Příčina smrti: tragické zprávy

Existujou závisláci a závisláci verze 2.0 - ty z nás, který dokážou zázračně proměnit v drogu naprosto cokoliv. Já osobně jsem se v poslední době stala závislou na vyhledávání a následný konzumaci tragických zpráv. Nebudu zacházet do přílišných detailů, protože už tak se cítím dost provinile z toho, jak mě příběhy obětí pohltily způsobem, jakým vás pohltí snad jenom román na pokračování. Každopádně jsem se dva dny nezabývala ničím jiným.

Vím, že tohle chování není tak úplně moje chyba. I před digitálním věkem se média vždy snažila o publikování co nejděsivějších senzací. Lidský bytosti jsou přirozeně mnohem víc přitahovány negativními zprávami než těmi pozitivní, hlavně, ať je v tom krev, znáte to. A co víc, myslím si, že spousta z nás je zvědavá i na svou vlastní smrt. Žijeme v době, kdy se moc často nedostáváme do kontaktu s bezprostředním procesem umírání, a právě proto zřejmě vyhledáváme zprávy o nejrůznějších nehodách, katastrofách a tragédiích - nacházíme v nich připomínku naší vlastní smrtelnosti.

Jako závislák 2.0 ale taky vím, že pořád hledám způsob, jak se cejtit jinak. Díky tomu jsem schopná upnout se v podstatě na cokoliv, co vyjebe s mými neurotransmitery. Tyhle hororový příběhy opravdu dokázaly svým způsobem změnit stav mýho vědomí - a já udělám opravdu cokoliv, abych unikla sama před sebou, i když to znamená útěk do těch nejděsivějších míst.

„Internetová závislost je spojená se změnou hladiny dopaminu v těle." vyjádřila se psychiatrička Sree Jadapalle na výročním setkání American Psychiatric Association v roce 2014. „Studie dokazují, že dlouhodobé používání internetu vede k redukci dopaminových přenašečů, což způsobuje stagnaci pohybu dopaminu v synaptické štěrbině." Dodala také, že nahromaděný dopamin způsobuje stimulaci sousedních buněk, což může vést k euforickým stavům. „Právě tento stav nedostatku dopaminových přenašečů je typický také u zneužívání návykových látek a dalších závislostí." poznamenala.

To je sice všechno moc hezký, kdyby to vždy nevedlo k nevyhnutelnýmu sešupu. Když se totiž krmím všemi těmi děsivými zprávami, moje obsesivní proklikávání internetem můj psychický stav ve výsledku jenom zhoršuje.

„Paniku vyvolávající příběhy způsobují kaskádovité uvolňování kortizolu." vyjádřil se Rolf Dobelli pro magazín The Guardian o stresovém hormonu, jehož zvýšené hodnoty se často objevují u pacientů s klinickou depresí či panickými poruchami.

Z nějakýho důvodu mi ale trvá hrozně dlouho rozpoznat, že tyhle zprávy nějak negativně ovlivňují můj celkovej stav. Vlastně mi to dojde vždy, když už je pozdě. Vždycky si myslím, že ty sračky nějak ustojím, než dojdu do bodu, kdy už to prostě nedávám. U tohohle konkrétního příběhu, kterej mě posedl, mi až po dvou dnech obsesivního klikání došlo, že jsem jím sama sebe traumatizovala. V tu chvíli bylo najednou všechno hrozně syrový, přišla emoční kocovina a navíc příznaky nějaký mentální poruchy, kterou můžu popsat jedině jako děsivou - byl to jakýsi hybrid mezi úzkostí a depresí. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, odsuzuje moje chování a prsty se mi zarývá do žaludku, hrudi a krku.

