Má jedovatá babička

​

Když mi bylo asi pět let, přistihl jsem svou babičku, jak pláče v ložnici. Seděla na kraji postele a všude kolem ní byly prázdné krabice od kapesníků. Tohle nebyla její stránka, kterou by sdílela jen tak s někým. Snad měla pocit, že mezi námi existuje zvláštní pouto, protože jsem se jmenoval stejně jako její otec a dokonce jsem mu byl i podobný. Plakala kvůli Martě, své dceři, která umřela na zhoubný melanom, když jí bylo dvacet osm let. O deset let později plakala za svého nejmladšího syna a mého strýce Normana, který zemřel ve stejném věku jako Martha.

Lidé okolo babičky umírali odjakživa. Její přítel, její děti, její manželé. Zármutek, který ji provázel celý život, byl bezpochyby opodstatněný. Když jsem ji viděl, potopenou v hlubinách její měkké vysoké postele, zahalenou temnotou podkroví a obklopenou pachem stařecké kůže, došlo mi, že život není k matkám vždy spravedlivý. Dnes už si nemyslím, že to byl nespravedlivý život matky, ale nespravedlivý život vraha.

Před několika měsíci jsme společně se ženou a dětmi nasedli do auta a jeli babičku navštívit. Neviděl jsem ji déle než rok a půl. V té době se stěhovala z jednoho domova se zvláštním režimem do druhého. Pro zanedbávání babičky žádnou dobrou výmluvu nemám. Asi jsem se nedokázal pořád vyrovnat s tím, jak jsme dům opustili. Byl plný věcí, v otřesném stavu. Ti lidé, co ho potom koupili, řekli, že se o vše postarají. A taky se postarali. Celý dům srovnali se zemí. Bratr měl v sousedství kamaráda z Long Islandu (neboli Lawng Islundu), který to označil za skandál roku.

Onen dům, ve kterém jsem ji, jako dítě, častokrát navštěvoval, byl v odporném stavu. Ke konci devadesátých jsme se s bráchou rozhodli, že to tam zkusíme uklidit, ale věnovali jsme tomu jen tři dny. Bylo tam všechno. Věci každého, kdo tam kdy bydlel. Joe – babiččin poslední přítel, moje teta, můj strýc, můj děda. Věci jejího posledního manžela zabíraly více než polovinu domu. Řidičské průkazy, důležité dokumenty, nedokončené projekty a mementa, jako například rezavé šrouby, které strýc Norman vylovil z potopených vraků lodí. Ve sklepní knihovně jsme objevili ampulku s podezřelou červenou tekutinou. Ampulka byla ručně dělaná, zapečetěná tvrdým voskem či plastem, uložená v úhledně sestavené krabičce z tvrdého dřeva. Napadlo nás, že by mohla mít nějakou cenu a tak jsme ji chtěli prodat v obchodě kuriozit v East Village. Tam nám ale řekli, abychom se obrátili na toxikologické informační centrum.

Ve sklepní dílně jsme našli lžičky posypané napůl rozpuštěným heroinem (babička si pouštěla k tělu fakt zvláštní týpky), na dvorku za domem jsme objevili velký černý pytel na odpadky plný mrtvých zvířat. Už jen z pohledu na ten pytel šlo poznat, že jsou uvnitř zbytky něčeho mrtvého. Oba jsme se podívali dovnitř, ale ne dost dlouho na to, abychom poznali, co v něm přesně bylo. Můj bratr říká, že viděl želvy, což je dost pravděpodobné, protože půltuctu želv, které měla máma, zmizelo při nečekané potopě. Já viděl sovu, což je sice méně pravděpodobné, ale přesto možné, protože na „Lawng Islundu" se to sovami jen hemžilo. Shodli jsme se na tom, že šlo zřejmě o kočky a mývaly, po kterých babička křičela ze zadní terasy, když jí tam chodívali šmejdit do popelnic. Naposledy jsem ten lesklý černý pytel viděl na trávníku před domem, čekajíc na svoz odpadu, zatímco se do jeho vnitřních stěn opíraly kosti mrtvých zvířat.

