil Abloh DJ set, a zbytek bylo o náhodě. Už ve frontě u vstupu jsem začal s networkingem a tvrdil jsem, že jsem přijel fotit na akci pro jeden magazín. Řekl jsem, že potřebuju mluvit s někým, kdo to organizuje, aby věděl, že tam budu fotit. Za chvíli jsem stál s člověkem, který je s Virgilem v kontaktu a měl to celé na starost. Nechal mě fotit s tím, že jim mám pak dát vědět, jak to dopadlo.

Když jsem si nechal vyvolat fotky, tak mi trvalo ještě třeba tak týden, než jsem se jim ozval. Napsal jsem jim mail, že to s daným magazínem nevyšlo, a že fotky můžou použít oni. Odepsali mi zpátky, že moje fotky se jim líbí víc než ty, které měli od svých lidí. Poslali je týmu od Virgila a použili je jako fotoreport z akce s tím, že až bude něco dalšího, dají mi vědět. Tohle asi všechno odstartovalo, potřeboval jsem dostat příležitost tady něco udělat, abych na tom mohl dál stavět.

The Weeknd (foto: Martin Rybář)

Jaké další koncerty jsi díky přístupu "Fake it till you make it" nafotil?
Asi dva týdny po akci s Virgilem měl být v Sydney The Weeknd. Měl jsem takové tušení, že najdu, kde bydlí, a něco z toho bude. Na základě jeho story na Instagramu a pár lidí od něj jsem po asi dvouhodinovém pátrání na Google mapách zjistil, kde by mohl být. Chvíli jsem čekal před barákem, a když začali do garáže jezdit černý Range Rovery, bylo to jasný. Normálně jsem jim řekl, jestli bych nemohl udělat pár fotek, ale vyhodili mě. Ještě hodinu jsem čekal poblíž, ale pak jsem si řekl, že to nechám, a šel jsem na pláž, která byla hned u toho baráku. Po pár minutách jsem viděl Lamara, nejlepší kamarád Weeknda a creative director, jak jde proti mně. Okamžitě jsem se k němu nanominoval, jak se má a tak podobně. Vyprávěl jsem mu, jak jsem fotil Virgila, a že mu udělám také fotku. Chvíli jsme si povídali, a pak mi řekl, že mě dá na guest list na koncert Weeknda, který měl být další den. Našel si mě na Instagramu a doteď jsme v kontaktu.

Na to se nabalovaly další věci, na pár koncertů jsem si udělal falešné vizitky, jenom abych mohl fotit. Přišel mi mail od jedné společnosti, že viděli moje fotky, jestli bych s nimi chtěl spolupracovat. Díky nim jsem už nemusel řešit falešné průkazy, protože mě dostávají na všechny akce jako média. Problém je v tom, že média nemají přístup do backstage, takže od teď se můj cíl posunul na to, jak se dostat tam.

Ace Hood (foto: Martin Rybář)

A jak se tam tedy dostat?
Musí se to všechno promyslet. Už během koncertu hledám lidi, kteří by mohli být z jejich crew a snažím se seznamovat a fotit. Od toho se pak dá navázat konverzace, co dělám a koho jsem třeba fotil. Po koncertě se snažím dostat skrz ochranku a hlásím se k lidem, které jsem už potkal, a oni si mě pamatují, takže mě představují dál. Nefunguje to ale pokaždé a jde spíš o náhodu a štěstí.

Madeintyo (foto: Martin Rybář)

Který koncert / backstage byl nejlepší zážitek?
Pravděpodobně festival Jumanji, kde vystupovali Madeintyo, Tyga, Lil Wayne a další. Dostal jsem se do backstage, kde byl Gunner Stahl, jeden z lidí, co nejvíc obdivuju. V jednu chvíli jsem stál já, Gunner a Metro Boomin vedle sebe a jen tak jsme si povídali. Nebo když jsem se dostal do crew ke GoldLinkovi a jeli jsme na afterparty a všichni si mysleli, že patřím k nim. Bavil jsem se s jeho managerem o focení a o všem kolem toho, řekl mi, abych mu poslal fotky, aby je mohli používat dál.

Ale asi nejlepší bylo dostat se k Ianu Connorovi, zvolil jsem stejný scénář, pár náhod a známých lidí a najednou jsem s byl na jejich afterparty a pak s nimi doma. Fotil jsem na starý Polaroid, který jsem si koupil den před akcí, náhoda? Doufám, že se se všemi dostanu brzy znovu do kontaktu, ale uvidíme, co z toho bude.

Ian Connor (foto: Martin Rybář)

V Česku jsem tě zaregistrovala díky projektu PEE, sérii fotografií, ve které si fotil svou přítelkyni při čůrání v různých restauracích. Plánuješ třeba další sérii z Austrálie nebo další podobnou kontroverznost?
Jsem rád, že jsi viděla PEE, to byl můj takový první projekt, díky kterému jsem poznal nové lidi, a motivoval mě tvořit dál. Každopádně nebýt Petera Hajdučka a Footshopu, tak by nic z toho nebylo, ještě jednou díky. Na PEE jsem dostal skvělý feedback jak u nás, tak od lidí ze zahraničí. Nebylo by špatné to vystavit na pár dalších místech, ale podle mě by to nebylo tak autentické jako v Praze.

ASAP Ferg (foto: Martin Rybář)

Koho dalšího máš ještě v měřítku na focení?
Brzy bude v Sydney A$AP Rocky a Skepta, byl bych neskutečně rád, kdybych se někam dostal a udělal pár fotek. Také jsem dostal mail, že přijede jeden významný člověk, nemůžu říct kdo, ale mohlo by to být dobré. Ještě než jsem odjel, a také celou dobu, co jsem v Sydney, jsem v kontaktu s Viktorem Sheenem a bude to jediný člověk, s kým bych chtěl u nás spolupracovat, až se vrátím.

Lil Uzi Vert (foto: Martin Rybář)

Objevil si nějaké australské značky, umělců nebo osobnosti, které bychom měli znát?
Potkal jsem se s pár místními umělci, některé z nich jsem fotil. Za zmínku stojí I.E., Manu Crook$, Kwame, nebo Lister, taková australská verze Banksyho. Fotograf Chris Loufty a vintage obchod Store Room Vintage.

