Cesta do duše Freda Dursta

Říká se, že když dáte dvě skvělý věci dohromady, bude z toho ještě o mnoho lepší věc. Jenže ne pokaždý to tak úplně vyjde. Jeden z nejlepších příkladů toho, kdy se to fakt zrovna úplně nevyvedlo je rap-rock.

Dneska se na rap-rock díváme jako na podivnej a tak trochu směšnej výstřelek let minulých, ale v pozdních devadesátkách to byl fenomén jak vrata, kterej byl apexem všeho hlasitýho, naštvanýho a populárního, a ještě navíc se tím dalo zkazit den komukoliv nad třicet. V srdci toho všeho stál Fred Durst. Celkem pohlednej skejťák z Gastonie v Severní Karolíně, frontman Limp Bizkit, kterej si toho času užíval popularity, která se jinak dostává buď masovejm vrahům nebo hvězdičkám z reality shows. Byl to vlastně totální umělec trollování: Sbalil Britney Spears i Christinu Aguileru, vyskočil nahatej z obřího hajzlu na OzzFestu, objevil Staind a pojmenoval svýho psa po vlastní kapele.

Problém ale je, že celou tu dobu vlastně existovali dva Fredové Durstové. Jeden z nich je ten opravdovej Fred, který poslouchá Twin Shadow, chce být dobrým tátou pro svýho syna a točí vtipný a chytrý filmy, jako The Truth, na který se můžete podívat na začátku tohodle článku. Jenže ten musí žít doživotně ve stínu pop-kulturního Freda Dursta – toho týpka bez smyslu pro humor a s červenou kšiltovkou dozadu.

Jenže tohle už dávno není Fred Durst. A když se ho na to zeptáte, ani vlastně nikdy nebyl. Ale dokud bude tenhle Fred Durst ve veřejným povědomí, tak to prostě bude ten jedinej Fred Durst.

Když se s Fredem bavíte po telefonu, dostává se vám Freda v celý jeho kráse. Otevřenej, kamarádskej, sebevědomej, filozofující a tak trochu víc než divnej Fred. On ví, že si o něm dost pravděpodobně myslíte, že je úplnej blbec a je s tím smířenej.

Kde jsem tě právě teď zastihl?

Fred Durst: Právě nahrávám s Limp Bizkit.

*Jak se vlastně zrodil nápad na tenhle film?Ale teď k věci. Co je pro tebe hlavní téma toho tvýho filmu?*

Pro mě je to celý o naději. Svět je teď dost šílenej a hodně lidí ve svých životech pociťuje prázdnotu. Neví, čím by ji zaplnili. Chtějí znát pravdu; světlo, který jim posvítí na cestu všema jejich sračkama. Něco opravdovýho. Líbil se ti vlastně ten film?

Jo, líbil se mi hodně. Hlavně ta paralela mezi „kazatelskou superstar" a rockovejma hvězdama obecně. Ale možná to bylo kvůli tomu, žes ho hrál ty.

Jasně, chápu…

Vyrostl jsem na místě, který bylo hodně pobožný. Jasně, chodili jsme skejtovat a tak, ale já viděl i tu druhou stranu mince. Moje máma pracovala v kostele, takže jsem zažil obě tváře lidí, který tam chodívali. Tu, kterou si schovávali pro kostel a tu, kterou měli mimo něj. Vždycky jsem to vnímal pozitivně. Jakožto opravdový lidi jsme oprávněni tomu hřešit. Takový lidi to všechno řídí, ale představujou něco daleko ryzejšího, jsou našimi vzory. Člověk, kterej v takový dvojakosti vyroste, vidí obě strany, a ještě ke všemu je dobrej rétor, dokáže měnit lidský životy. I když o tom, co dělá, neví ani prachsprostej prd. A navíc není ani věřící. Lape po nějakým útržku modlitby a snaží se tím zachránit ze svých sraček. Jenže ony to nejsou sračky, protože on jim věří. A proto mám tyhle duplicitní postavy rád. Nevim. Je pro mě vždycky těžký pokoušet se kreativně diskutovat o věcech v rozhovorech, tak mi řekni, až budu narážet na zeď…

Kolik rozhovorů si tak za život dal?

Sakra hodně. Víc, než je zdrávo. Zprvu jsem byl fakt otevřenej. Někdo se mě na něco zeptal a já nevěděl proč, dokud jsem si neuvědomil, že je to celý jenom součást celýho toho procesu. Odhalil jsem toho o sobě moc. Je pro mě těžký přestat v jednu odpoledne dělat to, co mám právě rozdělaný a vyprávět ti o mejch zkušenostech. A po telefonu je to všechno o chemii. Všichni zúčastnění se musí cítit pohodlně. Takže mě veď, bratře.

Musí bejt divný, pokoušet se pořád vysvětlovat tenhle abstraktní proces, kterým člověk prochází, když je muzikant nebo filmař.

Oni si to lidi přeberou, jak budou chtít, kámo. To je celá obecná teorie relativity. Jde o náhled na věc. Třeba to, co si říkal ty a z čeho sis myslel, že to vychází. To mě úplně odrovnalo. Je to opravdový.

