Pan Václav Kočka

Bohužel nedosahuju kvalit českýho novináře. Jak to bylo s nějakým Mrázkem mi je fakt u prdele a navíc jsem na Výstaviště nejel suplovat Pána Boha. Jel jsme tam spolu s fotografkou a Kubou, kterýmu pár dní předtím pan Kočka rozhovor odmínul. A tak jsme bez pozvání vtrhli do jeho kanceláře, řekli, že nás zajímají jenom houpačky a vzpomínky na ně a že se nebudeme bavit o politice.

Vice: Ty miniaturky cirkusovejch vozů co máte támhle na skříni, to je jen dekorace?
Václav Kočka: Vždycky, když mám svátek nebo narozeniny, něco takovýho dostanu. Tamhleten má znak firmy Berousek, tady Kludskejch, tuhleta maringotka je z cirkusácké rodiny Junků. Sami ty miniaturky vyrábí. V tom je tak měsíc práce, ne?
To asi i víc. Jsou to modely, jako když se sestavuje loď a tak. Jak byste se představil světu? Že jste od cirkusu?
Já jsem do této branže nedělal od svýho mládí, i když pocházím z artistů, loutkoherců a provozovatelů atrakcí… Z cirkusovýho prostředí…
Hlavně z loutkařskýho prostředí. Můžu vám dát výpis, kde jsou Kopecký, Kludský. Všechny tyhle rodiny spadají do příbuzenstva. Co dělal váš tatínek?
Můj tatínek měl pojízdný kino, nejdřív hrál loutky, kšeft to nebyl výnosný, tak přešel na biograf. Jezdili po vesnicích, kde kina nebyly. Měli nejdřív němý filmy, pak zvukový. V 50. letech bylo znárodnění, tak se vrhnul na lidovou technickou zábavu. Do poslední chvíle držel i ty loutky a vystupoval jako kouzelník-eskamotér. Co je to lidová technická zábava?
To je začátek houpaček. Lidová technická zábava existuje už přes 400 let. Pod tímto názvem jsou atrakce všeho druhu, které se provozují na veřejných prostranstvích. Poutě, jarmarky a jiné slavnosti. A jak jste začínal vy?
Já jsem celej život chodil do zaměstnání. Když mi zemřel otec, bylo mi 13 let, zůstalo nás doma pět sourozenců, někteří byli mladší než já. Aby se rodina uživila, tak jsem musel nastoupit do práce a pomáhat mamince a sourozencům. Nejdřív jsem dělal v keramice, vynášel, zanášel pece, odtud jsem přešel na pilu, tam jsem si udělal dřevařskou školu a hned jak mi bylo osmnáct, protože dřív vás tam nevzali, jsem nastoupil k Jáchymovským dolům. V Praze jsem se chodil dívat na Matějskou pouť a tady jsem si namluvil svoji manželku. A když jsem se sem přiženil do rodiny mé manželky a de facto na Výstaviště, tak jsem vystoupil od Jáchymovských dolů. Na Výstavišti jsem začal pracovat a také organizovat práce. Tehdy se na výstavišti pořádaly i sjezdy a plesy. Zahradnickej ples, stranickej plesy, Matějská a Podzimní pouť… a provoz atrakcí po celou sezónu.

Řekněte něco k těm fotkám, co Vám tu visí.

Tohle je první vláda, tohle jsem já, zasloužilej pracovník za komunistů. Spousta se mi vytopila, měl jsem třeba osobní věnování od Masaryka pro mýho tatínka. Otec se znal s Vojtou, Marvanem, všemi potulnými herci. Byli to všechno opravdoví odborníci ve svým řemeslu. Takže otec s těma lidma jednal, scházeli se na vesnicích, dělali tam divadlo. A byla to jediná kultura, lidi od rána do večera dřeli na polích a přes zimu, když měli klid, si dopřávali tenhle kuturní rozvoj.

Povězte mi o té Matějské pouti, nastoupil jste sem v padesátých letech…

Ne, to bylo později, zhruba v 65. roce. Matějská pouť má staletou tradici, která je v národní knihovně archivována již od roku 1595, je to první jarní pouť v Evropě. Slavnou se stala proto, že se otevírá okolo 24. února oslavou svátku sv. Matěje. Od roku 1991 pořádáme každoročně Den pro postižené děti, azylové dětské domovy i s doprovodem. Tuto akci jsem založil se svým zesnulým synen a udržujeme to i po jeho smrti na počest jeho památky. Po celém areálu jsou všechny atrakce v provozu zdarma.

