Nejdepresivnější pláž na světě

Saltonské moře, vůbec největší jezero v Kalifornii, existuje vlastně náhodou.

Vzniklo začátkem dvacátého století po jednom vydatném dešti, který způsobil, že se řeka Colorado vylila ze svého koryta a miliony litrů vody natekly do vyschlého prostoru v Kalifornské poušti.

Screenshot ze starého propagačního video ze Salton Sea ([via](https://www.youtube.com/watch?v=VvszUhEES7Y ))

Zpočátku bylo nové, obří moře ve vnitrozemí požehnáním.

V 50. a 60. letech se z něj postupně stala turistická atrakce. Obchodníci ho nabízeli jako „zázrak v poušti“ a stalo se z něj takové druhé Palm Springs, jenom s plážemi. Pravidelně tam ročně jezdilo kolem milionu lidí.

Jachtařské kluby zaplnily pobřeží, lidi tam chodili rybařit nebo jezdit na vodních lyžích a velké hvězdy jako byli Beach Boys nebo Sonny Bono se tam jezdili prohánět ve svých motorových člunech, případně si tam jenom zaplavat.

Poptávka po majetku tehdy byla tak velká, že realitní makléři nemovitosti lidem prodávali ještě v letadle, aniž by si to kupující vůbec mohli prohlídnout.

Ale všechno jednou končí.

Jezero se docela rychle proměnilo v jednu velkou ekologickou katastrofu. Saltonské moře obklopuje zhruba půlmilionu akrů zemědělské půdy a voda z nich samozřejmě teče do moře, včetně všech hnojiv a pesticidů. V sedmdesátých letech už proto byla voda v jezeře tak nehostinná, že v něm nemohl přežít žádný živočišný druh, a tak se na pobřeží místo lidí začaly válet tisíce a tisíce mrtvých ryb.

Smrad z těchto mršin kombinovaný s hnijícími řasami měl za následek, že voda začala nechutně smrdět a nikdo už se k jezeru nechtěl ani přibližovat.

Beach Boys proto odešli. Sonny Bono to samé. Stejně tak úplně všichni ostatní a Saltonské moře zůstalo úplně samo.

Já jsem se na Saltonské moře zajel nedávno podívat, abych zjistil, v jaké je dnes kondici.

Kdybyste jenom projížděli kolem jezera po dálnici, mohli byste si z dálky myslet, že je to pořád krásné místo. Počasí bylo příjemné, pláže bílé a hejna ptáků se jenom odrážela na lesklé vodní hladině.

Ale naneštěstí je Saltonské moře dost jiné. Jakmile vylezete z auta a přiblížíte se, najednou uvidíte všechen ten bordel.

Voda je zkaleně hnědá a jako modrá vypadá jenom proto, že se v ní odráží nebe. Bílé pláže jsou bílé jenom proto, že jsou tvořeny miliony kostí mrtvých ryb, které zabila toxická voda. Ptákům tady taky není úplně nejlíp, protože různé nemoci jsou v oblasti pořád velký problém a ročně jich kvůli nim umřou tisíce.

A pak teprve vás praští do nosu ten smrad. Pane bože, je fakt strašný. Připomínalo mi to rybí trh na konci dlouhého slunného letního dne. Jenom místo toho, aby se tam ryby uchovávaly v chladu, tak je trhovci mají v kupě sraček. Asi takhle to smrdí.

Pokusil jsem se pro zlepšení nálady aspoň navštívit pár míst, které by se s přivřením očí mohly kvalifikovat jako turistické atrakce.

Nejdřív jsem se vydal do nechvalně proslulého Mezinárodního muzea banánů. Stejně jako u většiny věcí v Americe, které samy sebe titulují jako světově známé, tak si nejsem jistý, že lidé, co tyto kecy vymýšleli, úplně věděli, že svět je i o něco dál než za druhou vesnicí po dálnici.

Oficiální stránka nikde nemá napsanou otevírací dobu, takže jsem přišel a doufal, že budu mít štěstí.

Muzeum ale bylo zavřené. Zeptal jsem se proto holky, co pracovala v krámu hned vedle, a ta mi řekla, že muzeum vlastní její strýček. „Nevím, jestli bude dneska otevřeno,“ řekla mi. „Viděli jsme ho, jak odjíždí s nějakými banány, takže pravděpodobně jel někam obchodovat. Vždycky se tady tak nějak objeví a otevře si, kdy se mu zachce.“

Potom jsem zkusil zajít do Historického muzea Saltonského moře. Asi vám nemusím vysvětlovat, co v něm můžete najít. Ale stejně jako v předchozím případě, ani tady neměli na webu napsanou otevírací dobu, tak jsem doufal ve své štěstí.

Po ujetí několika mil po špinavé cestě jsem se konečně ocitl na místě, kde podle GPS mělo muzeum být. Ale místo něj jsem našel jenom zamčenou bránu a jednoho rybáře v zálivu s jeho dvěma syny.

