O nedostatku tepla a bydlení v Praze

Nemá to jenom Londýn, Berlín, New York… Má to i Praha. Předražený centrum, kde už se nedá žít. Centrum pro turisty, běžnýmu místnímu finančně nedostupný. Taky trochu i kvůli celosvětově populárnímu Airbnb proto třeba v Berlíně omezují krátkodobé pronájmy. Je to skvělej způsob ubytování, zároveň ale vytváří ubytování pro turisty jako konkurenci hotelům, městu ubírá místa k dlouhodobýmu pronájmu. Říkáte si možná, že nájmy v Praze se stejně nedají s dalšíma metropolema srovnávat, když v Londýně těžko hledat samostatnej pokoj pod dvacet tisíc, zatímco třeba na Manhattanu si pronajmete garsonku za sedmdesát táců na měsíc, ale v poměru průměrných platů k nájmům Praha pořád není úplně vstřícným domovským městem. Opuštěný domy, opuštěný lidi, který nemají kde složit hlavu, tak ji občas složí v nějaký ubytovně, když patří k těm šťastnějším. Kvůli nedostatku sociálního bydlení končí čím dál tím víc lidí na ulici.

Co se stane, když se spojí dvě opuštěný věci? Zázrak. Ale ve skutečnosti jen výjimečně. Majitelé často nechávají domy v osobním vlastnictví po několik let záměrně chátrat, aby na jejich místě postavili něco výnosnějšího (třeba kancly), čímž ale přirozeně chátrá větší počet lidí, kteří dlouhodobě nemají kde bydlet. Každej chce mít stálej domov, kde se bude cítit bezpečně. Učíme se to už na základce v základech společenských věd jako základní kámen žebříčku lidských potřeb. Základ = pocit bezpečí. Platí to i pro současných 187 tisíc lidí na českých ubytovnách. Jednoduchá rovnice. Když systém zároveň neumožňuje vybočit z těžké životní situace nabídkou výhodného startovacího bydlení, znamená to pro mnohé zabřednutí v podmínkách degradujících jejich samotnou lidskou podstatu. Rozvinuté bohaté státy jako Velká Británie začaly na problém upozorňovat různými způsoby. Od politických plakátů v metru až po film Já, Daniel Blake osmdesátiletého Kena Loache, oceněný minulý rok v Cannes. Vypráví o muži po infarktu, potýkajícím se s nemožností vypořádat se se státním systémem podpory slepě následujícím striktně daná pravidla místo individuálních, ale přirozených lidských potřeb. V Lucerně ho ve středu uvedl sám hlavní protagonista s krátkým představením reálné situace, vyprávěné skutečnými úředníky potýkajícími se s nepřizpůsobivým státním systémem. Přídavné jméno „nepřizpůsobivý" se hojně používá ve spojení s lidmi, málokdy ale s nastavením státu. Stojíme nedobrovolně sami proti sobě.

Některé z vás určitě zajímá, co se s tím dá vlastně reálně dělat, pokud zrovna žádnou volnou/prázdnou nemovitost nevlastníte, ale chcete lokálně pomoct. Na mým maturitním plese nebylo největším překvapením to půlnoční, ale když se kluk z vedlejší třídy zlískal tak, že usnul v parku a málem umrzl. Měl kde spát, pro něj výjimečná situace, pro některé „denní chléb". Jedním z těch nejjednodušších způsobů, jak pomoci, je dočasné řešení – zakoupení nocleženky od Armády spásy. Místo jednoho posezení v hospodě / novýho trička / večeře v restauraci třeba zachráníte život člověku z ulice, kterej by zrovna tuhle vámi darovanou noc v teple jinak neúprosně umrzl sám někde v městský divočině, i když třeba není opilej. Jenom sám a nemá kam jít. Třeba se vám pak bude taky líp usínat.