Weezy (foto: Martin Rybář)

Na více fotek se můžete podívat na Martinově Instagramu.

]]>
3kyz48Simona LuhováAdam PešekFotoMartin RybářRapHip-HopSydney
<![CDATA[Podívejte se, jak náš redaktor přesvědčil lidi z módního průmyslu, že je návrhářská hvězda]]>https://www.vice.com/cs/article/9k848a/podivejte-se-jak-nas-redaktor-presvedcil-lidi-z-modniho-prumyslu-ze-je-navrharska-hvezdaThu, 28 Jun 2018 11:03:25 GMT

Na loňském pařížském fashion weeku se objevil jeden speciální návrhář jménem Georgio Peviani. Tuto osobu objevil v jednom z londýnských stánků a poté ji adoptoval pro své účely britský redaktor Oobah Butler, postupnou prací ji pak dostal až ke francouzským módním davům. Dostal se až na privátní přehlídky a exkluzivní večírky, taky se stal hvězdou mnoha blogů a sociálních médií i u těch top lidí z módního průmyslu. A pak o tom taky napsal a nyní už existuje i video, které celou jeho cestu zdokumentovalo. Tak se na něj podívejte.

]]>
9k848aVICE StaffJamie CliftonOobah ButlerParis Fashion Weekprankgeorgio pevianivideodrogyvtípekΜodă
<![CDATA[Včelpo: Na návštěvě ve voskovém muzeu včelky Máji]]>https://www.vice.com/cs/article/evk3az/vcelpo-na-navsteve-ve-voskovem-muzeu-vcelky-majiTue, 26 Jun 2018 10:30:39 GMT Obchod českého včelařského svazu se nachází v centru Prahy – konkrétně v té šedé zóně kolem Myslíkovy ulice, kde se pohybují především turisté, ačkoliv už leží z dosahu všech památek. Vstříc vám nevyjde ani otevírací doba, která začíná později a končí dříve než ta vaše pracovní. A přesto, když si najdete čas i cestu, narazíte tu na obrovskou plejádu věcí, kterou spojuje jedna věc: včely a jejich produkty.

Je jedno, jestli je letitý nebo začínající včelař, včelí fetišista, náhodný kolemjdoucí nebo momentální nadšenec přírodních bioproduktů. Výčet toho, co tu z medu a včelího vosku prodávají, připomíná nadšené básnění Bubby z Forresta Gumpa o krevetách. Včelí svíčky, včelí krém, včelí pexeso, včelí omalovánky, plyšová včelka Mája, přívěšky ve tvaru dýmáku, včelařské příručky, včelí vosk, plátěnky se včelami, včelařské oblečení a dokonce i včelí med. Kdybyste se zeptali paní prodavačky na štětku na záchod ve tvaru včely, dám ruku do ohně za to, že vám ji ze skladu přinese.

Dům patří Svazu včelařů sídlícímu v horních patrech budovy už 80 let. Stejně dlouhou dobu se v přízemí nachází i prodejna. Jelikož včelaření nabývá popularitu i mezi mladými lidmi, zeptali jsme se tu na pár základních otázek pro bloudící začátečníky.

Včelaření údajně zažívá mezi mladými lidmi velký boom. Je to pravda?
Dost. Každý rok se to mění, ale ten předminulý jsme zaznamenali skutečně velký nárůst. Otázka je, kolik jich vydrží.

Kde v Praze včelaří?
Buď na chatách, ale dost je i těch pražských, například na Petříně.

Kdybych chtěla začít včelařit ve městě, co vše k tomu potřebuju?
Potřebujete alespoň tři úly. Když začínáte, tak většinou tak, že si pořizujete oddělky – někdy v červnu. Nikdy nevíte, jak přežijí zimu, a proto se doporučují alespoň tři. Nakoupíte úly a potřeby: ochranné pomůcky jako oblek, rukavice, klobouk a pak dýmák, rozpěrák a smetáček.

Na kolik to vyjde?
Jeden úl stojí zhruba 3 500. Základní vybavení na pořízení už tak finančně náročné není. Prvotní investice bývá největší. Tipovala bych to 15 000 se vším. Otázkou zůstává, zda budete vytáčet med nebo zvolíte jiné, alternativní řešení. V tom případě byste potřebovali cedníky a další nádoby.

Vy sama včelaříte?
Ano, mám právě ty tři, jen tak pro radost. Je skvělé sednout si před to a jen tak to pozorovat. Jeden úl vynese ročně tak 20 kilo.

Včelařské potřeby najdete na adrese Křemencova 8, Praha 1. Jejich unikátní pracovní dobu i nabídku doporučujeme překontrovat na webových stránkách .

]]>
evk3azHannah SalehAdam PešekVeronika Švecováprague guide to shoppingvčelyobchodPrahaČeskoMEDúlvčelařské potřeby
<![CDATA[Nike a fotbalové dresy: 20 let dozadu, ale pořád 1000 let napřed]]>https://www.vice.com/cs/article/7xmagq/nike-a-fotbalove-dresy-20-let-dozadu-ale-porad-1000-let-napredFri, 22 Jun 2018 13:16:02 GMTTo, co zasel rok zpátky Gosha Rubchinskiy a úspěšně v tom pokračuje Virgil Abloh, současný kreativní ředitel Louis Vuitton, je mnohem víc hot než pokérované obličeje pubescentů, kteří se snaží následovat svoje o mnoho let starší a úspěšnější idoly. Fotbalové dresy totiž nikdy nebyly víc sexy než teď – v období, kdy se odehrává mistrovství světa ve fotbale v zemi, která nerespektuje základní lidská práva a kde ve VIP zóně Diego Maradona rýsuje lajny jak za starých časů.

Vítězové ale budou vždycky jen dva. Tým, který na konci turnaje pozvedne zlatou trofej, a značka, která prodá nejvíc fotbalového zboží. A tou se letos stoprocentně stane Nike.

Nebude to díky tomu, že designéři z Oregonu vytvořili kanárkově žlutý dres pro Neymara a spol., protože stejný žlutý trikot s fajfkou na prsou nosí hráči z Brazílie už od roku 1996. I kdyby celé mistrovství vyhráli řekněme reprezentanti Albionu (a jakože se to stejně nestane), tak jejich dresy na dračku taky nepůjdou.

