Reklama
Smoothie

Fitko pro lidi, co nemají rádi fitka

Rádi trávíte volné večery v rytmu ambientního techna rozléhajícího se temnými prostory, ale přitom vás někde hluboko uvnitř hlodá, že neděláte nic pro své zdraví? V tom případě jsem možná objevila něco, co by v tomto ohledu mohlo vaše svědomí umlčet.

by Natália Antoňáková
23 srpen 2017, 9:07am

Foto: John Reed

Už odmala jsem nesnášela tělocvik. Ne proto, že bych snad neměla ráda pohyb jako takový, ale v organizované tělovýchově jsem zkrátka nikdy nedokázala najít žádné potěšení. Štvalo mě monotónní běhání kolem školní, hnusný propocený žíněnky, zakomplexovaní tělocvikáři a v neposlední řadě taky jejich nekompromisní hodnocení. „Jak je vůbec možný, že nevyšplháš po tý tyči až nahoru? Ty nemáš vůbec žádný svaly!" Ne, to opravdu nemám. Ačkoliv dodnes postrádám sílu v rukou, pořád jsem ještě poměrně úspěšně naživu.

V čem už jsem v životě ale moc úspěšná nebyla, bylo překonávání averze (nejen) k organizovanému cvičení, kterou do mě, stejně, jako do mnoha dalších lidí na téhle planetě, na základce zaseli. Na gymplu jsem si proto vydupala celkové uvolnění z tělocviku a jediný pohyb, kterému se od té doby opravdu aktivně věnuju, je tanec na nejrůznějších párty. Nebo alespoň moje představa o něm. S pomalu ale jistě se zvyšujícím věkem i na mě ale občas dolehne tíha spjatá se zodpovědností za mé vlastní tělo. A tak mám období, kdy se o nějakou formu cvičení alespoň pokouším. Že nemám dostatek disciplíny k tomu, abych si doma den co den zacvičila alespoň pozdrav slunci, vím už dávno. Stejně tak jsem ale zjistila, že i pravidelné cvičení ve skupině je pro mě po chvíli těžko zkousnutelné. Moc se soustředím na to, kolik času zbývá do konce lekce, na instruktorův hlas, na to, jak všichni kolem divně funí, mě samozřejmě nevyjímaje. Nesoustředím se a tím pádem nic nedělám správně.

Tak jsem si řekla, že to pravé místo pro mě by možná nakonec přece jen bylo klasické fitko. Můžu si v něm dělat co chci a jak dlouho chci, bez vlivu kohokoliv dalšího. Což se mi občas taky opravdu povedlo, když jsem zrovna vychytala hodiny, v nichž bývají tyhle tělocvičny oproštěny zatvrzelých bodybuilderů, kteří se během cvičení neustále prohlížejí ve všudypřítomných zrcadlech a podivně hekají. I když se mi ale v posilovně povedlo vyhnout se tomu, abych (ač nechtěně) očumovala podivné lidi, a případně i tomu, aby oni očumovali mě, přišla jsem po čase na další problém těchto podniků. Tím problémem je, že jsou všechny fakt zatraceně nudné.

Za prvé – interiéry klasických posiloven fakt nejsou žádný terno. Člověk během cvičení kouká buď do skla, kovu nebo v nejhorším případě přímo do zdi. Nuda. Stejně tak muzika. Sice jsme už opustili doby, kdy se cvičebními prostory nesly tóny nesmrtelných hitů let osmdesátých, nicméně, běhat hodinu na orbitreku do rytmu žhavé letní top dvacítky puštěné na nekonečnou smyčku taky nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším činnostem. Zjednodušeně řečeno: běžná fitka mě prostě fakt nebaví. Smířila jsem se tudíž s tím, že pokud se chci hýbat a zároveň se cítit alespoň jakž takž příjemně, jsem odkázaná na občasnou jógu doma na parketách. A pak jsem objevila John Reed Fitness.