Byl to dům, ve kterém byly depresivní i věci, které by za to stály. Třeba kdysi krásná dubová houpací křesla, či pracovní stoly z třešňového dřeva nabarvené barvou bílé terasy. Knihovny byly vyskládané ohlodanými braky, nádobí pocákané zaschlými zbytky jídla a v kobercích rašila plíseň. Záchody byly plné, nespláchnuté a zasypané dětským pudrem. Babička říkávala, že splachování je plýtvání peněz. Další z jejich způsobů jak nám připomenout, že se dá ušetřit úplně na všem.

Na její obranu, narodila se do doby velké hospodářské krize a tuhle éru vnitřně nikdy neopustila. Když šla v devadesátých letech ekonomika do kytek, otevřeně hovořila o tom, jak to chodí ve společnosti. Vyprávěla nám, jak se chování lidí v období nedostatku nezměnilo, a že lidé hledali útěchu v mystice a okultismu. O její pravdě nepochybuji. Na svůj věk byla velmi bystrá a znalá a to hlavně díky rádiu, které hrálo všude, kudy šla. Věděla vše. Například, že šťávu ze sušených švestek lze použít jako barvu na vlasy. Doteď je barva jejich vlasů švestkově hnědá. Jindy zase slyšela radu jednoho zubaře, který tvrdil, že je důležité používat zubní nit a vyplachovat ústa vodou, když si nemůžeme vyčistit zuby. Nyní je jí devadesát čtyři let a má pořád kompletní chrup, s tím, že se jí ale všechny zuby uvolňují. Celá její čelist vypadá, jako by jí v puse jen tak visela.

Když jsme jí jeli navštívit do domova se zvláštním režimem, spravil jsem jí naslouchátka a moje žena jí koupila pleny pro dospělé. Babička už mě sotva pozná a když jsem se jí zeptal na její děti, nepamatovala si ani svou dceru Marthu. Popravdě mi zrovna nechyběla a tak jsem nečekal, že mě tahle návštěva nějak rozhodí, ale babička, která si nepamatuje Marthu, babička, která leží na posteli a slintá si po své povislé čelisti, babička, které co nevidět vypadají všechny zuby – na tohle jsem připravený nebyl. Děti zůstaly nehybně sedět s otevřenou pusou a pocitem hrůzy. Poslední rok cestovaly od jedné smrtelné postele k druhé. Gigipop, Poppa, Abuelita Granmaman a teď babička. Bylo jasné, že už přišel její čas.

Když děti požádala, aby jí zazpívaly, dokázaly se vzchopit a spustily nějakou německou písničku, kterou si pamatovaly ze školy. Babička se k nim přidala a řekla, že si připadá zase jako holčička, když zpívá. Skoro jako by jí zase doopravdy byla. Možná, že si pamatuje dětství, ale to ostatní už zřejmě zapomněla. Někdy si jen tak ukáže na hlavu a o tom svém věčném zapomínání zavtipkuje.

Je zvláštní vidět, jak se rodiče takhle změní. Jako dítě jsem zůstával u babičky celé týdny, aby si moje „příliš mladí" rodiče mohli dopřát trochu odpočinku. Přesvědčovala mě, že židé jsou vynálezci, že nepijí, že jsou to lidé chytří, protože jejich filosofie klade důraz na myšlení a že bych je neměl nazývat „židé". Říkávala: „I když se hádáme, jsi hodný kluk." Když jsem jí oznámil, že jsem zasnoubený s „nežidovkou", na kolenou mě prosila, abychom se nebrali v kostele, a tak jsme se vzali na tenisovém kurtu. Na svatbě pak byla babička kráskou celého bálu a flirtovala se strýci mojí ženy, kteří byli mladší asi o dvacet let. Vždy se uměla dobře bavit. Když neměla na starost jídlo a organizaci, jakoby upustila otěže, jako by byla opravdu svobodná.