Problém se trochu liší z hlediska žen bezdomovkyň, které se ze strachu od bezdomovců distancují. Podobně jako ženy s domovem si rády zachovávají běžné každodenní pěsticí rituály. I přes finanční tíseň u nich neutichá přirozená touha vypadat dobře a udržovat se ve stavu, ze kterého je jednodušší se vrátit do práce, shánět byt a vůbec – komunikovat se společností, aniž by je považovala za špínu. Dá se jim pomoct třeba právě skrz šatník a hygienické potřeby, které už nevyužijete, ale ony ano. Vyřazené věci můžete nechat v centru charity na Žitné 35, kde si ženy vyberou, co se jim hodí, momentálně ale centrum hlásí plné kapacity. Materiální pomoc se v Praze šíří třeba v podobě dek k volnému rozebrání (viděno na stromech na Andělu) nebo veřejných skříní. Jednu takovou k venkovnímu umístění shání organizace Pragulic, věnující se výhradně lidem bez domova a jejich začlenění do společnosti. Máte?

V České republice máme hned několik institucí upozorňujících na alarmujíci stav nedostatečnýho počtu sociálních bytů a bydlení vůbec. Všechny se dají podpořit nejen finančně, ale i silou vašeho hlasu. Známá Klinika na problém poukazuje už svým squaterským konceptem, mimo to se ale také průběžně angažuje v tematickém hnutí. V uplynulých týdnech se podněty výrazně posílily. Na Staroměstském náměstí se odehrála organizovaná akce k podpoře nového zákona o sociálním bydlení, kde se představila iniciativa Mít svůj domov. Vystoupili přímo i oběti krize bydlení, aby společným průvodem s transparenty dokráčely až k úřadu vlády. Organizace Prázdné domy zase mapuje neobydlené české budovy – je jich tu přes tisíc a půl, když už jsme u těch nepříjemných čísel. Některé by byly schopné ubytovat desítky lidí.

Kromě všech hromadných hnutí je tu docela neorganizovaný kluk, co se jmenuje Teplý, je teplý a nedostatek tepla ho zneklidňuje. Zneklidnění ho přivedlo až k nenápadnému aktivismu, tichému protestu na zdech. „Primární záměr projektu s pracovním názvem Buňkování bylo vnést do veřejného prostoru život skrz barvy, co tak zoufale chybí v ulicích v průběhu zimních měsíců, a zvednout náladu špatně naladěným lidem, které potkávám v ulicích Prahy," říká. V zimě bývá totiž lidem často hůř, i když bydlí. Mají topení. Mají teplý jídlo. Mají vlastní postel s peřinou. Prožívají třeba konce vztahů, iluzí z léta. Jsou třeba ale i nemocní, jsou to rány, které se hojí nejlíp doma.

„Během výlepu plakátů jsem zjistil, že si pro umístění podvědomě vybírám prázdné domy. Tím  nápad nečekaně získal sekundární funkci – upozornit na palčivé sociální téma, kterým jsou opuštěné objekty v centru města a jeho blízkého okolí. Prázdnota takových prostorů je v mrazivých měsících nějak kontroverznější z hlediska bezdomovectví. Na Národní třídě se tradičně choulí lidé bez domova u výdechu metra s úmyslem se zahřát, kdežto o pár desítek metrů dále je v Křemencově ulici polorozbořený dům bez využití, což mi přijde přinejmenším ironické a hodné zamyšlení."

„K tomu, aby projekt plnil danou funkci, bylo zapotřebí se zaměřit na vhodný výběr barvy pro konkrétní domy. Barevnost jednotlivých plakátů jsem vybíral tak, aby na sebe přitáhly pozornost, ale zároveň nebyly v přímém rozporu s domem jako takovým, jelikož i tyto dnes nevzhledné objekty mají svoji krásu, která – jak doufám – jednoho dne opět vynikne. Možná tomu pomohou jejich otevřené ‚buněčné rány'." A třeba taky stavění a oprava více domů než zdí mezi sebou.

Všechny fotky: autorka