Zeptala jsem se britskýho psychiatra doktora Grahama Daveyho, který v minulosti prováděl výzkum psychologických dopadů násilí v médiích, jaký dopad může tohle moje chování mít na mou úzkost a depresi. „Opravdu velký." vyjádřil se. „Naše výzkumy dokazují, že negativně laděné zprávy můžou mít katastrofické následky na naše vlastní úzkosti a strachy, a to i přesto, že se nemusí nutně jednat o zprávy, které se nějakým způsobem těchto našich obav týkají. Děje se tak proto, že zhoršení nálady zkrátka celkově zhoršuje všechny ostatní psychické problémy.

Co má ale dělat někdo trpící depresí a/nebo úzkostnou poruchou, aby se vyhnul zdánlivě nevyhnutelnému toku zpráv? Hodně se píše o tom, že by se takový člověk měl zcela vyhnout zpravodajství, aby najel na něco jako mediální dietu - nejsem si ale jistá, jak udržitelný pro mě něco takovýho bude, protože zkrátka nechci zůstat naprosto neinformovaná. Když si představím, že bych neměla přístup k žádnými zprávám, ovládne mě pocity viny, jako kdybych snad měla povinnost vědět o všem, co se děje.

Co se ale vlastně opravdu děje? Co vůbec znamená být informovaný? Stávaj se z lidí automaticky lepší bytosti, když jsou „informovaný"? Zvyšuje snad informovanost naši schopnost pomáhat druhým? Nebo jenom vytváří iluzi toho, že jsme v obraze?

„Existuje názor, že určitá transformace zpráv v zábavné pořady, je důkazem úpadku dnešní společnosti. Viníme z toho zpravodajství, zároveň nás ale nedokážou zaujmout zprávy, které nejsou svým způsobem zábavné." vyjádřil se Amir Kamenica v epizodě svýho podcatsu Freakonomics s názvem „Proč vlastně opravdu sledujeme zprávy?". Kamenica je taky spoluautorem knihy „Suspense and Surprise", ve který mluví i o tom, že v dnešní době pro nás zprávy plní čistě zábavnou funkci.

Tlak na zpravodajství je vyvolávanej i tím, že v dnešní době se za reportéra v civilu považuje už skoro každej. Když občas vidím facebookový posty svých přátel odkazující na nepravosti a politický dění, první, co mě napadne, je, že pláčou na špatným hrobě. My všichni o tom už přece dávno víme. Napadá mě to i z toho důvodu, že se většinou jedná o přátelé, který k tomu všemu nezapomenou dodat, že kdokoliv má na danou věc opačný názor, si je může rovnou smazat. Možná jsem jenom příliš cynická. Možná, že tyhle lidi svými příspěvky opravdu vytvářejí nový světonázor, píšou historii. Jak se ale ukázalo po posledních prezidentských volbách, celý tohle „zúžený vysílání" a poupravený zprávy na našem facebookovým feedu většinou jenom omílají to, co už známe z jiných zdrojů.

Nemyslím si, že bych v rámci tohohle problému dokázala sama sebe jakkoliv obhájit. Koneckonců, i já používám ke sdílení svých příspěvků iPhone - přístroj vyráběnej v nelidských podmínkách továren, který maj dokonce vlastní záchrannou síť pro zaměstnance se sebevraždenými sklony. Dostaneme se někdy opravdu na kloub všemu utrpení, který způsobujeme? Budeme někdy schopný podívat se do tváře důsledkům našeho chování? Nebo - stejně jako Ishmael z Mobyho Dicka - vidíme jenom některý části tý obrovský velryby?

Kdybych byla větší pokrytec, asi bych s tím vším byla mnohem víc v pohodě. Nemyslím si ale, že pokud snížím svůj příjem informací, stane se ze mě člověk, kterej ve světě nezpůsobuje žádný utrpení. Nejsem lepší než kdokoliv jiný. Stejně tak si nejsem jistá tím, že informační dieta mě zachrání před psychickými a fyzickými propady. Když v depresích cejtím, že mě někdo pozoruje a posuzuje, je to způsobeno jak tím, co vím, tak tím, co mi zůstává skryto.