Pomyslné fashion awards totiž vyhrál tým Super Eagles ze středu Afriky – tým Nigérie. Dresem, který pro ně navrhli, se totiž Nike podařilo proniknout do komunity fashion trendsetterů, influencerů, sneakerheads a všech, kdo by za normálních okolností sháněli u svého lokálního resellera dres Nike x Off-White.

A nemůže za to ani fakt, že se kreativní ředitel Nike Football Pete Hoppins a jeho tým nechali inspirovat nigerijským dresem z roku 1994 a přidali mu moderní technologie a střih, který více vyhovuje muskulaturám současných profi hráčů. Může za to onen pomyslný buzz, za kterým stojí vhodně vybraní influencers.

Nike totiž zvolilo podobný vzorec úspěchu, který už naznačil kanadský multimiliardář a umělec Drake. Fotbalové dresy totiž neměly nikdy takový hype jako v momentu, kdy na sebe autor nadcházející desky Scorpion navlékl růžový dres italského Juventusu.

A tak si v Nike pro launch nového nigerijského dresu vybrali jména jako Skepta, Tinnie Tempah, Naomi Campbell nebo Wizkid. A výsledek? 3 milióny prodaných kusů a úspěch na secondary marketu, kde se dres „super orlů" objevuje vedle kolaborací Supreme, Palace, Off-White nebo Balenciaga.

Článek přinášíme ve spolupráci se streetwear obchodem Queens, kde se můžete obléct od hlavy až k patě, bohužel to však nejde do nigerijských fotbalových dresů, které už jsou po celém světě skoro vyprodané.

]]>
7xmagqVICE x QueensAdam Pešek#1000letnapredfotbalnikeNigeriëQueens
<![CDATA[Cesta do nejhorších zákoutí temného webu]]>https://www.vice.com/cs/article/mbxqqy/cesta-do-nejhorsich-zakouti-temneho-webuThu, 21 Jun 2018 13:38:54 GMT V únoru byl Matthew Falder, 29letý absolvent cambridgeské univerzity, odsouzen k 32 letům vězení kvůli několika sadistickým trestným činům včetně vydírání, voyeurismu, focení nemravných dětských fotografií a podněcování ke znásilnění dítěte. Několik těchto zločinů se událo na temném webu, kde byl Falder součástí virtuální komunity brutálních násilníků. Jeho zločiny jsou ostrou připomínkou toho, že se pod anonymitou temného webu skrývají mezi překupnictvím drog a svobodou soukromí nevyslovitelné hrůzy.

Právě v téhle šedé zóně plné pověstí o tajných vládních složkách a smrtících gladiátorských zápasech se pohybovala australská novinářka a blogerka Eileen Ormsby. Původní profesí právnička korporátní firmy a nyní spisovatelka, napsala knihu The Darkest Web pojednávající o její cestě od obchodu s drogami a sítí kontaktů na nájemné vrahy po nejpochybnější místa, která internet ukrývá. Ale nejneuvěřitelnější momenty knihy jsou ty, které popisují její osobní setkání s klíčovými postavami temného webu.

S Eileen jsem mluvil o její cestě do duše temného webu a o tom, co o nás tato tajemná oblast opravdu vypovídá.

VICE: Jak moc je pro komunitu temného webu důležité utajení?
Eileen: Anonymita je tu posvátná. Doxxing ( zveřejnění pravého jména nebo adresy, pozn. překl.) je tady považován za jeden z nejohavnějších zločinů. Temný web poskytuje místo, kde si uživatelé mohou dát jméno a identitu takovou, jakou chtějí. Jsou si jistí tím, že v jejich reálném životě nebudou identifikováni, a taky tím, že místo jejich setkávání nebude nikdy uzavřeno. Zdejší komunita opravdu drží při sobě. To znamená, že lidé naladění na stejnou vlnu se můžou spojit za nějakým zločinným účelem, a přitom jsou klidní v tom, že je nikdo nikdy nevystopuje. To může být využito pro dobrou, ale samozřejmě taky pro špatnou věc.

Je zdejší komunita odtržená od reálného světa?
Naše životy jsou v současné době online natolik, že svět na síti je reálný svět. Není mezi nimi žádná hranice. To, čím se temný web tolik vyznačuje, je rouška tajemna, která ho zahaluje, a tím pádem dovoluje lidem dělat různé věci. V některých případech to může být fajn – lidé, kteří za normálních okolností nejsou slyšet, zde mají svůj prostor a svůj hlas. Temný web užívají whistle-bloweři nebo lidé ze zemí s represivním režimem.

Na druhou stranu může takové prostředí lidi přimět udělat něco, co by v reálném životě nikdy neudělali nebo by se k tomu nikdy nepřiznali. Třeba počítačový maniak, který v reálném životě nikoho neuhodil, je tady najednou největší drsňák. Lidé na temném webu nejsou děsiví po fyzické stránce jako ti, kteří se pohybují v podsvětí reálného světa. Ale jestliže si někdo objedná vraždu pouhým kliknutím myši, možná takoví ani být nemusí.

Zabývala ses Matthewem Grahamem, mladým mužem známým jako „Lux“, který provozoval nejhorší pedofilní a „hurtcorové“ stránky na temném webu ze svého pokoje v Melbourne. V roce 2016 jsi byla na jeho soudním slyšení, kde ho soudce popsal jako představitele „čistého zla“. Jaký jsi z něj měla dojem?
Byl to ubožák bez přátel, smutný malý kluk. Byl hodně sociálně neohrabaný, měl dost problémů a tohle byl jeho způsob, jak se cítit důležitě. Člověku to přijde skoro až smutné, ale on byl tak odporný, že jste ho prostě litovat nemohli. Jeho rodiče podle všech důkazů o ničem nevěděli. Viděla jsem jeho otce u soudu a byl to zlomený muž. Musel poslouchat, co jeho syn prováděl pod jeho vlastní střechou. Byla to docela zdrcující podívaná.