Nenarazila jsem na něj úplnou náhodou. Dostala jsem totiž nabídku jet na press trip do Berlína, kde jsem se měla podívat na nový koncept fitness centra, které má údajně otevřeno 24/7, jeho interiér připomíná noční klub a k cvičení vám místo klasických odrhovaček hrajou naživo DJs. Napadlo mě, že tenhle výlet by mohl být ideální způsob, jak spojit sport a kulturu, která mě v Berlíně zajímá především, a snad bych díky němu mohla překonat i vypěstovanou averzi ke cvičení. Tak jsem si zabalila těch pár kusů "sportovního" oblečení, které vlastním, a vyrazila jsem.

Budova bývalého supermarketu, kde tahle netypická posilovna sídlí, vypadala na první pohled nenápadně – rozhodně neslibovala to, co mě čekalo uvnitř. Interiér, jehož popis by klidně vydal i na samostatný článek, měl minimálně pět oddělených místností a opravdu vypadal jako podivná obdoba nočního klubu. Barevná světla, lampiony, spoustu nábytku a dekorací v různých stylech, orientálním, klasicky elegantním i chladně industriálním, doplňovaly posilovací stroje, které jsem ve většině případů nebyla absolutně schopná pojmenovat. Uprostřed největší z místnosti se nacházel pult, za kterým se do rytmu svého setu zrovna pohupoval DJ Click|Click a tvářil se, jakoby se nacházel ve tři ráno na pořádně rozjeté párty a ne ve tři odpoledně v posilovně. Asi však není potřeba nijak dál popisovat to, co je každý schopný vykoukat z fotek. Je ale nutné zmínit něco, co fotky poznáte jen stěží.

Byla to atmosféra. V prostorech jsem totiž necítila ono klasické napětí spojené s tím, že se všichni přítomní právě snaží trhnout svůj osobní rekord a dokázat světu, v jak skvělé jsou kondici. Naopak, všude se místo stresu vznášela pohoda a pocit totální volnosti, zkrátka to, co cítíte na fakt dobrý akci. I na základě toho jsem se šla, na moje poměry s docela velkou chutí, převléknout a několik následujících hodin jsem strávila pobíháním po všech místnostech a zkoušením strojů, u kterých jsem často neměla ani ponětí, jak se používají. S tím mi ale vždy pomohl někdo z přítomných trenérů. Nacházeli se dostatečně po ruce, zároveň si však drželi přesnou dávku odstupu, která je potřebná k tomu, abych se cítila uvolněně a neměla pocit, že mě pořád někdo pozoruje.

Pokud šlo o uvolnění se, kromě nevtíravého personálu mi pomohla i spousta temných zákoutí, kterými John Reed oplývá. Když prostě během cvičení nemáte náladu vůbec na nikoho, zašijete se do některého z tmavých rohů či do jedné z bočních místností. Ačkoliv nejsem velkým fanouškem okaté genderové separace a už vůbec ne kudrlinkatého dívčího designu, ocenila jsem i vyvoněnou místnost, oddělenou od zbytku prostoru těžkými sametovými závěsy a zařízenou skoro až v budoárovém stylu, který vytvářel zajímavý kontrast k sice pro ženy uzpůsobeným, přesto však pořád chladným posilovacím strojům. Po cvičení jsem si navíc mohla dát sprchu v koupelnách tak čistých, že jsem se i přes absenci gumové obuvi nemusela bát, že si z Berlína přivezu plíseň nohou. A to se počítá.

Sečteno a podtrženo, Němci podle mě přišli na to, jak udělat fitness byznys, jenž přitáhne lidi, na které byste v normální posilovně nenarazili ani omylem. I když jste totiž těžce nesportovní a spíše než na spinningu s propoceným tričkem se vidíte v mlžném klubovém oparu s drinkem v ruce, takhle neobvyklé prostředí a muzika vás nejen že motivuje k tomu, do fitka jít, ale taky v něm i nějakou dobu setrvat. Jo, cvičit v Johnu Reedovi mě bavilo. Sice neříkám, že s touhle zkušeností se ze mě stal fitness nadšenec, rozhodně jsem ale díky ní objevila uspokojivou alternativu pro lidi, kteří se z mnoha nejrůznějších důvodů klasickým posilovnám obloukem vyhýbají.

Na press trip do Berlína mě pozvala síť fitness center John Reed, která brzy otevře pobočku i v Praze.