A jakej byl vztah tehdejší vlády k Matějské pouti?

Výborný, atrakce jim nevadily, stály před průmyslovým palácem i při konání stranických sjezdů. Tahle kultura lidové technické zábavy patřila pod ministerstvo kultury. Tehdy měly všechny parky a sdružení různé výjimky: pro provoz na komunikacích, dotace, neplatily poplatky z veřejného prostranství a braly se jako kulturní pracovníci.

Vy jste i vyvážel do zahraničí, je to tak?

Kouzelníky, lunaparky, všechno možné. Do zahraničí se vyjíždělo přes Pragokoncert. V zahraničí jsem s celou rodinou pracoval přes dvacet let, vedl jsem dvě skupiny, v každým nejméně 70 lidí. Sebou jsme měli taky školy a učitele, kteří učili děti našich zaměstnanců. Takže jsem dělal i ředitele pojízdných škol. Práce v zahraničí byla pro mě, ale i ostatní velká životní zkušenost, kterou byste v jiném zaměstnání nezískali. Reprezentovali jsme naši republiku a dostali za to mnoho získaných diplomů i ocenění.

A nechtěl jste někdy uprchnout?

Jasně, že jsem mohl, ale nechtěl jsem. Jednou jsem doprovázel po Česku rakouský lunapark. Moje žena čekala dítě, Jeníčka, kterýmu je dneska přes 40 let, má firmu co dělá úklidy…

To je tady ten v Blesku vyfocenej?

Jo, jo. Ten rakouskej majitel neměl děti a nabídl mi, že bychom provozovali firmu padesát na padesát, vyřídil by mi pas, zařídil nemocnici pro ženu v zahraničí. Jenže moje maminka mi napsala rychlej dopis, pak i přijela a řekla: „Nehledej štěstí v cizině, ale hledej ho ve své domovině." Mohl jsem utéct a mít firmu napůl, dovedete si představit, jak bych byl bohatej?

No ale teď mě řekněte, proč režim toleroval vývoz kultury?

Protože to byly pro stát vydělané devize. Lidé, co pracovali v cizině, tak nic nevyváželi, jenom svoji práci a rekvizity, co měli sebou. Řeknu vám, kdo chtěl odjet ven, tak mohl odjet, devizový příslib nebyl problém zařídit.

Musel jste být ve straně?

Ne, ale měl jsem s tím veliký boje. Kdybych se zaplet do nějakejch takovejch špinavostí, tak to během problémů po revoluci už určitě na mě někdo vytáhl, protože jsem významnej člen sociální demokracie.

Byl jste i před revolucí?

Ne. Těsně po revoluci jsem byl v Občanském fóru.