Jací lidé jsou součástí „hurtcore“ komunity?
Je nepředstavitelné, čeho jsou zlí lidé schopní. Ale opravdu děsivé je to, jak se zdají být v reálném životě normální. Myslíte si, že musí existovat něco, čím se prozradí, ale oni jsou naprosto racionální, inteligentní a nemusí to vždycky být sociálně neohrabaní jedinci. Je to hrozné.

Existuje nějaké pojítko mezi lidmi aktivními na temném webu?
Musíte být aspoň trošku technický typ. Většinou se jedná o zástupce střední třídy, převážně muže ze západních anglicky mluvících zemí – USA, Evropy a Velké Británie. Na temném webu se používá hlavně angličtina, i když se tu objevuje čím dál víc ruských diskuzních fór.

Jako součást svého vyšetřování jsi vyzkoušela jednu z proslulých stránek o nájemných vraždách. Musela jsi jim poskytnout svůj cíl?
Předstírala jsem, že chci nechat zabít svého exmanžela, abych jednu z těchto stránek mohla vyzkoušet. V té době už byl po smrti, takže jsem klidně mohla poslat jeho fotku a další detaily. Chtěla jsem jen vědět, jak celý proces probíhá. Ale nakonec jsem nebyla přesvědčená, že by to bylo reálné.

Dostala ses na kobylku organizaci Besa Mafia – největší stránce o nájemných vraždách na temném internetu. Jak se ti to podařilo?
Lidi z Besa Mafia byli hodně mazaní a dost uživatelů na temném webu věřilo, že je to skutečné. Můj britský kamarád Chris Monteiro použil hacknuté složky, a díky tomu jsme získali přístup do jejich databáze a inboxu. Trošku mě znepokojilo, když mi majitel té stránky začal vyhrožovat násilím. Vypadal dost rozrušeně.

V databázi byl seznam skutečných lidí, kteří byli ochotni zaplatit za vraždu jiného člověka. Co jste udělali?
Asi pětadvacet lidí zaplatilo Besa Mafii tisíce dolarů v bitcoinech za to, že někoho zabijí. Většinou šlo o zhrzené milence nebo vyřizování účtů mezi manželi, jednalo se o muže i ženy z celého světa. S Chrisem jsme kontaktovali policii a poslali jsme jim odkaz do databáze.

Policie reagovala hodně zpomaleně, opakovali nám, že „je to jedno, stejně je to podvod“. Ale ve skutečnosti šlo přeci o to, že všichni tihle lidé byli ochotni reálně zaplatit horentní sumy výměnou za násilí a vraždy. Úžasné na tom bylo to, že britská policie se Chrisovi za spolupráci odvděčila tak, že mu vyrazili dveře a on strávil 48 hodin ve vazbě, než si uvědomili, co provedli.

V knížce se podrobně věnuješ „Hedvábné stezce“. Co říkáš na to, že Ross Ulbricht si objednával vraždy jiných lidí?
Pár let jsem mu to věřila. Opravdu jsem věřila jeho vizi a tomu, co s Hedvábnou stezkou zamýšlel. Takže když ho zatkli a policie tvrdila, že si objednával vraždy – i když jsme tehdy věděli, že ty vraždy nakonec spáchány nebyly – nevěřila jsem tomu. Myslela jsem si, že to jen úřady chtěly proti Ulbrichtovi poštvat veřejnost, protože jeho příznivci působili skoro jako nějaký kult. Zjištění, že to celé byla pravda, pro mě bylo zdrcující. Můžete se ho snažit omlouvat, jak chcete, ale je nesporným faktem, že tenhle libertarián toužící po míru (jak sám o sobě tvrdil) a někdo, kdo se snažil poskytnout nenásilné prostředí pro obchod s drogami, byl prostě a jednoduše ochotný použít násilí, aby ochránil svoji říši. Byla jsem zklamaná.

Jakou radu máš pro ty, kdo se poprvé chystají prozkoumávat temný web?
Skoro všechny stránky, kromě těch opravdu zavedených (ale někdy to platí i u nich), které chtějí tvoji kryptoměnu, si ji prostě vezmou a na oplátku ti nedají nic. Kupující na temném webu si musí neustále dávat pozor, aby se nepřihlásili na jednu z tisíců stránek, která jim vybílí jejich bitcoinový účet.

Úplně první věcí, kterou musíte udělat, když se chcete spustit do hlubin temného webu, je průzkum. Přečtěte si o tom všechno, co najdete. Podívejte se na Reddit, udělejte si obrázek o tom, co je a není skutečné a jaké podvody tu můžete očekávat. Když se vydáte na temný web a kliknete na první odkaz, který najdete, bude to phishing. Neklikejte jen tak na odkazy, aniž byste věděli, kam vedou, protože byste mohli narazit na něco, co už pak z hlavy nevymažete.

Jaká je pravděpodobnost, že mě přistihnou při nákupu drog přes internet?
Když si budeš kupovat množství pro osobní spotřebu, je pravděpodobnost hodně nízká, především pokud nakupuješ v rámci své země. Zásilka přijde v jednoduchém obchodním balíčku, který je k nerozeznání od milionů jiných balíků, které jsou v oběhu. Zásilka bude zapečetěná tak, aby drogy nemohli ucítit psi. Pokud ti balíček přijde ze země jako je třeba Holandsko, pak je ta pravděpodobnost vyšší.

Je pravda, že prodej drog na temném webu je v posledních letech chaotičtější?
Myslím, že zlatá éra Hedvábné stezky je u konce. Prodej přes temný web je mnohem zmatečnější a tržiště, která přišla po Hedvábné stezce, byla mnohem větší. Bylo jim ale naprosto jedno, co prodávají. Polovina majitelů se prostě sbalila a odešla hned, jak si vydělala dost peněz, a hodně stránek se zrušilo kvůli trestnímu stíhání.

Dneska existují hlavně menší, decentralizovaná tržiště. Nikdo už nechce svěřit bitcoiny na vázaný účet, jako to bylo dřív. Tenhle systém, který dokonale fungoval v éře Hedvábné stezky, dnes už tak dokonale nefunguje. Čestnost a stabilita už neexistuje tak jako dřív. Ať už Ross Ulbricht provedl cokoli, je jisté, že svůj projekt se snažil vést co nejpoctivěji a o svoje prodejce a zákazníky se staral.