Vědomosti z oblasti výživy začala získávat někdy v šedesátých letech. V polovině sedmdesátých let vydala v mimeografické formě několik knih o příjmu potravy a vitamínech. Myslím si, že v té době začala lidem podávat jed.

Nedokážu říct, co přesně s jakými přísadami dělala. Nedokážu ani říct, jestli doopravdy dělala to, co si myslím. Jediné co mám, jsou kousky příležitostných důkazů a tušení, které jsem za ty roky nasbíral. Preferovala vitamín A (může způsobit únavu, rozostřené vidění, nevolnost a další), projímadla, a když zestárla a zlenivěla, přešla na léky na předpis.

Nikdy neuvařila stejnou věc dvakrát. Její kuchyňské výtvory byly neuvěřitelně mastné a neobvyklé. Například upekla kuře s meruňkami a rajčaty z plechovky, nebo smíchala mleté maso se sušenými švestkami a nějakými zavařeninami. Byla nechvalně známá v tamním obchůdku, kde si nechávala odložit žraločí játra.

V pozdějším věku tvořily velkou část jejího jídelníčku polotovary, nebo předvařená jídla. Tenhle způsob stravování si nakonec dost oblíbila. Její taktika byla zjistit, jaké je moje oblíbené jídlo, nakoupit ho absurdní množství a neustále jej do mě cpát. Například Jarlsberg – sýr s dovozu nebo zmrzlinu. A já to vždycky snědl. Pak jsem omdlel na gauči, nebo ve zpátečním vlaku do města. Samozřejmě, čím déle jsem u ní byl, tím to bylo horší. Když jsem u ní zůstal celý týden, byl jsem naprosto vyčerpaný, měl jsem rozostřený zrak a sračku.

Ze začátku to byla jen moje máma, která odmítla jíst babiččino jídlo, a já si myslel, že to je pouhá paranoia. Pak jsem si uvědomil, že u babičky pravidelně omdlévám. Když jsem pak přestal jíst její jídlo, brácha si taky myslel, že jsem paranoidní. Už jsem ale neomdléval a brzo nato se k nám přidal i on.

Pořád mi běželo hlavou, že to byla přece moje babička, která mě miluje, která byla zkrátka tak úžasně babičkovská a okouzlující. Věděl jsem, že by mě nikdy nechtěla otrávit, takže jsem navzdory svým pochybám jedl. Pak už jsem ale omdlel mockrát na to, abych jí dokázal věřit. Nakonec jsme si k ní vozili vlastní jídlo. Zdálo se, že jí spadl kámen ze srdce, když se nemusí dotýkat našich talířů. Tehdy se jí tak zhoršil zrak, že si ani nevšimla toho krystalického prášku na povrchu lososa, kterého nám podávala.

Jak ale před tímhle varovat ostatní? Jak říct návštěvám, aby nejedli jídlo, které jim nabízí? Jednou, myslím, že byl zrovna svátek Pesach, si můj brácha přivedl na návštěvu svou novou přítelkyni, herečku. Babička slibovala, že nic připravovat nebude a jelikož se zdálo, že slovo dodrží, nebylo třeba ji varovat. Jakmile jsme ale dojedli oběd, přinesla nějaké nevábné ovesné sušenky s rozinkami. Byly přehnaně nabobtnalé, skoro jako by ten kypřící prášek úplně zešílel. Bratrova nová holka snědla dvě. Asi ze slušnosti. Zděšeně jsme koukali. Nakonec omdlela a zmeškala divadelní zkoušku.

Proč by nás ale chtěla otrávit? Moje máma si nejdříve myslela, že má babička Münchausenův syndrom v zastoupení, což je nemoc, která vedla pečovatele k otrávení svých pacientů. Jsem si jistý, že nikomu ublížit nechtěla. Když už mi dala „oblbováky", tak jen proto, abych zmeškal vlak a byl s ní o něco déle. „Zůstaň na noc, zůstaň," lákala mě.