To bylo pro vás nejtěžší období? Po revoluci?
Ne, to nebylo tak těžký období. Po revoluci se dějou vždycky špinavosti. Já jsem tady byl v osmašedesátým roce, ti lidi, grázlové, se rychle vzpamatovali a přesunuli ke garnituře. Ještě horší než v šedesátým osmým to bylo v osmdesátým devátým, tehdy jsem se vracel z Kišiněva. Když jsem jel zjara do Ruska, tak mi ruští celníci povídají, že bude Havel prezidentem. Já jsem tomu nechtěl ani věřit a teď jsem slyšel nedávno v televizi, že to bylo za podpory Rusů. A jen tak mimochodem, kdo myslíte, že zastřelil Mrázka, víte to?
Já to nebyl i když jsem byl za údajného vraha sprostě nařčen, protože se to někomu hodilo před volbami. Myslím si, že to byl někdo z míst, kde se točí veliký peníze. Když člověk rozdává velký prachy, tak chce dirigovat i vládu a vnitro. Jenom se opakujou dějiny, tuhle zastřelili Kennedyho, protože začal utahovat opasky zbrojnímu průmyslu. Jde o prachy. Pomalounku přebíráme západní systém. Když vás vídávám v novinách, jsou tam často náboženský obrázky. Jaký je váš vztah k náboženství?
Moje rodina je velmi církevně založená. A vy věříte v boha?
Věřím. Jsem katolík, všechny děti jsem měl pokřtěné v kostele i za režimu, všechny se mě oddávaly v kostele. Když jsem se svojí nejmladší, tehdy třítýdenní, dcerou překračoval hranici tak jsem ji křtil v katolickém kostele v Rize. Tehdejší Litevský pan ministr se bál vlézt do toho kostela, aby ho za to neoddělali. Jinak já jsem projel víc republik než sami Rusové. Většinou po Sovětským svazu jste jezdil?
Ne. Budapešť, Polsko, Jugoslávie. Dokonce mě pustili i do Finska. Dneska brouzdají český lunaparky v Africe, Bulharsku, Rumunsku, Polsku, ve všech republikách bývalýho SSSR. Jakou dělají ty lidi kulturu ve světě a propagujou českou zem, to snad nedokáže nikdo. Je v tom ohromná moc. Jak vypadá Matějská pouť dneska?
Zvu zahraniční firmy, ty český postavím dopředu, lidi kolem nich projdou a utratí nějaký peníze. Hlavně ti ze zahraničí totiž lákají lidi, každým rokem přivezou dvě nebo tři novinky. I za komunistů jsem sem vozil Rakušany, Italy, Francouze. Vůbec jsem tady nespal. Dokonce nahoře před Průmyslovým palácem jsem měl velrybu, na Letné delfíny. To si nepamatujete, delfinárium, cirkus, živí delfíni tam skákali do luftu. A to byl Váš největší úspěch za celou historii?
Největší úspěch prožívám po každé skočené sezóně, že nikdo nepřišel na atrakcích, kde pracuji o život. Soukromý úspěch? Když jsem nastoupil do Jáchymovských dolů, měl jsem krásný auto už po dvou měsících práce. To byl úspěch. Dneska bych si na něj takhle nevydělal. Ale za úspěch považuju hlavně to, že jsem byl dvacet let venku, v zahraničí. Na cestách…
Přivážel jsem s kolektivem veliký peníze do Český republiky pro mateřský podnik a Pragokoncert. My jsme pracovali za měsíční gáži. Nevyvážel jsem ani auta, ani televize, jenom kulturu. To samý jsem přivezl zpátky. Myslím si, že jsem propagoval moc a moc dobře naši vlast, snažil jsem se vždycky a po celé Evropě. Proč myslíte, že na závěr života jste za tohle všechno dostal od českých novinářů, kteří chodili na ty vaše houpačky, nálepku mafiána?
Heleďte, já vám řeknu, že ti naši novináři, to jsou eseróčka a já jsem známá osoba… Proč si to vymysleli?
Aby mohli prodávat noviny, to je tržní hospodářství. Já když udělám tiskovku, přijde mi sem šedesát novinářů, nikdo ani nepípne a pak se mi chodí omlouvat. Dneska nejsou ani jedny noviny nezávislý, buď jsou pod Němcema, pod Francouzema… Bakala má Hospodářský noviny…
A furt je někdo diriguje, Já jsem neviděl žádný svobodný noviny. Řekněte mi jedny. Nejsou.
Podívejte, když se dneska slušně chováte, poctivě chodíte do práce, nemáte problémy s finančníma úřadama… Já je nemám ani za mák, a že mi tu stráví času. Tady dělám asistenta ředitele 43 let. Kdybych byl takový lump, tak nevydržím v jednom zaměstnání tolik roků. Ukažte mi v republice jedinou fabriku, kde to tak je. Ani ten Pragokoncert nebo ministerstvo kultury. Jandáka si teda vážím, můj chudinka syn kamarádil s jeho synem, byli spolu na Kubě. Herci, umělci, zpěváci mě všichni znají, někteří zde začínali. Já jsem tady dělal Hledáme nové talenty, teď se to jmenuje Superstar, sedával jsem i v těch komisích. A jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka?