Hedvábná stezka se samozřejmě zasadila o vzestup bitcoinu. V jejích počátcích byla jeho hodnota menší než dolar, takže dokázala užitečnost stabilní decentralizované kryptoměny. Bitcoin už se dávno nespoléhá na svoje využití v rámci temného webu, dokonce už zde ztrácí svoje výsadní postavení, ale je jisté, že bez Hedvábné stezky by nebyl tam, kde je nyní.

Myslíš, že internetový obchod s drogami se bude postupně zmenšovat?
Když budou zákazníci často okrádáni nebo pro ně ten systém bude příliš složitý, určitě se vrátí ke starým způsobům nákupu drog, takže online nakupování bude míň populární. Ale podle mě bude pořád existovat malé jádro prodejců, hlavně těch, kteří budou prodávat lehčí drogy jako trávu, MDMA nebo LSD, kterým se bude dobře dařit vždycky.

Podporovatelé temného webu tvrdí, že je to místo nezbytně důležité pro internetovou svobodu a soukromí. Je to opravdu tak nebo jsou to jen výmluvy?
Myslím si, že stále nejsme dost paranoidní. Vždycky, když na něco kliknete, tak se ten algoritmus někam posílá a je o vás známo zase o něco víc informací, které se pak různě přeprodávají. Vzdali jsme se tolika věcí, aniž bychom si to vůbec uvědomovali a teď už to nejde vzít zpátky. Děti dneska vyrůstají bez jakéhokoliv soukromí – všechno dávají na internet a je to pro ně úplně normální. Nemáme tušení, kolik informací je o nás seskupeno a jak budou tyhle informace v budoucnu využity.

Jak vidíš budoucnost temného webu?
Myslím, že se teď nacházíme v post-soukromém světě a ani si to neuvědomujeme. Hodně lidí by bylo ochotných se vzdát svého soukromí, jen aby se jim žilo pohodlněji. Podle mě se ale brzy objeví silné hnutí, které bude chtít znovu převzít kontrolu nad svými informacemi, protože někdo prostě nechce, aby se staly majetkem marketingu. Nástroje k ochraně soukromí, které jsou třeba poskytovány na temném webu, se začnou víc objevovat i v technice, takže se jednoduše budeme moci rozhodnout, kolik toho chceme o sobě dát vědět.

Jaká stránka na temném webu je nejlepší?
Nemůžu ti říct jméno, ale říkám tomu duhový růžek plný štěstí na temném webu. Je to místo, kde se setkávají psychonauti – je to pro nadšence do psychadelik. Plné skvělých lidí, co si povídají o skvělých věcech.

Knihu The Darkest Web vydalo 14. března nakladatelství Allen & Unwin.

]]>
mbxqqyMax DalySimon Childsdark webInternetFeaturesTechvraždydrogytor
<![CDATA[Je těžké být mladý v zemi, která neexistuje]]>https://www.vice.com/cs/article/437zmp/je-tezke-byt-mlady-v-zemi-ktera-neexistujeMon, 18 Jun 2018 08:24:37 GMT Fotograf Anton Polyakov se narodil a vyrostl v samozvané Podněsterské republice, malém státu, který bojuje za formální uznání Spojených národů od roku 1990, kdy vyhlásil nezávislost na Moldavsku.

Minulý rok jsme s Polyakovem mluvili o jeho oceněné foto sérii „Transnistria Conglomerate“, která má za cíl zvýšit povědomí o tomto státu tím, že poukazuje, jaký je život v zemi, která technicky neexistuje.

Nejnovější práce 27letého fotografa „Palác pionýrů“ se soustředí především na překážky, kterým musí mladí lidé čelit při vytváření nějaké formy kolektivní identity – politické i sociální – ve státě, kde je velmi málo zavedených tradic.

Mladí lidé zpívají heavy metalový song v klubu v neoficiálním hlavním městě Tiraspoli.

Název projektu je ironickou narážkou na Palác dětské a mládežnické kreativity, vládní centrum pro mladistvé, které má pomoct dětem najít svou vášeň. Ale Polyakov mi řekl, že tato instituce – kterou většina lidí vnímá stejně jako instituci Palác pionýrů ze sovětské éry – nabízí jen zastaralé aktivity jako folklórní tanec, vyšívání nebo letecké modelářství.

„V očích mladých lidí byl Palác pionýrů nahrazen internetem,“ říká Polyakov. „Chtějí si vytvořit vlastní komunitu a kulturu. Nepotřebují, aby to stát dělal za ně. Místní mládež vidí, co se děje v okolním světě, a mnozí se snaží přinést globální mladou kulturu i sem do Podněstří.“

Fanouškové místního týmu Sheriff Tiraspol se scházejí před zápasem.
Fanouškové Sheriffu byli napadeni fanoušky týmu Zimbru, místních rivalů.
Mladí lidé trávící čas v outdoor fitku.
Zeď opuštěné tiskárny, kde se konal hip hopový koncert.
Další z fanoušků na zápase.
Jednadvacetiletá tatérka Tanya Dunaevskaya.
Jeden z Tanyiných návrhů.
Eduard Gotynyan, 18, se chce přestěhovat do Německa, aby se mohl zlepšovat na BMX.
Tiraspol v noci.
]]>
437zmpThomas VorreyerDipo FaloyinAnton PolyakovTiraspolMoldavieVICE InternationalsvětfotkyPodněstříMladi
<![CDATA[Seznamte se s pouliční prodejkyní z Bangkoku, která získala michelinskou hvězdu]]>https://www.vice.com/cs/article/mbkkk4/seznamte-se-s-poulicni-prodejkyni-z-bangkoku-ktera-ziskala-michelinskou-hvezduWed, 13 Jun 2018 12:01:59 GMT Když přijde na tradiční thajské jídlo v současném Bangkoku, nevyhnete se pocitu, že se blíží jeho konec. Kulinářská scéna tohoto města se mění, modernizuje a v jistém smyslu ztrácí svoji specifičnost, která je pro ni charakteristická. Dřevěné uhlí se nahrazuje plynem, zvýrazňovače chuti začínají převládat nad časem a úsilím, a recepty, které byly předávány z generace na generaci, jsou často vyměněny za rychlé jídlo v jednom z tisíců fast foodů 7-Eleven.