Jindy byly její „praktiky" čistě účelové. V době, kdy se k ní moje máma na krátkou chvíli zase nastěhovala, měla babička přítele. Byl to bývalý výsadkář a taky její poslední přítel. Měl takový zvyk. Na začátku měsíce utratil důchod v Atlantic City a potom z babičky pumpoval peníze. Poté, co si zlomil nohu, nám telefonovala v záchvatech hysterie. Pořád si stěžovala, že ho musí obskakovat. A najednou byl mrtvý.

Co na to řekla? I kdyby se mi snažila říct, proč to udělala, nebyla by toho schopna. Vždy byla záhadou, dokonce i sama sobě. Často nám vyprávěla jeden příběh. Když byla ještě malá holčička, jeden kluk jí chtěl na záchodcích políbit. Ona ho ale odstrčila, utekla domů a plakala. „Ale proč, babi?" ptali jsme se jí. „Protože jsem ho milovala!" odpověděla.

Její otec byl starší vdovec, vysoký a pohledný a kdysi dávno působil jako jezdec v Rusku. Její matce bylo sedmnáct, když se vzali. Měli čtyři dcery a jednoho syna, který umřel hodně mladý. Když přišla velká hospodářská krize, zavolali si jejího otce do kanceláře továrny, kde působil jako předák, a dostal vyhazov. Prosil o práci, kde se dalo, až se nakonec stal kotelníkem. Přikládal uhlí do pece, když na něj vyšlehly plameny a zohavili mu obličej. Její otec zmizel. Po třech týdnech od nehody se moje babička dala do řeči s člověkem, který se krčil naproti jejich domu. Obličej měl zakrytý obvazy. Když se ho ptala, proč nepřišel domů, odpověděl: „Bál jsem se, že už mě nebudete milovat." Jizvy na obličeji mu zůstaly až do smrti. Dědu Benjamina, svého jmenovce, jsem nikdy nepoznal.

Babiččin první manžel se jmenoval Irving a vzali se někdy v padesátých letech. Irvinga měl každý rád. „Spolupracoval s taliánama", když to tak řeknu. Po dvaceti letech manželství se s ním rozvedla a krátce nato jsem začal tušit, že měl prsty v nějakých špatnostech.

V roce 1982, to mu bylo sedmdesát, měl autonehodu, když se svým cadillacem sjel z dálnice. To mohlo být zapříčiněno únavou, nebo tím šroubovákem, co mu našli zapíchnutý v mechanice volantu. Hlavu měl napadrť. Byl to ale starý, tvrdohlavý žid. Po čtyřech letech se probral, aby dalších deset let až do své smrti trávil bojem s paralýzou. Jeho majetek se stal předmětem komplikovaného soudního procesu, nakonec ale většinu získali jeho „obchodní partneři" a jeho druhá žena, která se o něj starala. Babička celou tu dobu naříkala: „Jak by taky mohl být pan Vzornej Manžílek po tom všem, co musel celý den dělat."

Martha, babiččina nejstarší dcera a má teta dostala rakovinu, když jí bylo přes dvacet. Babička se o ni starala. Marthu sice mohl zabít melanom, ale nejsem si tím jistý. Babiččin druhý manžel, Aaron, zemřel na rakovinu ke konci sedmdesátých let. Byl hluchý, nesnášel televizi a křičel na děti. Babička říkala, že si jej vzala, protože by už k sobě nikoho jiného nenašla. Kouřil dýmku. Po jeho první operaci rakoviny hrtanu jsme spolu hráli ping-pong a vypadal šťastně a o něco méně jako ta zrůda. Začal zahrádkařit, a ačkoliv jedl poměrně dost, ztrácel na váze a chřadnul. Možná ho ale přecejenom zabila ta rakovina.