Když jsem se oženil a narodily se mi moje krásný děti. Dceru jsem měl strašně nemocnou, ta bojovala o život šest let. Zaplať pánbůh porodila mi už tři vnučky. To byla zároveň nejkrásnější a nejhorší vzpomínka. Já jsem žil pro rodinu, celej život jsem budoval. Ještě za první republiky náš děda stavěl na Bílé hoře baráky pro nájemníky a já jsem to jako dědictví dostal. Ještě moji synové byli svobodní, když jsem jim dal čtyřposchoďovej barák napůl. Mojí dceři jsem vybudoval další barák, kde společně bydlíme, ale to ne v téhle době, to jsem vybudoval za starého režimu. Protože jsme neměli ani čas jezdit na dovolené a jinak si užívat života po hernách, barech, tancovačkách. Tak se projeví, že něco máte. Nevypadáte, že byste měl na sobě zrovna nějak levnej oblek. A tady ten prsten, na tom máte faraona?
To jsem dostal k šedesátinám. Koupily mi ho děti, aby mě to chránilo. Nějaká pověra. Byl bych úplnej idiot, kdybych vám tvrdil, že nemám peníze. Když jsem byl svobodnej, tak jsem si v jáchymovskejch dolech vydělal na Volhu s jelenem. Dělal jsem taky jako bagrista, ale hodně dobrej bagrista, soboty-neděle. V šedesátým sedmým roce jsem koupil z americký ambasády od velvyslance Ford Custom. Měl obsah šest tisíc tři sta, dlouhej jak tasemnice. Vyměnil jsem ho pak za Volkswagen Carman, sporťáček s dlouhým předkem, byl u nás jedinej. I když jsem byl v práci, tak jsem měl pěkný auta, budoval jsem. Můj plat byl čtrnáct, patnáct tisíc za měsíc, dovedete si představit, co to bylo za peníze? Tak patnáckrát víc než měl normální člověk…
Já když byl u jáchymovskejch dolů, mohl jsem si koupit přednostně auto za dvacet litrů a nemusel čekat v pořadí. Kdybych to pořadí chtěl prodat, tak jsem třicet vydělal. Takhle to fungovalo. Ale já měl ty krásný auta ještě předtím, ty krásný baráky už za komunistů, měl jsem jich asi pět. Ale nebylo to nic ukradenýho, moje rodina to vlastnila padesát let, já to dal jenom dohromady. Chodíte se ještě vy sám svézt na nějaké atrakci, když je Matějská?
Tak o tom ani nepochybujte, Já tady dělám kolaudaci. Tady jsou rizikový atrakce, sezvu všechny možný lidi, inspektoráty, Pragolet, co vyrábí atrakce, hygienu, je to jako kolaudace baráku. A když se něco nelíbí mě, starýmu praktikovi, taky tam jdu a svezu se. Není atrakce, abych ji nevyzkoušel. Já jsem sám postavil 24 metrů vysokou atrakci v Rusku. To už je nějakejch 25 let, takže zkušenosti jsem nabral. Nehledě k tomu, že jsem se naučil v jachýmovskejch dolech, tam byly vzduchový bagry, hydraulický bagry, mechanický bagry, buldozery… I když to bylo technický zařízení, dneska je stejná technologie na těch atrakcích. Poslední otázka: co byste vzkázal mladejm lidem v téhle zemi?
Ať má každej svůj vlastní rozum, nenechá se od nikoho přesvědčovat ani doleva ani doprava. Ať se dívá na to, aby dodělal školu a měl někde zaměstnání. Aby se nemusel courat po světě. Já jsem se tam coural dvacet let a furt mě to táhlo domů. Proto jsem nezůstal na tom Západě. Já si myslím, že Česká republika je nádherná, já ji miluju, narodil jsem se tu a chci tu umřít. Máme tady chytrý lidi, mladý, ve středním věku, nepodceňuju ani ty starý, mají svůj rozum, mají svoji praktiku. Pokud tady lidí chtějí bejt, měli by republice pomoct tím, co vystudovali. Dneska doktorát vyštuduje každej blbec. Nejvic si vážím lidí, kteří chtějí jít do výzkumu a těchhle věcí, tam musí ukázat, co umí. Právníka udělat, to je jako kdybych dneska chtěl udělat zedníka, je to postavený na známostech. Vážím si lidí, kteří něco vymyslí, nějaký patenty, něco co se může prodat do světa, co udělá prestiž té České republice.