Naštěstí tu stále můžete najít kuchaře s odhodláním používat klasické techniky a vařit podle tradičních, časem ověřených receptů.

Pro některé známá jako sestra Mole, Fai byla oceněná michelinskou hvězdou na konci roku 2017. To se u pouličních prodejců, kteří pracují v části zvané „Brána duchů“, nevidí každý den. Vynechte neonovým nápisem označenou restauraci Thipmasai, která se proslavila díky thajské televizi, a místo toho zamiřte kousek vedle, protože Raan Jay Fai je skutečný klenot.

Pro nezasvěcené, „Jay“ je thajský slangový výraz pro „silnou mafiánskou ženu“, a když ji uvidíte, pochopíte, proč se jí tak říká. Jay Fai je mašina v ženském těle, která každé jídlo vaří úplně sama. Výsledkem jsou vyrýsované svaly na rukou, kvůli kterým by i pravidelný návštěvník posilovny brečel závistí. Nosí červenou rtěnku, čepici a v poslední době začala nosit i brýle, aby ochránila oči před neustálým žárem.

Jay Fai pracuje už 35 let od pondělí do soboty, obsluhuje dvě wok pánve a smaží nudle. Nikdy nevynechala, a dávno překonala pravidlo Malcolma Gladwella, které říká, že chcete-li v nějakém oboru dosáhnout špičky, musíte této činnosti oddaně věnovat nejméně 10 000 hodin času. Podle tohoto měřítka je Jay Fai v nadpozemské výšce nad špičkou.

Vaří jedny z nejlepších jídel v celém Bangkoku a je známá svými úžasnými nudlemi s překvapivě velkými kusy mořských plodů. V jejím pad kee mao, nudlích nasáklých všemi vůněmi wok pánve, najdete „krevety o velikosti ovce“ (jak vykřikl jeden z mých přátel), mega krabí kousky a křehké kroužky z chobotnice. Za její jídlo si připlatíte, ale všechno je udělané s takovou péčí, že si můžete být jisti, že všechny krevety jsou uvařené naprosto perfektně a každá nudle se smažila stejně dlouho a rovnoměrně ze všech stran. To za tu cenu stojí.

Stejně šťavnatého kraba najdete v jejích smažených omeletách ve tvaru torpéda – právě za ty omelety si vysloužila michelinskou hvězdu. Do vajíček přidá štědrou porci krabího masa, rozmíchá s kapkou rybí omáčky a směs pak šťoucháním a manipulací svých špachtlí vytvaruje do cylindrického tvaru. Omeleta, nebo taky kai jiao boo, je zlatavá a křupavá na povrchu, a šťavnatá a plná krabího masa uvnitř, servírovaná s thajskou omáčkou sriracha (jemnější a sladší než známá Red Rooster), která vše doplní o povinnou špetku ostrosti.

Dvě další jídla stojí za útratu. Faiina verze tom yum koong (velmi známé polévky dostupné téměř v každé thajské restauraci na západě) je zcela výjimečná. Velmi kořeněná, velmi kyselá, po jejím ochutnání se vám každá jiná varianta, kterou jste před tím jedli, bude zdát mdlá a fádní. Jestli jste ochotni zničit si svoje veškeré dobré vzpomínky na thajskou kuchyni z dřívějška, jděte do toho a dopřejte si její verzi. Pak je tu její talee prik daa, mořské plody na černém pepři – šťavnaté mořské plody smažené na pánvi wok s hojným množství pepře a česneku. Omáčka je tak dobrá, že až se nebude nikdo dívat, vylížete ji z talíře.

Protože vaří vše sama, chvíli si počkáte, ale čas si lehce zkrátíte pozorováním, jak krájí, obrací, komponuje a sestavuje svoje jídla. U Raan Jay Fai nenecháte za jídlo $1–2 dolary, jak je za pouliční jídlo obvyklé – za jídlo pro dva snadno utratíte $40, ale nikde jinde neochutnáte nic podobného.

Raan Jan Fai, 327 Maha Chai Road, Bangkok

]]>
mbkkk4Claire HandlemanKambria FischerjídloWOKmichelinAsieThajsko
<![CDATA[Vaše plastové odpadky zabíjejí spoustu ptáčat]]>https://www.vice.com/cs/article/zmgaa8/vase-plastove-odpadky-zabijeji-spoustu-ptacatMon, 11 Jun 2018 08:54:31 GMTChris Jordan začínal focením hald odpadků. Vyrazil do přístavu ve svém rodném Seattlu a fotil velké hromady plastových naplavenin rozsetých po pobřeží. Vyfocené obrázky si potom vyvěsil ve studiu, kde obdivoval podivně krásné formace společně s kamarádem fotografem. Kamarád, který byl shodou okolností uznávaným humanistou a aktivistou, mu řekl: „Moc se mi líbí všechny ty součásti, ale vidím v tom hrůzostrašný portrét Ameriky.“ A Jordanovi najednou svitlo.

Jordan se rozhodl nafotit obrovský ostrov odpadků, který údajně plave uprostřed Tichého oceánu. Když se ho ale v roce 2009 pokoušel najít, překvapilo ho, že to není tak úplně ostrov. Místo toho narazil na něco mnohem smutnějšího.

Atol Midway se nachází na severu Tichého oceánu, nejdále od kteréhokoliv kontinentu na Zemi. Tenhle shluk malých ostrovů je sítem na odpadky a Jordan objevil, jaký to má vliv na život divokých ptáků v okolí. Zkontaktovali jsme ho, abychom se dozvěděli něco víc.

VICE: Na co se to koukáme?
Chris Jordan: Tisíce mrtvých mláďat albatrosa. Čerstvě vylíhnutá ptáčata jsou krmena smrtícími dávkami plastů svými rodiči, kteří si pletou plovoucí odpadky s potravou, jak se snaží přežít v rozlehlém a znečištěném Tichomoří.

Byl jsi prvním, kdo objevil jejich zanesené vnitřnosti?
Ne, když jsem se o ostrově dozvěděl, viděl jsem už asi 25 fotek ptačích těl naplněných plasty. Visely na internetu více než deset let, ale nikdo se o ně nezajímal, nikdo jim nevěnoval pozornost.