Další umrlec v řadě byl její jediný syn a nejmladší dítě z rodiny, Norman. Takže k Normanovi. Byl to zasraný zmetek. Byl jen o osm let starší než já a týral mě, když jsem byl ještě dítě. Měl ten nejohavnější smích na světě, jako když kvičí prase. Ne jako spokojené prase, ale jako prase v smrtelných křečích. Vyhrožoval mi nožem, kradl a ničil moje věci. Snažil se mě přesvědčit, že mě uprostřed noci unese a prodá Arabům. Možná to dělal jen ze závisti, protože to byl špekoun se silně židovskými rysy, zatímco babička byla modrooká blondýna a připadal jí odpudivý. Na rozdíl od Normana, který byl pro ni ztělesněným zklamáním, jsem byl rozený atlet s nežidovskými rysy a tím pádem babiččin oblíbený. Jednou jsem viděl, jak ho za trest postavila před otevřenou troubu, zažehla plameny a vyhrožovala, že mu upálí ptáka. Vařívala mu obrovské porce jídla a on je pořád odmítal, protože nechtěl tloustnout. Cpala mu je tak dlouho, dokud je nesnědl. A potom mu zase nadávala, že je moc tlustý.

Norman měl zálibu ve zbraních. Sbíral vražedné nástroje, jako kuše a sekery a všichni se ho báli. Někdy pobíhal po domu s velkou kudlou či mačetou v ruce a my ostatní jsme se krčili v pokojích. Když mi bylo asi sedm, pokryl mi celou ruku metanem a pak ji zapálil, jen aby demonstroval jak je metan silný. Ačkoliv mi to spálilo všechny chlupy, vůbec to nebolelo. Když jsem pak jednou, jako teenager, jel na Lawng Islund, skopala mě skupinka výrostků a moje máma si myslela, že je poslal Norman.

Je třeba říct, že to byl génius. Když mi bylo osm, doprovodil mě na Canal Street, jen pár bloků od mého bydliště v Tribece, a ukázal mi, jak si nakoupit různé součástky a sestavit si počítač za jedno odpoledne.

Na konci osmdesátých let, to mu bylo dvacet osm, žil Norman pořád s babičkou, ale přesto se mu tak nějak dařilo. Zhubnul, našel si holku a zvažoval kariéru v oblasti internetu, který tehdy ještě nazývali „počítačové propojení". Taky ho bavilo potápění. Někdy spal pod vodou ve vaně a dýchal přes potápěčskou výzbroj, jindy si pronajal loďku a potápěl se u potopených lodí, které fotil.

V den oné nehody měl na programu výlet na pronajaté lodi. Babička s tím ale nesouhlasila, protože to stálo moc peněz a tak mu něco nasypala do jídla. To si aspoň myslím já. To ráno byl Norman pěkně mimo a bylo mu špatně. Jeho kámoš ho sice přemluvil, ale nakonec měl při ponoru problém se seřízením potápěčské výstroje. Možná došlo k nějaké poruše, možná to byla jeho chyba, protože si výstroj seřizoval sám (byl to přece génius). Jeho kámoš vyplaval k hladině sám, místo toho, aby dodržel zásadu „buddy-systému" a podělil se s ním o zásoby kyslíku. Je možné, že se zasekl někde ve vraku lodi, kterou prozkoumávali, nebo byl zkrátka příliš mimo na to, aby se dokázal zachránit. Potápěči mají nouzové vlajky, které v případě nebezpečí vystřelí k hladině a tím upozorní záchranného potápěče na problémy pod hladinou. Ačkoliv Norman svou vlajku vystřelil, na Lawng Islundu se pravidla záchrany potápěčů zřejmě neberou moc vážně a tak tam, zatímco sledoval tu svojí zkurvenou vlající vlajku, umíral.

