Jak se žije travellerům pod jednou z nejfrekventovanějších londýnských silnic

Cestou do Westfieldu – do toho naleštěného mramorového obra dřepícího už skoro deset let ve čtvrti Shepherd's Bush – spatříte mikrovesnici tvořenou karavany a bungalovy pod spletí nadjezdů, které spojují Westway s dalšími dálnicemi. Tohle místo bylo domovem travellerů už od 19. století, ale až roku 1976 byla Stable Way městskou radou oficiálně zvolena jako jejich kolonie, paradoxně proto, aby je udrželi mimo dálnice.

Na to, jak se žije pod dálnicí, panují odlišné názory. Někteří už si za ta léta zvykli na hluk natolik, že by prý bez něj ani neusnuli. Jiní, jako třeba Martin O'Donnell, si stěžují, že „tady jezdí hovada a hážou na nás cokoliv – flašky, několikrát i hrsti hřebíků…"

Taylor mi během uklízení příjezdové cesty zapózoval

Také tady panují obavy ohledně znečištění vzduchu. Přestože bylo provedeno několik testů, které měly dokázat, že na Stable Way není vzduch o nic horší než kolem domů na North Circular, Martin ví, že to není žádná výhra. „Kdybychom dneska umyli karavany, zejtra přijdeš a uvidíš ty saze a tu špínu z výfuků a tak," říká. „Pár hodin po umytí si můžeš vzít hadr a znovu uvidíš ten bordel – je to fakt špatný."

Přestože životní podmínky tady vůbec neodpovídají standardu mnoha Londýňanů, zdejší obyvatelé se jinam přesunout nehodlají. Během kolébání svého novorozeného vnuka mi hlava rodiny Pat O'Donnell řekl: „Díky tomuhle bydlení pořád cítíš trochu svobody. Myslím, že v domě by hodně travellerů mělo klaustrofobii, skoro jako by byli ve vězení."

Podívejte se na fotografie toho, jaký je život ve westwayské kolonii.

„Když jsem sem poprvý přijela, říkala jsem si ‚panebože, co to je?' Ale už bych odsud neodešla, všechno je tady fajn. Je to prostě útulný, pohodlný a příjemný," objasňuje mi Kathleen Maughan, zatímco připravuje šálek čaje. „Ten provoz tady mi nevadí, v noci spím jako mimino, fakt! Když teď někdy zajedu do Oxfordu, nemůžu tam kvůli tomu tichu vůbec usnout!"

Jedno z dětí se mi svěřilo s předsudky panujícími ohledně kočovné komunity ve škole: „Kdyby si na nás troufli, měli by rasistický kecy. Ale protože ví, že se umíme prát, že to máme v krvi, tak nikdo ani necekne. Jasně, že kdybych byl sám, zkusili by něco říct…"

Pat O'Donnell žije na Stable Way už od roku 1998. Do Anglie přijel z Irska v roce 1985 a než se přesunul na jih a žil v různých částech Londýna, přebýval v Manchesteru. Jako hlava rodiny O'Donnellů, která zabírá většinu westwayské kolonie, je taky uznáván jako vůdce celé komunity, což mu umožňuje mít poslední slovo o zdejší každodenní rutině.

Dva králíci, které Pat a jeho psi chytili na své lovecké výpravě. Westwayská komunita sice nežije klasickým životním stylem ani v klasickém prostředí jako typičtí travelleři, ale náznaky dřívějšího způsobu života se tady pořád najdou.

Třináctiletý Jerry, který přijel navštívit své zdejší kamarády, sedí před provizorní školní budovou na Stable Way. On sám je z travellerské komunity v Catfordu, tak jsem se ho zeptal, jak se mu tam žije. „Je to dobrý, je to svoboda!" říká. „Vlastně je to jedinej způsob života, kterej známe. Bydlel jsem v domě, ale byl jsem tam jak v pasti a nic jsem nemohl dělat. Tady je to mnohem bezpečnější, všechny tu znáš."

„Říká se, že když přijdeš do nějaký kolonie, tak nemůžeš mluvit se ženskýma – vždycky jsou to chlapi, kteří přijdou a začnou s tebou mluvit," říká Pat O'Donnell. „Ale ve skutečnosti je to tak, že hodně ženských tady zvládne mnohem víc řečnění než chlapi."

Pohled zespoda na složitý labyrint cest a křižovatek, které se propojují za westwayskou kolonií.

Ačkoliv obyvatelé Stable Way zde žijí trvale, raději než typický anglický cihlový dům si však stále volí směsici moderních a nemobilních karavanů.

Rodina Winnie Wardové (v komunitě známé jako Missy) tady žila už v roce 1975, ještě předtím, než se Stable Way stala oficiální kolonií. Její dcera, taky Winnie, mi objasnila vztahy mezi travellerskými komunitami a komunitami stálých obyvatel: „Byla jsem vdaná za ne-travellera, ale nefungovalo to, protože jsme prostě byli příliš odlišní. Myslím, že nám nerozumí. My nerozumíme ani sami sobě, tak jak bys mohl čekat, že ti bude rozumět někdo jiný…"

Graffiti načmárané na zadních dveřích zdejší provizorní školy.

Každý den můžete vidět ženy omývající své karavany a příjezdové cesty, protože znečištění se z neustálého proudu dopravy kolem tvoří rychle. V zájmu zachování čistoty svých domovů tady musí neustále uklízet.

Když se zeptám Pata, jak se tady žije, jeho první komentář se týká dětí. „Máme tady svoji komunitu," vysvětluje. „Naše děti můžou jít ven a hrát si tady kolem, nemusíme je držet pod zámkem. Nemusíme se bát toho, kam půjdou – jsou prostě tady. Všichni se o sebe navzájem staráme."

Kaplička věnovaná Panně Marii se nachází až úplně na konci westwayské kolonie. Martin O'Donnell si své víry váží stejně jako svého dědictví. „Narodil jsem se jako katolík a taky jako katolík zemřu – moje náboženství ničím nezměníš," říká. „Stejně jako moje dědictví: jako kočovník jsem se narodil a taky tak zemřu. Takže si myslím, že by nám nikdo neměl cpát nic jinýho."

Martin byl svědkem předsudků proti travellerům, kteří chtěli chodit do místních hospod, jako třeba do The Pig And Whistle. „Bylo tam každej víkend plno, scházeli se tam všichni Travelleři z širokýho okolí. Ale když odešel majitel, převzala to tam jeho ex-manželka, měla to ještě asi dva roky, po ní její brácha a ten nás vystrnadil jednoho po druhým," vzpomíná. „Teď je to jiný; každej má prostě svůj lokál a všichni zůstávají na jednom místě."

Dva z mnoha Patových psů, které chová, a bere je s sebou na své lovecké výpravy.

Pat a zbytek komunity věří, že jejich identita se zakládá na něčem víc než jen na pouhém přesouvání z místa na místo. „Lidi z usazené komunity můžou chtít žít jako Cikáni nebo travelleři, ale nikdy jimi opravdu nebudou. Jako traveller se musíš narodit," říká. „I když tady na stejném místě žiju už 18 let, jsem pořád traveller."