V čem se liší tvůj přístup?
Vždycky jde poznat, když má fotograf k tomu, co fotí, nějaký vztah. Na těch fotkách je to zkrátka vidět. Nepřišlo mi, že by tomu tak bylo i u těch ostatních snímků. Prostě jsem tam chtěl vyrazit a zjistit, jestli by se taková tragédie dala nějak citlivě zachytit.

Co jsi cítil, když jsi na tom ostrově stál?
Myslím, že název toho ostrova je dost výřečný: „Midway“. Ze všech jmen, která může ostrov nést, dostal jméno, které je celou filozofií života v jednom slově. Byl jsem na půli cesty, když jsem klečel nad těly desítek tisíc ptáčat naplněných plastem, a zároveň jsem se nacházel v kolonii těchto úžasných stvoření, kteří z lidí nemají sebemenší strach. Je to jako být na půl cesty mezi peklem a rájem a dokonale to vystihuje, kde se lidstvo jako celek právě teď nachází. Jsme na půl cesty ke svojí vlastní záhubě, ale jsme také na půl cesty ke společnému vytvoření nového světa. Je jen na nás, jakou možnost si zvolíme.

Mince má tedy dvě strany. Myslíš, že se ti podařilo zachytit obě?
Ano. Tvrdím o sobě, že jsem dokumentární fotograf. Celá má práce stojí na tom, že se snažím co nejpřesněji zachytit, co mám před sebou. Kamkoliv se vydám, i když se dívám na tu nejhorší věc, vždy je na ní něco neuvěřitelně krásného. Kdybych tedy sledoval jen strach nebo smutek, nebyla by to dokumentární fotografie. Abyste mohli skutečně zdokumentovat realitu našeho světa, musíte ji ukázat celou včetně toho, jak je krásná.

Máš obavy o naši budoucnost?
Když vezmu v úvahu, že se lidé o znečištění oceánů začali zajímat poprvé v roce 2008, globální povědomí se od té doby posunulo o velký kus kupředu. Je ale jasné, že pokud budeme nadále udržovat směr, jakým se vydáváme, je toho hodně, čeho bychom se měli obávat. Nikdo a nic jiného než my naše směřování nezmění, takže jsou důvody pro optimismus i beznaděj. Společně se můžeme rozhodnout, jak bude naše budoucnost vypadat.

]]>
zmgaa8Harriet RennJulian MorgansGreat Pacific Garbage Patchekoudržitelnosttrvalá udržitelnostptáciplastyodpadplastový odpadbudoucnost
<![CDATA[Flora Olomouc: Jak to vypadá na největší české výstavě květin]]>https://www.vice.com/cs/article/qvnekx/flora-olomouc-jak-to-vypada-na-nejvetsi-ceske-vystave-kvetinFri, 08 Jun 2018 10:54:32 GMTKaždoroční veletrh Flora Olomouc doplňuje s litoměřickou Zahradou Čech a českobudějovickou Zemí živitelkou triádu, která reflektuje českou lásku k zahradničení a pěstitelství. Zatímco zbylé dvě jsou přehlídkou techniky typu traktory anebo zemědělských plodin, jejich subtilnější olomoucká sestra už šedesát let nabízí vše pro tu marnivější stránku obhospodařování vlastního kousku půdy a to rovnou ve třech termínech – na jaře, v létě a na podzim.

V pavilonu A, který lze označit jako centrum veletrhu, se slavilo letošní 60. výročí expozicí Pugét pro Floru. Desítky aranžovaných kytic visících ze stropu měly akci údajně přiblížit návštěvníkům jako ještě nikdy ve své historii prostřednictvím „moderního výstavnictví“. Vedle toho se tu konala konference pro odborníky na téma Zelené střechy nebo zde sídlila prezentace Českého svazu zahrádkářů, dlouhodobého spolupořadatele.

Areál výstaviště ve Smetanových sadech jsme si s fotografem Lukášem Havlenou prošli celý. Osobně mě zarazilo, do jaké míry stánkový prodej vůbec nesouvisí s tématem, tj. květiny. A překvapilo mě i to, že moje rozčarování zdaleka není subjektivní – to stejné dočtete i na Wiki: „Mezi zboží prodávané v dalších pavilonech patří z největší části zboží bez vztahu k zahradnictví jako bižuterie, hračky, autopotahy, záclony, koberce, boty, textil, sportovní potřeby, digitální nosiče, lepidla. Celkově tak sortiment prodávaný v druhé dekádě 21. století na Flora Olomouc připomíná spíše běžné „vietnamské“ tržiště.“

Neštěstí jednoho, štěstí druhého, říká jedno přísloví a má pravdu.

]]>
qvnekxHannah SalehAdam PešekLukáš HavlenaČeskokvětinyOlomouczahradnictvíFlora OlomouctržištěExpo
<![CDATA[Jak se studuje vysoká ve válečné zóně]]>https://www.vice.com/cs/article/ev5n8j/jak-se-studuje-vysoka-ve-valecne-zoneWed, 06 Jun 2018 11:01:28 GMTPro studenty vysoké školy v Severní Sinaji, provincii na severovýchodě Egypta, jsou zvuky výstřelů, policejní obrněnci a neustálá hrozba bombového útoku denním chlebem, kterému musí čelit, pokud chtějí chodit na přednášky.

Provincie je domovem asi stovky tisíc studentů navštěvujících dvě univerzity – státní univerzitu Suezského průplavu a soukromou Sinajskou univerzitu. Mnoho studentů z okolních měst se rozhodne studovat v této oblasti jednoduše proto, že na poli vyššího vzdělání mají v širokém okolí jen málo jiných možností.

Za posledních šest let bojovníci hlásící se k ISIS vystupňovali útoky proti egyptské armádě, často právě v srdci sinajského regionu. Teroristická organizace započala svou činnost v roce 2011 systematickým bombardováním ropovodů vedoucích do Jordánska a Izraele. V květnu roku 2012 se ISIS zaměřila přímo na vojenské cíle. Výsledkem těchto útoků jsou armádní protiútoky, stovky mrtvých místních obyvatel a tisíce utečenců.

