dné: „Insta stories tě nikam neposunou“

Pokud ano, pravděpodobně jste se právě probudili z několikaletého kómatu. V tom případě se za svou úvodní poznámku omlouvám a vítám vás zpět mezi námi.

VICE: Skoro ani není třeba zmiňovat, že tvoje deska These Semi Feelings, They Are Everywhere je pro současnou českou hudbu vytouženou událostí. Jedním z oslavovaných faktorů je i příjemná realita, že se jí dostává zahraniční pozornosti, a to nejen díky tomu, že vyšla na německém labelu. To je takovej splněnej mokrej sen tuzemské hudební kritiky, která to také jasně dává najevo tím, že tě, krom oslavných recenzí, zaslouženě ověnčila jak ryze alternativní cenou Vinyla, tak mainstreamovějším Apollem. Navíc jsi právě teď nominovaný i na cenu Anděl. Jak se ale jako hudebník vyrovnáváš s tím, že se tvé tvorbě díky těmto fenomenálním úspěchům vlastně nedostává skoro žádné kritiky?

Ondřej Holý: Útržkovitě určitě dostává. Četl jsem už spoustu komentů, kde někdo nepochopil, jak jsem to myslel, nebo pochopil a nepřišlo mu to zajímavé. To je v pořádku. Hlavně si myslím, že to s tím úspěchem mohlo být mnohem lepší. Já pořád vidím svět jako svět, a ne jako Prahu a ČR, a v kontextu světa je to pořád jen takový špendlík s trochu větší hlavičkou. Vděčný jsem samozřejmě za všechno. Jsem rád, že jsem dostal ceny. Jen chci říct, že dosáhnout se dá mnohem víc.

Je něco konkrétního, co si teď dáváš za cíl?

Udělat lepší album.

V čem je pro tebe jako pro tvůrce důležitá kritika?

Mělo by to být jen zpestření. Z kritiky si jako umělec samozřejmě můžeš něco vzít, ale tvoje umění záleží čistě na tobě. Všechno si analyzuješ a musí to dávat smysl především tobě. Že se to potom třeba nelíbí jednomu konkrétnímu člověku za klávesnicí, nehraje roli. Lidi se moc starají o to, co si ostatní lidi myslí. Znám to i u sebe. Věci se dějou a jsou; neznamená, že musejí mít dopad.

Albu předchází věčně omílaný příběh o tvůrčí krizi, ale zároveň dle tvých slov pojednává i o plytkosti a pomíjivosti dnešního světa, který se topí ve své hyperrealitě. Jak důležitý je podle tebe pro hudbu příběh, kterým ji obklopíš? Je to pro tebe a tvou tvorbu nezbytnost?

Nepíšu texty a nezpívám, pořád chci však svojí hudbou vyjádřit nějakou myšlenku. Udělat to osobní, odkázat k něčemu konkrétnímu. Neřekl bych, že album pojednává o plytkosti dnešního světa, nikoho nesoudí. Album jenom pojmenovává pocity, které máme všichni stejné. Kdybych to měl zjednodušit, tak je o situaci, když jdou lidi na dvě rande a pak si místo „líbíš se mi" řeknou, že není nutné, aby pokračovali.

Dokážeš si představit, že by deska měla stejný dopad i bez tohoto příběhu? Jak se dá do ryze instrumentální hudby vtisknout společenská kritika?

To nevím. Rád dávám věcem koncept a víc vrstev, tenhle vklad tam budu mít vždy.

Jedním z dalších témat, která obklopují Semi Feelings, je tvá neznalost hudební teorie, což podle všeho vnímáš jako přednost, jelikož tak nejsi svázaný pravidly. Nebojíš se ale toho, že ti tak hrozí nebezpečí tzv. „znovuvynalézání kola"?

To je jasné. Na nic nového nepřijdu. Maximálně můžu znít neobkvykle. Když neznáš pravidla, nemůžeš jet vědomě podle šablon, zároveň ti však dlouho trvá, než na něco přijdeš. Já mám v sobě velký filtr, hrozně akordových postupů mi přijde trapných. Teď dělám píseň, kde držím jeden super akord tři minuty, za mě ideální. Hlavně ta moje neznalost hudební teorie je jen lenost, není to statement. Rád bych se víc orientoval.

Přesto – odráží se ve tvé tvorbě něco, co sám vnímáš jako tradiční?

Snad jen piano jako nástroj.

Já osobně zastávám názor, že to, co jsme poslouchali v útlém věku, kdy byl náš výběr hudby ryze instinktivní, je něco, co se s námi ponese chtě nechtě až do smrti, něco, k čemu se vždy nevědomky vracíme, takový otisk naší naivní přirozenosti. Jaká konkrétní hudba to byla pro tebe?

Já mám spousty kapel, které jsem potřeboval čistě kvůli tomu, abych vyrostl. Typické teen věci jako Metallica a Korn. Jediná kapela, která mi zbyla z dospívání, jsou Deftones. Podle mě zní Deftones nadčasově díky kytarovému tónu a výběru akordů. Třeba tady v Hexagram na tebe celou dobu Chino křičí, ale pod tím je to hrozně měkký a krásný. Vždycky si v sobě nesli takovou vznešenost, nikdy nebyli kapela, která snadno a rychle uspokojí.

Jakou roli ve tvé hudbě hrají chyby a náhody?

Tak momenty, kdy nahraju melodii, překliknutím ji omylem transponuju o dva tóny a zjistím, že tak zní mnohem líp, samozřejmě mám.

Existuje pro tebe a tvou tvorbu nějaký ideál, kterému se snažíš přiblížit?

Producentské schopnosti Toro y Moi.

A co pro to plánuješ v nejbližší době udělat?

Před týdnem jsem si koupil Prophet 6 a teď jsem zrovna u rodičů na vesnici a dělám nové písně. Nejlepší, co pro sebe můžu udělat, je nechat telefon v jiné místnosti a dělat. Insta stories tě nikam neposunou.

Ondřeje Holého aka dné můžete sledovat na Instagramu, Facebooku a samozřejmě na Soundcloudu.