Miluju bejt technickej. Připravovat se na věci. Když se člověk pořádně nepřipraví, má jen málo svobody na to, si s danou věcí pohrát. Věděli jsme, kam směřujeme, ale neexistovaly žádný dialogy. Najali jsme pár komparzistů, tak nějak jim rámcově vysvětlili, o co půjde, a nasadili mezi ně naše lidi. Bylo to fakt hodně skutečný. Všichni tyhle typy lidí známe. Stačí jim dát možnost v něco věřit a oni na sebe nabalí svoje známý a přátele, který fascinujou stejný věci. Celý to najednou začne bobtnat. Už to nedělá ze lži. Je z toho podnik. Nevim, co to je, ale říkám vám, nebudu vám lhát. Nikdy. Všechno, co vám nabízím, je pravda. Potřebujete ji. Proto jste tady. Není to kvůli tomu, že jsem nevěřil, že evangelíci, se kterejma jsme vyrostli, byli stejně opravdový jako naši rodiče. Vypadáš tak, ale jen co přijdeš domů, tak se chováš onak. Jseš opravdovej.

Co mě ve filmu fakt dostalo, byla ta energie, která procházela publikem po kázání. Byli absolutně inspirovaný. Vnímal jsem to jako alegorii na Rock and Roll, protože to je přesně ten pocit, kterej ti jsou schopný dát ty nejlepší koncerty. Tu energii…

To je přesně ta chvíle. Duch ožívá! Moment vysvobození. Každej to cítí, je to všude kolem tebe. A najednou je to fuč. A ty si říkáš: „Panebože!" Něco se děje. Připomíná mi to wrestling. Lidi tam fakt jsou. Jsou nadšený. Nabuzený. Vědí to o sobě. A taky vědí, že to není opravdový. Ale na druhou stranu ví, že je to opravdový, protože něco takovýho sami nedokážou. Jsou to atleti! Někdy je to opravdový! Jde o tu víru a o ten pocit! Tohodle týpka to inspirovalo, tak vzal do rukou židli a vydal se ukázat lidem cestu.

Jakej je rozdíl mezi tím, co ti dává hudba a co film?

Oboje mi dává něco jinýho. Film je jenom další vrstva kouzel, která konstituuje z tolika pohyblivých součástek. Zažíváš vlastně zázrak. Chceš to pak znovu vytvořit i v reálným životě. Jako třeba scénu v obýváku. Točí se třeba dva dny, ale ve finále ti vypráví něco kontinuálního, příběh. To mě fascinuje. Vyprávění příběhů. Je v tom všechno. Ať už děláš beaty, hudbu nebo film. Třeba přijdu večer domů a něco takovýho mi spadne do klína. Cítíš nějakou vizi a zároveň ji najednou vidíš před sebou. Je to šíleně obohacující. Je v tom pro mě kousek všeho. Limp Bizkit je pro mě ale trochu něco jinýho.

Když jsi byl ještě malej kluk, věřil jsi, že to někdy dotáhneš až sem?

Když jsem byl malej, byl jsem totální snílek. Všechno, co jsem si vymejšlel, pro mě byla realita. Věděl jsem, že chci dělat filmy, ale nikdy jsem si neříkal: „Udělám film, kterej poběží v kinech." Ve všem je nějaká politika. Nikdy jsem si nemyslel, že budu točit filmy, nebo že budu rocková hvězda.

Přišla někdy ta chvíle, kdy ses najednou musel zastavit a říct si: „Doprdele, vždyť já jsem rocková hvězda!"?

Jasně, že jo. Stává se mi to pořád. Tak nějak to každej den visí ve vzduchu. Jsem prostě Fred z Limp Bizkit. Ať se děje, co se děje. Jsem prostě ten týpek z týhle kapely. Je to pro mě fascinující kontrast. Musím v tom pokračovat. Jako ryba, která plave proti proudu. Prostě jdu dopředu a beru to, jak to přichází. Vím, že musím dělat tyhle a tamty věci ať už mi do cesty přijde cokoliv a lidi na mě budou koukat jako: „Cože? Tenhle magor? Tohle?" Je to pro mě fakt těžká pozice.

Přál by sis, aby tohle veřejný mínění o „Fredovi Durstovi" zmizelo?

V současný chvíli ani přesně nevím, jaký je. Snažím se na to vůbec nemyslet, protože jsem dost citlivej chlápek, kterej potřebuje každý ráno vstát a bejt vděčnej a nadšenej a ambiciózní. Jednou za čas se vždycky objeví někdo, kdo se s něčím vytasí, s něčím absolutně zbytečným a triviálním. Takže jo, z části jo. Chtěl bych z toho pryč. Ale jsem na druhou fakt vděčnej za všechno, co se mi v životě přihodilo, takže jestli je cena toho, že jsem pro nějaký lidi ten týpek s terčem na zádech, tak ok. Je to o tvým jádru – kdo vlastně jseš jako člověk? Když potkám lidi tváří v tvář a cítím tu chemii, kterou s polu máme, nikdy to není negativní.