Potom tu byl ten samovolný potrat mojí ženy. Je vtipné (vtipné vlastně ani moc ne), že jsem si na to zase vzpomněl až teď, když jsem si před psaním tohohle příběhu pročítal staré zápisky. Jakmile jsme babičce oznámili, že čekáme dítě, začala se bát, že do rodiny přibude další hladový krk a že si to zkrátka nemůžeme dovolit. Krátce před potratem jsme jí navštívili. Moje žena dobře věděla, že se jejího jídla nesmí dotknout, ale čas od času klopýtneme všichni. Časově to sedí. Navíc, v té době už bylo na samovolný potrat trochu pozdě, ale mohla to být náhoda.

Později, když už jsme dítě měli, přijela babička na oslavu s dárkem pro naše miminko. Byly to velké, ostré, špičaté lékařské nůžky. Pro mimino. Jindy nám zase nakoupila řepu. Řekl jsem jí: „Babi, na co nám bude patnáct zavařovaček řepy?" Na jejich využití měla vlastní recepty. Řepa na ten a onen způsob. Většina z nich v sobě měla slunečnicové semínka. Nejvíce pyšná byla na svůj vynález – zmrzlina z řepy a slunečnicových semínek. „Po nutriční stránce to nemá konkurenci. Najdi si to." řekla mi. Tak jsem si to našel. Napsal jsem do vyhledávače „řepa zavařená se slunečnicovými semínky" a Google mi vyhodil titulek „OKAMŽITÉ STAŽENÍ Z PRODEJE". Všechno co nám dala, nemělo v regálech vůbec co dělat.

Když tyhle historky vyprávím, lidé si v duchu říkají, proč jsem s tím nic neudělal. Víte, dát si to vše dohromady bylo psychicky dost náročné a jako dítě jsem si to ani neuvědomoval. Než mě babička uložila do postele, přichystala mi takovou hustou a tučnou horkou čokoládu, po které jsem se dlouho neprobudil. Někdy i sedmdesát dva hodin. Třikrát nebo čtyřikrát jsme uprostřed noci museli jet do nemocnice, protože jsem měl potíže s dýcháním. Až ve třiceti mi ale došlo, že není normální spát tři dny v kuse, a že tyhle dýchací problémy jsem měl jen při návštěvách u babičky.

A i když mi to už došlo, co jsem měl dělat? Když zemřel babiččin poslední přítel Joe, přišel jsem za jedním policajtem a řekl mu, že v tom má babička prsty. „A co s tím máme dělat?" odpověděl.

A teď mám pocit, jako bych s tím měl něco udělat. Jako by se to mělo nějak uzavřít. Buď očistím své vzpomínky, odpustím jí a docílím vnitřního klidu, nebo najdu důkaz o tom, co provedla a jednou provždy ji odhalím. Vždycky jsem chtěl ještě naposledy prohledat její dům. Ten už je ale srovnán se zemí, nikdo nezkoumá mrtvá těla a babička si už pravděpodobně ani nepamatuje, co za ty roky provedla. Jak jsem tam tak seděl a poslouchal jsem ji, jak si zpívá s mými dětmi, jako bych plakal. Vlastně to nebyl pláč, jen mi došlo, že si s tím už hlavu nelámu. Že si s tím už nikdo neláme hlavu. Že od toho jsou tady policisté z kriminálek, svalnatí mariňáci z akčních filmů a doktoři ze seriálu Pohotovost.

Nedávno jsem se o tom všem zmínil kamarádovi. Jen tak mimochodem řekl, že mě mohla nešťastnou náhodou klidně i zabít, což mě překvapilo. „To nepřipadá v úvahu," řekl jsem.

„A neměl jsi snad potíže s dýcháním? Nemusel si uprostřed noci jet do nemocnice? Asi ti nechtěla ublížit, když se tě snažila zachránit, ale přesto omylem mohla."

„To je asi pravda," řekl jsem, zatímco jsem nevěřícně kýval hlavou. Babička by mi přece nikdy neublížila. Měli jsme zvláštní pouto.