Je opravdu sobecké mít sám sebe na prvním místě?

Někdo žije ve vztahu, kde se neustále podřizuje tomu druhýmu, jiní se zase nechají vtáhnout do problémů svých přátel a rodiny tak hluboko, že vlastně ani nemají čas žít svůj vlastní život.

|
15 březen 2017, 9:54am

Když někdo sám o sobě hrdě prohlašuje, že je sobec, jedná se většinou o čirý alibismus. V překladu takový tvrzení totiž znamená: „Budu se k tobě chovat jako naprostý idiot a ty mi to nemůžeš mít vůbec za zlý." Když naopak někoho za sobce označíme my, myslíme tím, že dotyčný myslí pořád jenom sám na sebe. Je tohle ale opravdový sobectví?

Říkaj nám to už prakticky od narození. Děti jsou prej sobecký. Když navíc překročí nějakou dospělými únosnou hranici sobeckosti, jsou už i opravdu nevychovaný, nebo dokonce rozmazlený. Přitom člověk jako dítě nedělá vlastně nic špatnýho. Jenom přemýšlí nad svým vlastním štěstím. Nebudu se přece dělit o hračky, se kterejma si chci hrát. Tím budu ochuzenej. Nebudu objímat někoho, koho nemám rád. A tím to hasne. Pak ale dospělý začnou dětem říkat, že takhle se to přece nedělá. Že se člověk musí chovat tak, aby byli naprosto spokojený i všichni v jeho okolí. No a co, že tím přijde o kousek svýho štěstí? A z dítěte se stane dospělák, kterej tak moc myslí na všechny kolem, až vlastně zapomíná na vlastní pohodlí.

Každej z nás na to dřív nebo později v životě narazí. Někdo žije ve vztahu, kde se neustále podřizuje tomu druhýmu, jiní se zase nechají vtáhnout do problémů svých přátel a rodiny tak hluboko, že vlastně ani nemají čas žít svůj vlastní život. Pokud si ale člověk chce zachovat svý psychický zdraví a hlavně žít život, kterej mu bude vyhovovat, musí se opět naučit myslet hlavně sám na sebe. A to je někdy ten nejtěžší úkol na světě. Nese s sebou totiž spoustu strachu. Jako první se v hlavě ozve strach z toho, že se na nás naši blízký budou zlobit. Otec se naštve, když mu nepomůžu s montováním poliček a místo toho půjdu na koncert. A týhle kámošce bych měl píchnout s učením na zápočet, jinak to prostě nedá. Ale když já mám svýho učení taky až nad hlavu. Začíná nekonečný koloběh myšlenek plných „ale", „tak to dodělám přes noc" a „máma tady pro mě taky vždy byla, teď tady budu já pro ni".

Tenhle strach je ale ve většině případů naprosto zbytečný. Je totiž potřeba si uvědomit, že opravdový sobectví začíná až tím, že svým chováním ubližujeme lidem kolem sebe. Tím, že někomu s něčím nepomůžeme nebo nedorazíme na jeho narozeninovou oslavu, protože se momentálně musíme věnovat vlastnímu životu, nikomu neublížíme. A pokud ano, jedná se o člověka, který to nechápe, protože se – stejně jako spousta z nás – taky ještě pořád nenaučil, že mít sám sebe na prvním místě je opravdu v pořádku. A přitom je to tak snadný. Stačí se jenom řídit zlatým pravidlem: „Nebudu dělat nic, co mi není příjemný".

foto: Hannah Saleh

S tím ale přichází další strach. Strach z toho, že máme svůj život zcela ve svých vlastních rukou. To je pocit, na který většina z nás už nějakou dobu není vůbec zvyklá. Pokud se totiž nastavíme na to, že soustředěním se sami na sebe nijak negativně neovlivňujeme životy svých blízkých, získáme svobodu. Svobodu tak obrovskou, že zprvu vůbec nevíme, co si s ní počít. Když ji ale po počátečním šoku začneme pomalu zpracovávat, začnou se v našich životech dít dřív naprosto nevídaný věci.

Všimneme si, že máme najednou mnohem víc volnýho času, kterej můžeme věnovat tomu, co nás baví a naplňuje. Když se pravidelně věnujeme něčemu, co milujeme, jsme automaticky klidnější, vyrovnanější a veselejší. Stáváme se zkrátka lidmi, se kterými chtějí ostatní trávit čas. Dále máme taky víc času na řešení vlastních problémů a nedorozumění – o to víc můžeme být soustředěni a připraveni být oporou pro naše blízký ve chvílích, kdy nás opravdu potřebují. Pokud se na to teda podíváme z týhle strany, odpověď na otázku, zda je opravdu sobecký mít sám sebe na prvním místě, k nám přijde bez jakýhokoliv dalšího přemýšlení. Není. Právě naopak. Věnováním se sami sobě se z nás stávají zkrátka lepší lidi. Lepší lidi nejen pro nás, ale taky pro všechny kolem. A to je vlastně ta nejvíc nesobecká věc, jakou kdy můžete vymyslet.