Zkusil jsem do muzea zavolat, kdy mají otevřeno nebo jestli vůbec existují, ale nikdo mi to nezvedl.

Když jsem odcházel, zeptal jsem se alespoň toho rybáře, jestli vůbec berou. Odpověděl mi: „Tady žádný ryby nejsou. Tohle dělám jenom proto, aby moji synové vůbec vypadli z baráku ven.“

Potom jsem se vydal do oblasti Bombay Beach, která kdysi bývala tou nejrozvinutější kolem jezera.

Stejně jako Saltonské moře samotné to kdysi bylo hezké místo.

Jenže jak jezero začalo zvětšovat své břehy, záplavy začaly „omývat“ velkou část města. V 80. letech už bylo jasné, že se s tím nic nedá moc dělat, a tak úředníci vybudovali v půlce města hráz a nechali jezero, ať si s tou první dělá, co chce.

Díky tomu je teď břeh plný všemožnými podivnými strukturami, protože se tam všechno rozpadá.

Druhá část města je na tom podstatně líp, ale líp v tomto případě moc neznamená.

Pořád je to jedno z nejvíc apokalyptických míst, co jsem kdy navštívil.

Asi třetina tohoto utopeného města je úplně opuštěná.

Vypadá to taky, že lidi odjížděli dost ve spěchu. Ve většině opuštěných domů totiž ještě pořád najdete věci jejich posledních majitelů.

Kdybych měl soudit podle jídla, co zbylo na poličkách, tak naposled se tady vařilo někdy v devadesátkách.

Vzhledem k blízkosti města k Los Angeles a díky tomu, že je v absolutním rozkladu, není divu, že si ho oblíbili urbexeři, uživatelé Flickru a dokumentaristi.

Na oběd jsem se zastavil ve Sky Inn, což je jediný bar v celém městě. Dal jsem si grilovaný sýr, hranolky a salát. Sýr chutnal přesně tak, jako hranolky, a hranolky zas chutnaly úplně stejně jako ten salát. Doslova všechno na mém talíři chutnalo asi tak, jako kdybych omylem spolkl mořskou vodu.

Když jsem obědval, tak zrovna nějací mladí dokumentaristé filmovali místní obyvatele. „Nebude vám vadit, když si udělám záběr, jak venku kouříte?“ ptal se někdo jednoho staříka. „Je tam opravdu skvělé světlo.“

Zuřiví dokumentaristé jsou tady něčím tak běžným, že když jsem si byl v obchodě koupit lahev vody, zeptali se mě, jestli jsem taky přijel něco dokumentovat.

Z nevysvětlitelných důvodů jsou v Bombay Beach hned dva obchody. Oba prodávají skoro úplně to samé – domácí potřeby a potraviny – a jsou od sebe vzdálené jenom pár set metrů. Ve městě, kde žije zhruba 300 lidí, si dokážu představit, že to asi není úplně dobrý byznys.

Starší z obou obchodů pravděpodobně už má některé věci naskladněné přinejmenším 20 let. Byly tam třeba přáníčka s nápisem „Užijte si plavbu!“ Když jsem ho otevřel, vypadl na mě mrtvý mol. Kdybych byl o něco jemnější kluk, asi bych z toho měl špatný pocit.

Přímo naproti Bombay Beach, 50 mil cestou po západním pobřeží Saltonského moře, se nachází město Salton City. Vypadá to, že se mu daří o něco líp než Bombay Beach. Jsou tam dokonce nějaké domy, o kterých bych se nebál říct, že jsou docela hezké.

Ale znovu, lepší v tomto případě moc neznamená. Jakkoliv hezké totiž ty domy můžou být, tak pořád se nachází u pláže doslova poseté smrtí.

Bohužel to taky vypadá, že věci kolem Saltonského moře se postupně jenom zhoršují.

V březnu minulého roku totiž Kalifornský nejvyšší soud trochu pozměnil vodohospodářskou politiku v oblasti. Když se snažil něco udělat s tamní závislostí na vodě z řeky Colorado, rozhodl se vzít miliony galonů vody z jezera a dát je městu k dispozici.

Nemusí to znít úplně jako příšerná tragédie, obzvlášť když je jezero asi největší vodní plochou v oblasti. Ale jakmile se odtud jednou vezme, tak se obnaží jeho dno, které je s největší pravděpodobností pokryté dalšími odpornými věcmi. BBC o tom jednou napsala, že kdyby jezero vyschlo, což se pak pravděpodobně stane, tak se z něj vytvoří „mraky toxického prachu napříč jižní Kalifornií“. Takže ze Saltonského moře potom svůj díl dostanou zhruba čtyři miliony lidí.

To je něco, na co se určitě všichni z nich těší.