„Všichni tu žijeme ve strachu“. O zničujících dopadech změn klimatu

„Měla jsem 120 zvířat," vypráví matka tří dětí Amina Abdul Hussein ve svém improvizovaném stanu v táboře Maxamad Mooge, schovávajíc se před polední výhní. „Ale sucho je všechny zabilo."

Neoficiálních táborů jako tento jsou kolem Hargeisy, hlavního města samozvaného nezávislého státu Somaliland na východě Afriky, tucty. Dle zpráv UNHCR bylo za poslední tři měsíce až 40 000 lidí donuceno kvůli dlouhotrvajícímu suchu opustit své domovy. To se podle nové studie publikované americkou meteorologickou společností i vlivem El Niña zhoršilo.

Chov dobytka je páteří somalilandské ekonomiky a s přibližně 65 % populace živící se pastevectvím představuje důležitou složku HDP. Bez dobytka a podpory mezinárodních společenství a somalilandské vlády jsou tak desítky tisíc lidí nuceny opustit svou tradiční formu obživy a přesunout se do města.

Ženy přicházející do Hargeisy mají nicméně jen minimální šance na získání práce ve srovnání se svými mužskými protějšky, a velmi rychle se tak ocitají v nepříznivých podmínkách na okraji města. A jsou to právě ony, kdo nejvíce pociťuje následky sucha: komplikacemi s těhotenstvím počínaje, sexuálními útoky a absencí sociálních zařízení konče.

„Než jsme sem přišli, byla jsem těhotná, ale neměla jsem vodu, a tak jsem dítě ztratila," svěřuje se Amina.

Nedávná studie její slova potvrzuje: změny klimatu, především pak v Africe, mají za následek nízkou porodní váhu, která novorozence vystavuje většímu riziku zdravotních komplikací; může vést rovněž k předčasným porodům i případům, kdy se dítě narodí mrtvé.

„Zvyšující se počet horkých dní a snížení objemu srážek ovlivňují porodní váhu," vysvětluje vedoucí studie Kathryn Grace. „Těhotné ženy jsou citlivější na přehřátí, dehydrataci atd., především pak v rozvojových zemích s omezenými zdroji," varuje.

Když našel Aminu její manžel po samovolném potratu ležet v kaluži krve, opustil rodinu a vydal se do města. Ta se bez přísunu vody a jídla rozhodla vydat pro pomoc ke své širší rodině do Hargeisy: „Ale situace byla jiná, než jsem čekala. Nepřijali nás," vypráví. „A tak jsem i s dětmi skončila v táboře."

Dodává, že na místě nepůsobí žádná humanitární organizace a že jsou ženy navíc nuceny platit nájem takzvaným domácím: „Tenhle pozemek má soukromého vlastníka. Když nezaplatíme, seberou nám i ten malý kousek, co obýváme, a musíme se znovu stěhovat." V minulosti byla několikrát svědkem toho, jak majitelé půdy spálily přístřešky neplatičů. „Tyhle kameny, na kterých stojíme? Sbíráme je a prodáváme na trhu. Za tunu dostaneme asi 60 000 sos (v přepočtu 8 $ nebo také 200 Kč)." Stěžuje si však, že jí těžká práce způsobuje spoustu bolesti kvůli komplikacím spojeným s potratem.

„V táboře není žádná ochranka ani osvětlení. Hadrové přístřešky nemají zámky ani jiné zabezpečení. Všichni tu žijeme ve strachu," přibližuje Amina dále každodenní realitu. „Kdokoliv může přijít a podpálit ho anebo nás v noci přepadnout. Neustále se bojíme. Naspím toho málo."

Hodan Ahmedan (23) přebývající o pár stanů dále zmiňuje dva dny starý incident, během kterého ji sexuálně napadla skupina mužů, když si šla v noci ulevit: „Zmizeli, jakmile se mi pár starších žen vydalo na pomoc," vysvětluje, nicméně dodává, že podobné útoky se dějí až příliš často.

Země v táboře je natolik tvrdá, že do ní není možné vyhloubit díry, které by sloužily jako toalety. Tím pádem jsou ženy nuceny čekat až do setmění a poté se vydat na okraj tábora, aby mohly vykonat svou potřebu: „Je velmi smutné, že můžeme chodit jen v noci," vysvětluje Amina. „Muži si můžou jít, kde chtějí, ale my kvůli nedostatečnému soukromí musíme čekat, až se setmí."

