Dědictví jako inspirace

David Kolovratník je bubeníkem noiserockové skupiny Nauzea Orchestra, v minulosti hrál v indierockové Panamě nebo přehodnocoval undergroundové odkazy s Liborem Krejcarem ve formaci Tamers of Flowers. Působil i v bizarním revivalu ruské stadionovky Agata Kristi. V poslední době se David Kolovratník stále intenzivněji zabývá výtvarnými realizacemi, jež můžete vidět od 31. května v Experimentálním prostoru NoD.

VICE: V NoDu budeš vystavovat společně s dalšími umělci. Co vás svedlo dohromady?

David Kolovratník: Jo, společně se Stanislavou Benešovou a Václavem Kostohryzem. Jsme finalisty loňského ročníku Samorostů v NoD.

Samorostů?

To je přehlídka nadšených výtvarných nevzdělanců nebo jak to kulantně říct, autodidaktů, že jo? Podobnou akci před časem pořádal, myslím, i DOX. Většinou to probíhá za hojné účasti publika, poněvadž počty vystavených děl jdou do stovek, a tudíž autoři jsou si zároveň i publikem. No a potom i vidíš, jak my tři jsme dokladem toho, že přehlídka obsahuje vždycky mnoho nadějných autorů.

Výstava se jmenuje Mezi námi. Proč? Spojuje vás nějaké téma?

Na našich společných schůzkách docela rezonovalo téma lidí a zvířat, jejich prostředí a vzájemný vztah. Vašek dělá zvířecí plastiky z bronzu už delší dobu, ze mě ryba ještě taky úplně "nevyprchala", Stáňa je hodně figurální, přičemž zvěř se jí na obrazech občas mihne taky. Takže to může být chápáno jako mezi námi lidmi a zvířaty, ale taky mezi námi lidmi, "samorosty"…

V anotaci se píše, že se při tvorbě svých realizací inspiruješ nepoznanou minulostí části své rodiny. Zkusíš to nějak rozvést?

Před časem jsem v rámci dědictví po své příbuzné získal rozsáhlý fotoarchiv, ten postupně skenuju a zpracovávám po svém. Postavy, o kterých se můžu často jen domnívat, kdo jsou nebo byly, stavím do zcela nových a mnohdy absurdních situací a vztahů. Krom toho do obrazů vlepuju struktury z nalezených starých časopisů, vyplněných tiketů sportky a podobně. V obraze "Hanebná úprava" je třeba struktura vytvořena z listů prastrýcových sešitů z měšťanky, početních úloh a diktátů, pochopitelně včetně nemilosrdných oprav pana učitele. Obraz však vypráví spíš o prázdninové pohodě než o nějakém mindráku.

David Kolovratník – Hanebná úprava

Jestli se nepletu, tak už jsi s tímhle fotoarchivem v minulosti pracoval, ne? Myslím tím tvé loňské realizace pro výstavu na Zbraslavi.

Ano, na výstavě Jdeme přes pole! jsme společně s Kateřinou Palešníkovou a Richardem Fischerem zpracovávali téma trampingu. Tam jsem poprvé "vyskladnil" archiv. Připravil jsem několik akvarelů, instalovali jsme však i nějaké nalezené předměty vztahující se k tématu. Výstava to byla vlastně částečně muzejní, částečně autorská. V případě Kateřiny až konceptuální. Zajímavá směs. Perfektně nám to uvedl Jan Pohunek, známý folklorista, etnolog a tramp.

David Kolovratník – Cesta 1

Ten fotoarchiv jsi našel v osadě poblíž obce Březová–Oleško, v chatě, kterou jsi zdědil. Plánuješ, že se staneš osadníkem? Že aktivuješ u sebe trampské principy?

Nikdy! Jsem městský lenoch.

Dědictví aneb Inspirace v osadě Březová-Oleško

Tentokrát budeš pracovat i s videoprojekcí. Jaký máš s ní záměr?