Khuloud

„Studovala jsem na Sinajské univerzitě čtyři roky,“ říká mi Khuloud, studentka mediálních studií. „Mám s tímhle obdobím spojeny některé z nejhorších zážitků mého života. Pro někoho, kdo to nezažil, je těžké pochopit, jak těžké je studovat, když se nacházíte v neustálém nebezpečí.“ Jednadvacetiletá studentka vyrůstala ve městě Mansoura, asi 500 kilometrů daleko od severní Sinaje, ale semestr tráví v blízkosti bojů. „Ráno vyrážíte z domu s vědomím, že už se večer nemusíte vrátit,“ dodává. „Loni jsme se třikrát modlili za zabité spolužáky. Jako by to nikdy nemělo skončit.“

Khuloud říká, že si připadá ponižována vznětlivými policisty pokaždé, když se vrací na Sinaj z návštěvy rodného města. „Většinu studentů tvoří cizinci, takže se k nim během kontrol chovají slušně, Egypťani jsou ale obtěžováni a ponižováni,“ vysvětluje Khuloud. „Když se vracím zpátky do školy, vstávám v šest ráno, abych stihla trajekt Suezským zálivem před polednem, a pak trvá další tři hodiny, než se proderu východním přístavem. Na kontrolním stanovišti musím vyprázdnit všechna zavazadla – je to úplná ztráta času, a pak vás na dalším stanovišti čeká to samé.

Žijeme tady v neustálém strachu. Obrněná vozidla neustále hlídají v ulicích. Viděla jsem kolem pobíhat zakuklené ozbrojence, i egyptské vojáky umírající za bílého dne.“

Roqaya

Studentka mediálních studií Roqaya mi říká: „Kromě každodenní hrozby násilí je nepříjemný i fakt, že internet a další komunikační kanály neustále padají kvůli armádním misím, nebo jsou výpadky následkem útoků ISIS na infrastrukturu. Protože studuji média, brání mi to ve vykonávání mé práce. Když se něco pokazí, neexistuje žádný způsob, jak bych mohla zkontaktovat svou rodinu, aby věděli, že jsem v pořádku. Někteří začali posílat dopisy, jiní prosí taxikáře o předání zpráv, že se jim nic nestalo. Kdyby se mi něco stalo, moje rodina by se to dozvěděla nejdříve za dva dny.“

„Studenti mediálních studií mají ve výuce vytvářet novinové texty nebo dokumenty, ale chodit po ulicích Sinaje s kamerou v ruce je až příliš nebezpečné,“ dodává Roqaya. „Když se na začátku semestru odstěhujeme z domova, dlouze se loučíme se svými rodinami, jako bychom byli vojáci mířící do války. Strach ale neopadá, i když se vrátíme domů – pronásledují mě noční můry, které jsem zahlédla ve válečné zóně. Neznám nikoho, na koho by válečný konflikt neměl nějaký emoční dopad.“

Justina

Justina je dvaadvacetiletou studentkou farmakologie na Sinajské univerzitě a přišla v uplynulých měsících kvůli teroristickým útokům o mnoho přátel. Vzpomíná na Mohammeda Rashida, studenta strojírenství, a jeho sestru, taky aspirující farmakoložku, kteří zahynuli při silničním bombovém útoku.

Kromě docházení na hodiny neopouští Jamal Eldin prakticky svůj byt. Nemůže si to dovolit. Časté a dlouhodobé výpadky komunikace se světem mu neumožňují získat peníze od rodiny v Kuvajtu. Vidina brzkého vystudování mu ale příkoří ulehčuje. S tím, jak je jeho rodina daleko, doceňuje své egyptské spolužáky, kteří se s ním o všechno dělí a pomáhají mu držet se stranou tamních bojů.

Většina studentů, se kterými jsem měl možnost mluvit, je rozhořčená z chování armády k obyvatelům. Alaa popisuje, jak byl při cestě do školy zatčen na kontrolním stanovišti. „Hlídka chtěla vidět moji občanku a já jim ukázal studentskou kartu, ale přesto se mě rozhodli zatknout.“ Po zatčení se dostal na protiteroristické ústředí, kde byl držen po dvě noci, aniž by mu někdo objasnil, co tam dělá, nebo aby mohl zkontaktovat své známé.

Skupina studentů mediálních studií Sinajské univerzity

I přesto si Alaa myslí, že měl štěstí. Zná mnoho lidí, kteří strávili v chládku mnohem víc času a na o poznání horších místech. Zdejší obyvatelé věří, že armáda je takto šikanuje kvůli potenciální hrozbě bojovníků Islámského státu přistěhovaných z okolních zemí.

Asmova rodina žije jenom půl hodiny od univerzity, navzdory tomu bydlí dvacetiletý student, podobně jako mnoho dalších, na kampusu, aby se vyhnul nebezpečnému cestování po městě.

„Předtím, než jsem se sem nastěhoval, to trvalo hodiny, než jsem se prodral přes všechny ty bezpečnostní prověrky,“ říká. „Často jsem vystupoval dřív a zbytek cesty šel pěšky.“

Průčelí hlavní univerzitní budovy po nedávném bombovém útoku na přilehlém kontrolním stanovišti

Bez ohledu na to, jak moc si místní studenti dávají pozor, je těžké plně vytěsnit všudypřítomné nebezpečí. Před několika měsíci byla zničena část hlavní univerzitní budovy, když vyhodili do povětří kontrolní stanoviště hned vedle.

„Všechny nás to velmi trápí – studenty i vyučující, ale zodpovědnost si za naše studenty bereme na svědomí my,“ říká Amal Nasruddin, vedoucí katedry anglistiky Sinajské univerzity. „Je ale čím dál obtížnější zajistit jejich bezpečí. Útoky Islámského státu jsou čím dál horší a dopadají i na území severního Sinaje. Přišel jsem od roku 2014 o tolik studentů. Poslední se jmenoval Mohammad Abu. Ale podle toho, jak to tady vypadá, je mi jasné, že nebude tím posledním.“

]]>
ev5n8jAhmed Abu DraaDipo FaloyinISISVICE Internationalvice arabiaSinajStudiumterorismus