Většinu obyvatel 225 domácností tvoří ženy a děti. „Kvůli suchu jich přichází každý den víc a víc," shrnuje situaci Nima Berashe (45), která žije v táboře o něco déle než ostatní a situaci bedlivě sleduje. Zdůrazňuje také, že noví příchozí namáhají už tak omezené zdroje, které mají k dispozici.

Nárůst počtu uprchlíků se naneštěstí očekává v celém regionu. Organizace Famine Early-Warning Systems Network (FEWSNET) varuje, že velmi očekávané dubnové deště s největší pravděpodobností nepřijdou – a tím pádem hrozí hladomor, který povede k velkým přesunům nejen v Somalilandu, ale v celé východní Africe, pokud mezinárodní společenství nezasáhnou ještě tento měsíc.

Nebývalá závažnost sucha – zatím poslední z řady zničujících přírodních katastrof – vede odborníky k tomu, aby do centra pozornosti konečně postavily změny klimatu způsobené člověkem.

„Předpokládanou strategií zvládnutí sucha ve východním cípu Afriky a v oblasti Sahelu je přesun v rámci hranic, příležitostně přes hranice," říká Rob Bailey, autor studie Managing Famine: Risk: Linking Early Warning to Early Action (Zvládání rizika hladomoru: propojení včasného varování s včasným zásahem) a ředitel výzkumu pro energii, prostředí a zdroje britského think tanku Chatham House. „Je naprosto zřejmé, že změny klimatu navýší migraci ve srovnání se situací, kdy se takové změny nedějí."

„Změny klimatu hrozbu zvyšují," dodává. V případě konfliktů, občanských povstání či každoročního sucha už tak zničující situaci ještě více vyeskalují a ty nejzranitelnější, jako jsou Amina, Hodan a Nima, vystavuje ještě většímu nebezpečí.

Poznatky ohledně toho, jak klimatické změny násobí hrozby extrémních situací a ovlivňují počasí, se naštěstí prohlubují. „Počítače se zlepšují, to samé platí o vědeckých znalostech, tudíž bude brzy možné určit, které události mají klimatické změny způsobené člověkem na svědomí," shrnuje Bailey.

„V současné době nicméně neexistuje protokol zohledňující ty, již opuštějí své domovy v důsledku změn klimatu, stejně jako neexistuje mezinárodní definice pro klimatické uprchlíky," konstatuje Bennett Collins, ředitel skotského think thanku Third Generation Project propagujícího výzkum a obhajobu skupinových lidských práv. A zatímco počet iniciativ, jako je Platform on Disaster Displacement, hledajících způsob, jak spočítat ty, jež kvůli klimatickým změnám prchají přes hranice, zbývá jen málo pozornosti pro ty, kteří migrují po vnitrozemí.

Výsledkem je nedostatečná pozornost věnovaná klimatickým uprchlíkům; když navíc přičteme fakt, že Somaliland není uznaným státem, ženy jako Amina a Hodan se ve velkém stávají do značné míry nezvěstnými.

Problémy, kterým ženy v táboře Maxamad Mooge čelí, nejsou nijak ojedinělé. Narůstající množství důkazů ukazuje, že prchající ženy, ať už vnitrostátně, či napříč kontinenty, čelí obecně většímu nebezpečí. Zpráva Amnesty International pořízená na základně četných svědectví žen prchajících přes Balkán až do Evropy potvrzuje, že „čelí násilí, útokům, vykořisťování a sexuálnímu obtěžování na každé zastávce i na evropské půdě."

„Diskuze napříč veřejností, vládami a akademickou obcí zohledňující klimatickou migraci jsou často genderově neutrální," říká ve svém sdělení IOM neboli Mezinárodní organizace pro migraci. „Migraci, životní prostředí a gender spojuje jen pár studií, a to navzdory skutečnosti, že je enviromentální migrace genderovým procesem."

To ostatně potvrzuje i Nima: „Pro muže je jednodušší najít si práci, takže se přestěhují do města a začnou nový život. Většina nás opustí. Pár jich zůstane. Asi se ptáš, kde jsou," dodává a kroutí hlavou. „Spí. Jsou tak líní! Všechnu práci děláme my."

Foto: autorka