S videem běžně nepracuju, ale tady jsem se rozhodl využít místnost Video NoD a její techniku. Bude se jednat o velmi jednoduchou videoinstalaci tvořenou pásy kinofilmů, vlastně takové pozadí nebo spíš prostředí pro plátna, která jsou, myslím, důležitější. Zkušenost je to ale zajímavá. Je určitě dobré se někdy nechat vyvést ze stereotypů, které člověk používá, a je mu v nich dobře, protože ví, že tak nějak plus minus fungují nebo prostě ví, co může čekat. To mi třeba, krom teda jiného, klade na srdce Jitka Mikulicová, ke které chodím do ateliéru malby na Scholastice.

David Kolovratník - Hra

Pojďme se dostat i k trochu jiným věcem. V současné době bubnuješ v Nauzea Orchestra, v minulosti jsi ale působil v dost bizarní kapele – revivalu ruské devadesátkové kapely Agata Kristi. O co se jednalo?

To bylo ještě v Hradci, Víťa Mikeš a Honza Kratochvíl se tehdy na divadelním festivalu ožrali s ruskými herci, kteří jim dali kazetu se směsí jejich undergroundu a alternativy. Nějakým nedopatřením se tam ale dostalo i pár kusů od Agaty. Nejdřív jsme si z toho pochopitelně dělali prdel, ale později nám došlo, že jsme ztraceni a nelze jinak než založit nikým nepochopený revival ruské, sice stadionovky, ale tady zcela neznámé kapely. Navíc ta ruština budila všeobecné zhnusení, jednou jsme málem dostali i do držky.

Kde to bylo?

Na nějakém festivalu u Pardubic. Hráli jsme zjevně před místní „HC" kapelou a z publika se pořád ozývalo: "Ty vole, todle je hártkóóór, ty píčo!" Když jsme dohráli a začali oni, po hlase jsme poznali, kdopak to mluví. Postupně jsme se z pódia dozvídali zcela zásadní pravdy - jako například, že kytarista má kytaru v píči, ale nevadí, o to prý to bude živější! Po koncertě tam jeden z nich obcházel jako mlsný tygr v kleci - "Kde sou ty Rusáci (ano, byli jsme přesvědčiví), já je zabiju!" To ještě nevěděl, že jsme z Hradce, perníkář jeden…

Vím, že jste si dokonce zahráli jako předkapela Agaty Kristi na moskevském megastadionu Lužniki. Jak jste se tam dostali? V jakém roce to vlastně bylo?

Myslím, že v roce 2002, Agata tehdy slavila patnáct let. Upřímně nevím, jak se o nás lidi z téhle kapely dozvěděli, ale jednou přišel mail s tím, že jako aha, tak to jste vy, co hrajete naše písničky?! Nejdřív v nás hrklo, že jim to vadí a budou chtít uplatňovat autorská práva, ale ukázalo se, že jim je to úplně jedno. Spíš jim to přišlo nějak zvláštní, hrát písničky někoho jiného. V Rusku totiž fenomén revivalu vůbec neznali. Komické pak bylo třeba to, že na šatně v Lužnikách jsme měli cedulku Agata Kristi II. Před moskevským koncertem jsme se byli s nimi seznámit v Norimberku, kde měli poslední zastávku německé části turné. Měli strašný skluz a přišli nametení tak, že jsme si podávali ruku nadvakrát, protože jsme se nemohli strefit. Koncert nicméně odehráli a nám se ulevilo, že to v těch Lužnikách možná nebude tak těžké… Bylo.

SMS, kterou poslal jeden z hudebníků revivalu Agaty Kristi ostatním členům kapely před odletem do Moskvy.

Když jsme spolu před časem seděli v samojídelně Prasečák na Petřinách, tak jsi říkal, že se možná schyluje k návratu revivalu Agaty Kristi. Jak to v tuhle chvíli vypadá?

Zatím se neodchylujeme od našeho standartního comeback-scénáře. To znamená, že se jednou za čas někdo z nás potká s libovolným, dalším členem a u piva vymyslí návrat na stage. Jenže všichni máme spoustu aktivit, Honza má DVA, Víťa je dramaturg Filharmonie Brno, Martin píše do Fronty, Oskarova stopa končí někde v Jablonci… Jen já nedělám nic a mám nauzeu. Škoda, protože tohle svět už dlouho neviděl.

Hvězdné chvilky Davida Kolovratníka na stadionu Lužniki