Když se japonská hudební tradice setká se současností

Bude vám připadat, jako by neměla melodii ani rytmus. A je to částečně pravda, takže nezasvěcený při poslechu docela trpí. Složitou tradiční hudbou se ale naštěstí zabývat nebudu.

Od 19. století Japonsko přejalo mnoho věcí ze západu, a to včetně hudby. Díky tomu zde můžete narazit na západní styly od metalu přes pop až k vážné hudbě. Ty se nově kombinují se zdejšími starými nástroji, případně styly včetně rozmanité lidové hudby japonského venkova (jako např. v soundtracku známého animovaného seriálu Naruto). Tahle současná muzika s příchutí historie vám může nabídnout třeba nádherný zvuk starých dechových, strunných nebo bicích nástrojů, jako jsou šakuhači, šamisen, koto a taiko.

Šakuhači je asi půl metru dlouhá flétna připomínající zvuk bambusových hájů šumících ve větru. Můžete na ni narazit i v písničkách západních autorů, jako je Enigma, v různých remixech, coverech atd. Rozšířila se prostřednictvím zenových mnichů komusó. Ti existují dodnes a poznáte je podle košíku na hlavě (ve skutečnosti je to klobouk…). I jako hudební amatér snadno objevíte kouzlo zvuku tohoto nástroje, který je chvilkami nečistý, nebo až falešný. Trik je v technice polovičního překrytí dírky a specifického foukání. Flétna díky tomu různě funí a kvílí. Musím říct, že je to zvláštní zvuk a pro nás japanofily dost návykový. Pro mě je to taková esence Japonska projevená zvukem. Divokost šakuhači můžete poznat např. v J-rockových písničkách skupiny Akara.

Strunný nástroj šamisen se původně vyráběl ze dřeva, kočičí kůže a tří hedvábných strun. Je to taková kytara nebo banjo. Poznáte ho podle tupého zvuku nápadně se lišícího od klasické „zvonivé" kytary. Se šamisenem vám zježí chlupy např. Jošidovi bratři (angl. přepis: Yoshida Kyoudai):

Jednoho z nich jsme dokonce před několika lety přivítali v Praze jako člena skupiny Wasabi. Půvab jejich hudby spočívá hlavně v rozmanitosti. Vytvořili totiž náhrávky i s množstvím dalších nástrojů, takže se vám jejich hudba po pár skladbách rozhodně neoposlouchá. Má se za to, že za popularitou současných hráčů, jako jsou Jošidovi nebo Agacuma Hiromicu (angl. přepis: Agatsuma Hiromitsu), stojí kombinace specifické image, hudebních schopností a nového stylu zahrnujího improvizaci a experiment – což bylo donedávna v Japonsku vlastně tabu, tito lidé se k smrti rádi drží stereotypních pravidel. Hiromicu kombinuje akustický šamisen, šakuhači a bubny s elektronickou hudbou, klavírem atd., takže jeho repertoár je také dost široký.

Třinácti- až pětadvacetistrunné koto disponuje úžasnou vlastností, kterou je možnost přelaďování jednotlivých strun během skladby. Kvůli tomu je ideálním nástrojem pro porušování klasických pravidel hraní, jak můžeme slyšet u postmoderní hráčky jménem Sacuki Odamura (angl. přepis: Satsuki Odamura).

Všechny tyto staré nástroje ve spojení s elektrickými kytarami a zpěvem používá kromě zmíněné skupiny Wasabi take Wagakki Band. (Ale nemyslete si. To, co mají na sobě, nemá se starým Japonskem mnoho společného, i když to tak může vypadat. Možná jen ten vějíř…)

Množství  skupin či autorů  doplňuje svou hudbu místo soustavy bicích tradičními bubny taiko. Největší z nich, gigantický buben wadaiko, vás dostane do extáze, pokud vám ovšem nejdřív neexplodují bubínky. Pokud půjdete na koncert wadaiko a budete-li stát dostatečně blízko pódia, můžu vám zaručit, že vám skladby budou tepat v hlavě ještě alespoň následující den, takže si nenechte takovou příležitost ujít. Jeden soubor amatérských hráčů najdete i v ČR pod jménem Josa-josa. Na jaře jsme si mohli na Vyšehradě poslechnout vynikající hráče Juzarakuza až z Japonska.

Dynamičnost jejich vystoupení doplňuje rozverná flétna a taneční choreografie. Bubny jsou velmi dobrou pomůckou k odreagování, takže se hra na ně už dost rozšířila po světě.

Nakonec se s vámi chci podělit o odkaz na starší video, které mě kdysi jako začínajícího japanofila docela pobavilo. Najdete v něm písničky Smoke on the Water, We Will Rock You, Hard Day's Night, Jailhouse Rock a Get Back hrané na japonské nástroje, a co je nejvtipnější: jsou zpívané i v japonštině specifickým stylem, který doprovází tradiční japonské divadlo. Je to dost nevídaná záležitost. Pokud jednou poznáte roztomile „upjaté" Japonce, pochopíte…