Lidé mluví o svém nejtrapnějším pubertálním období

Každý z nás si prošel v životě jedním z těch podivných období, kdy rodiče říkávají, jak to s námi mlátí. Ať už jste jen blbý ucho, posedlí nějakou kapelou nebo filmem, nebo nosíte pruhovaný vlasy a chodíte na koncerty kapel pochybných jmen, znáte to všichni. Některé úchylky však vydrží déle než jiné.

Jedna taková se zmocňuje většinou pubertálních holek, který se zamilujou do nějakýho člena kapely. Zeptejte se kterékoliv z nich a většina si ihned vzpomene, kterej kluk byl (nebo stále je) objektem jejich touhy, které teen magazíny prodávaly jeho nejlepší plakáty a jak si s ním představovaly svoji svatbu.

Někomu zas zůstane slabost pro temnou muziku a oblečení. Ačkoliv někteří se jen třepou trapností, když si na ten čas vzpomenou, většina se přes to přenese a vede své životy bez toho, aniž by si jejich příbuzní dál mysleli, jací to jsou podivíni.

Některým to ale trvá trochu déle – a těch jsme se na jejich mladické přešlapy zeptali.

Jednoho dne jsem se na střední rozhodla, že budu surfovat. Vůbec mi nevadilo, že žiju na Floridě, což je to nejnevhodnější pobřeží, kde se stát surferkou. Taky jsem nesnášela písečný pláže, protože se dost rychle spálím a písek nemůžu vystát. Nic z toho mě ale neodradilo, abych si koupila všecky náhrdelníky z mušliček, které byly v dosahu, a nosila je všecky najednou. Taky jsem si koupila – za máminýma zádama – peroxidový sprej na vlasy. Nepřečetla jsem si použití a nastříkala jsem si to na hlavu jako šampon. Vypadalo to strašně. Udělaly se mi na vlasech vodorovný pruhy, který se mi táhly přes celou hlavu.

Byl jsem posedlý jednou britskou punkovou kapelou a snažil jsem se, abych vypadal jako její frontman – oblékal jsem se do černé, odbarvil si vlasy, roztrhal oblečení a maloval se tunama make-upu. Fakt jsem si myslel, že vypadám cool, dokud jsem na toho kluka nenarazil v jednom londýnským supermarketu. Byl oblečenej úplně normálně, v džínách a triku, a já tam stál v roztrhaným sáčku a se zmalovaným obličejem.

Na střední jsem ucítila první skutečnou sexuální touhu, kterou ve mně vyvolával vzhled a hlas Nicholase Jonase. Nebyl koncert, kterej bych nenavštívila. Nejenže jsem byla na všech, ale přijížděla jsem vždycky extrémně brzy, abych se dostala k jeho busu, a squatovala bych kdekoli, jen abych Nicka spatřila. Představovala jsem si, jak oba toužíme po tom, aby opustil bráchy a utekl se mnou. Když jsem přišla na střední, celej rok jsem kreslila jeho portrét. V kavárně jsem se hádala s kamarády, kteří tvrdili, že talentovanější je jeho brácha Joe. Jak léta plynula a nechal si ostříhat svoje hnědý lokny, moje láska k němu vyhasínala. A jeho zalíbení v Miley Cyrus tomu rozhodně taky moc nepřidávalo.

Byla jsem posedlá skejťákama déle, než bych sama dokázala přiznat. Především těma, co nechoděj do práce, nemaj byt nebo jiný plány než kam zase s kámošema a go-pro vyrazit. Byla jsem pesvědčená, že takový lidi žijou ty nejčistší životy, protože jim nezáleželo na kariéře nebo hypotékách. Chodívala jsem k rampám, do skate shopů a barů, kde se setkávali. Svůj domov neměli a přespávali u mě každou noc. Bylo to super, dokud jsem nepřišla na to, že u mě kradou. Někdy to bylo jen pivo, někdy cigarety, ale jednou dokonce dost vysokej cash.

V pubertě jsem odmítala pít cokoliv jinýho než oranžádu. Jinak bych pila vodu, ale když jsem mohla, volba byla jasná. Mí sourozenci se naučili, že se lahve v lednici nemůžou ani dotknout, pokud se nechtěli stát svědky mého zhroucení a pak jít a koupit další lahve. Moje máma byla přesvědčená, že zoranžovím, a nakonec to úplně přestala kupovat.

Když jsem byla na střední, oblíbila jsem si Harryho Pottera. Bylo to super. Vždycky jsem si přála, aby spolu Harry a Hermiona chodili, a nebyla jsem jediná. Ale netýkalo se to jen vztahu Hermiony a Harryho – na každým jsem měla něco. Začala jsem to psát a do čtyř do rána jsem dávala dohromady příběhy o bradavickým gangu. Po půl roce takovýho života jsem se rozhodla, že se setkám s ostatními fanoušky.

Bylo to ale strašný. Setkali jsme se v kavárně se dvěma mamkama středního věku, který vypadaly, jako by nikdy nevyšly z domu, a milovaly Voldemorta. Toho dne jsem si uvědomila, že bych se měla začít víc zajímat o své přátele a školu a přestat se zaplítat s takovejma lidma na internetu.

Každá holka má svou platonickou lásku a snaží se k ní dostat kdekoliv – na ulici, ve škole… Ale moje stalkerská fáze byla fakt hrozná. Když ten kluk dal něco na net, o restauraci nebo obchodu, donutila jsem kamarády, aby tam se mnou šli a já na něj narazila. Jednou jsme s kamarádkou v autě kroužily tři hodiny kolem knihovny, kdy jsem doufala, že ho tam potkám. Do dalšího jsem byla zabouchlá tak, že jsem tu samou kamarádku donutila k tomu, aby strávila dvě hodiny před divadlem čekáním na jedno představení. Nikde se neukázal.