Ve svých sloupcích bych rád zkoumal českou coolness. Mám Česko rád, život tady je podle mě bomba. Veškeré mé psaní z poslední doby se snaží přispět k rehabilitaci Česka v očích multikulturní a kosmopolitní české mládeže, která chce spíš ven. Život tady naše mládež považuje za trest; je to pro ně život v odvozenině.Je fakt, že ta bomba tady je, ale dosud nevybuchlá. Zrovna včera jsem se procházel nádhernou jihočeskou krajinou, málem jsem při tom explodoval z euforie. Pak jsem si zašel sednout na pivo do nějaké hospody ve Veselí, a hned byl zas život na normálu; pivo nešlo, karty z technických důvodů nebrali, a já si říkal, že česká gastronomie má v Česku důležitou a dosud nedoceněnou roli: nebýt českých hospod, explodovali bychom z euforie. Čím to je, že jsme tak blízko, ale pořád něco chybí? Jak je možný, že je to tady taková bomba, ale cool vůbec?
Reklama
Možná za to může ten nešťastný odsun. Jsme tady bez Němců. Ublížili nám ve válce, pak jsem jim ublížili my, teď se sem vrátili aspoň ve formě zboží. A sloganem Z lásky k Česku nám sdělují své dojemné papundeklové city.Mám plán. Otevřu si hospodu, na které bude viset cedule: „Z technických důvodů nebereme kreditní karty, z technických důvodů nevaříme, z technických důvodů nenaléváme pití." Bude to metahospoda, do které my Češi budeme chodit jen sedět. Pití si vezmeme z domova a budeme se v té podivné atmosféře hospody bez hospody zamýšlet nad tím, co dělat s Českem, aby se vyšvihlo o ten jeden poslední stupínek výš.Já osobně bych začal tím, že zboříme historické centrum Prahy. Tohle centrum nás děsně mate. Kvůli němu se už po desetiletí nerozvíjíme… Těch pár historických ulic a náměstí pro nás představuje nesnesitelnou zátěž. Kvůli těmhle šutrům se totiž Praha pravidelně v různých výčtech ocitá po boku měst, jako jsou Londýn, Paříž, Řím a Atény. Berlín se tak vysoko ani nedostane. Praha se vydává za jakousi oázu, za zázrak, za cosi, co v rámci postkomunistických zemí nemá konkurenci. Architektonický skvost, bezkonkurenční v rámci východu, konkurenceschopná v rámci západu. První evropská liga. Londýn, Paříž, Řím, Atény a Praha.Zkuste se zeptat kohokoli z Londýna, Paříže, Říma či Atén, jestli Praha stojí právem na jedné úrovni s jejich městy. Ta otázka jim přijde zcela nepatřičná. Ocení pražské architektonické památky. Ocení pivo. Při svých procházkách po Praze budou mít hlavu v architektonických oblacích, dole se budou po kotníky brodit v pivu, ale od kotníků po bradu půjdou v absolutním prázdnu, tak vám to popíšou. Je to absence střední vrstvy, co Prahu diskvalifikuje. Praha a Češi nemají žádné základy, město stojí na písku, na českém srabu.Praze se údajně vyhnuly války a válečné ničení, proto se prý v jejím jádru zachovalo tolik architektonických skvostů. No ano, určitě, přesně tak to bylo, Češi v roce 1938 stáli na špičkách a mávali na válku, válko, pojď sem, nevyhýbej se nám, my chceme bojovat. Dokonce jsme si o sobě vytvořili mýtus, který právě tohle tvrdí. Skutečnost je ale taková, že válka se nevyhne nikomu, kdo si o ni aspoň úplně tiše řekne. Vinu za neválčení nejde svalovat na Beneše. Beneš, to jsme tehdy byli my, celý národ, nebo naši památkáři. Praha si tak svoji velikost udržela díky české malosti. Památkářské ohledy z Prahy učinily v rámci Evropy kuriozitu, město, které přerostlo nejen své současné obyvatele, ale i své dějiny. Atény jsou řecké dějiny, Řím jsou italské dějiny. Praha jsou německé dějiny. Ve chvíli, kdy jsme vyhnali Němce, měli jsme zbořit i jejich domy.Fakt, že se Praha po roce 1989 tak rychle proměnila v město, kam západ začal jezdit a létat za chlastem, to není výsledek nějaké náhodné shody ekonomických a jiných okolností. Praha nic jiného nemohla nabídnout, byl to výsledek. Jestliže rok 1989 podtrhl tisíciletý účet, pak pod účtem nestálo nic jiného než toto: bez Němců jde o město bez obsahu. V jasně ohraničeném pražském historickém jádru sice dál nezadržitelně bobtná baroko, nejde však o nic víc než o další pěnu na půllitru s pivem.