Není to zrovna nejjednodušší otázka, no…

To teda není.

Je těžký se najít v tomhle oceánu informací.

Umíš to moc pěkně se slovama, mladý muži.

Děkuji.

Se vsadím, že sis myslel, že tenhle rozhovor bude jednoduchej, když se bavíš s takovým pařezem.

Jsem spíš tak trochu v šoku, že se teď vůbec účastním téhle konverzace.

Život je nevyzpytatelnej. Kde ses viděl ty, když jsi byl ještě malej a všechno bylo možný?

Chtěl jsem psát romány.

A přesně to budeš dělat, chlape. Stačí to prostě udělat.

Jaká bude podle tebe reakce na můj film?

Možná to diváky donutí se podívat na Limp Bizkit z trochu jinýho úhlu a říct si: „Ha, tak ono to možná bylo myšlený tak trochu ironicky jako satira macho kultury."

Jasně.

Upřímně si myslím, že z toho budou lidi dost překvapený. Ti, co tě extra pozorně nesledujou, si podle mě totiž zrovna nemyslí, že bys byl zrovna ten největší vtipálek na světě.

Ty vole! Jsem tak rád, žes tohle řekl. To je přesně ono. Ty malý nuance Limp Bizkit. Ta satira. Ta ironie! Já už se smířil s tím, že si toho nikdo nevšiml. Dávali jsme do toho skoro všechno. Akorát ne zas tak okatě. Žilo si to prostě svým životem.

Jak si vlastně vnímal kulturu celebrit, když jsi byl její tak obří součástí?

Mluvíš se mnou po telefonu a říkáš si, že nemůžeš uvěřit tomu, že se mnou mluvíš. Máš pořád pocit, že jseš jenom nějakej kluk ze Severní Karolíny? Takovej ten pocit jakože: „Wow!"? Přesně tak se cítím já. Pořád to tak cítím. Něco se stane a já si říkám: „Wow!" Neuměl jsem za to bejt zrovna dvakrát vděčnej, spíš toho na mě bylo moc – Co že chcete abych udělal? A to mám jako jet tam? S kým? – byl jsem prostě pomatenej vidlák. Říkal jsem si: „Tam musím vzít svoji mámu. Tam svýho bráchu a všechny svoje kámoše! Všichni, který znám pro mě budou pracovat!" Postupně si uvědomíš, že některý lidi si ty šance nezaslouží a nakonec tě ještě využijou. Těžko se tomu dá pak uvěřit. Říkáš si: „Co sakra dělám na MTV Video Music Awards? Se z toho tady tak akorát sesypu." Tak jsem se stal tou postavičkou. Takovým Tylerem Durdenem Limp Bizkit. A tenhle charakter najednou převzal otěže. Všichni ho tam chtěli a po nějaký době toho už na mě bylo moc. Tak jsem si jezdil v pick-upu se svým psem, jenom abych mohl říkat, že jezdím pick-upem se svým psem a nevim, co budu dělat dál. Život ti najednou uteče. Ale já jsem pořád prostě jenom normální chlápek. Nikoho jsem na Floridě neznal, když jsem se tam přistěhoval. Jediný, co jsem věděl, bylo, že potřebuju dát dohromady kapelu a natočit video. Když natočím video, bude to skvělý. Musim to udělat. Ten pocit tě nikdy neopustí. Postupem času ti to jde trochu líp od ruky, jseš si v tom jistější. Snažil jsem se bejt hodnej na lidi, na který jsem hodnej bejt mohl. Udělal bych to teď jinak? Já ti nevim. Nepřemejšlim nad tim.

To se ani nedá.

Přesně tak. Nedá.

Má pocit, že je pro tebe v životě nejdůležitější současnost a všechno, co jsi udělal, aby ses sem dostal, i když na to třeba nejsi zrovna pyšněj stejně tak, protože bez toho bys nebyl tam, kde teď jsi.

Tos trefil, kámo. Prostě jedu dál. Jedeme dál. Já jsem dost jednoduchej člověk. Jsem prostě jenom já. Nejsem ničím lepší než kdokoliv jinej. Lidi si podle mě furt mumlaj pod vousy: „Co je na tomhle zasranym dementovi tak výjimečnýho? Nic! Ten mě tak sere, ty vole!" A já říkám: „Vy mi taky lezete na nervy. Co tady dělám? Co se stalo?" Je to šílený. Mám v sobě tolik příběhů, který potřebuju odvyprávět. Cejtim v sobě neodbytnej pud je rozdat mezi lidi, aby na ně mohli reagovat. Mám pocit, že všechno, co udělám, dostane svůj smysl až pozdějc. A já se pak jenom nestačim divi a říkám si: „Ty krávo! Tak proto jsem tohle dělal?!" Všechno to bylo načárovaný a já to vůbec neviděl. Nemůžu nad tím moc přemejšlet, protože kdybych to dělal, mohl jsem to taky všechno úplně posrat a nakonec neudělat vůbec nic. Ti nevim, ty vole.