FYI.

This story is over 5 years old.

Vice Blog

Má úzkost mi dělá starosti

Autor románů a pamětí Clancy Martin (prosím, přečtěte si How to Sell, román, který vydal minulý rok v nakladatelství Farrar, Straus and Giroux, a memoár „Lisa“,

Autor románů a pamětí Clancy Martin (prosím, přečtěte si How to Sell, román, který vydal minulý rok v nakladatelství Farrar, Straus and Giroux, a memoár „Lisa“, hluboce smutnou vzpomínku na jeho sestru, který najdete v našem nedávném Catastrophes Issue) je zásadním členem dnešní filozofické obce. Martin je opakovaným překladatelem Nietzscheho (Tak pravil Zarathustra v roce 2006 a připravovaná edice Mimo dobro a zlo) a působí jako vedoucí katedry filozofie na universitě v Missouri – Kansas City. Clancy Martin je také autorem, spoluautorem a editorem mnoha vydání filozofie. Pro tohle číslo jsme Clancyho požádali, aby se zběžně zamyslel nad existencialismem, tím, co je, byl, nebo pořád je, nebo čím být má.
Od chvíle, co je obvykle velkým tématem konverzací hlavně těch nejpozérštějších středoškoláků, kteří nosí barety a kouří hřebíčkové cigarety, se z existencialismu stala podskupina filozofie dvacátého století, která je hojně pomlouvaná a ještě více nepochopená. Což je škoda, neboť existencialismus je ve skutečnosti dost užitečný. Takže jdeme do toho, bereme si zpátky existencialismus z rukou těch diletantů a očerňovatelů, kteří ho tak bezcitně zneužívali.

Reklama

Ztratil jsem své boty; musel jsem okamžitě vyrazit, moji studenti čekali; má asistentka už jim rozdala testy; přednáška začala v devět a, jak jsem viděl na svém budíku, bylo devět patnáct, teď už devět šestnáct (černé číslice se na mě mračily, jako hrozivé graffiti nasprejované v uličce, varování, které se jen stupňovalo, které se nevyhnutelně rozmnožovalo, jelikož ubíhaly další minuty); pak jsem si všiml, že to nebyly jen mé boty: mé šaty byly pryč, někdo vzal i postel, nemohl jsem se ani stáhnout pod prostěradla; a moji studenti stále sledovali hodiny, došlo mi, že to byl vlastně ten můj budík, doma na nočním stolku; ano, bylo to tak, stál jsem v učebně, moje asistentka tam byla také, mračila se na mě – kde ale byly mé šaty? Nejsem snad profesor filozofie? Nejsem vedoucí své katedry? Stal se ze mě senilní starý pán? – a ona nespěchala, aby přes mě přehodila svůj veliký modrý kabát, právě naopak, začala se smát, studenti se přidali, mávali svými zeleno-oranžovými Scantron testy a já jsem se na okamžik uzřel v zrcadle – jelikož se v tom snu zrcadlo náhle objevilo – a nebyl jsem třiačtyřicetiletý profesor, bylo mi tak šestnáct nebo osmnáct, nahý a statný, ale hrbil jsem se, nepřipraven, vůbec jsem nebyl profesor, přišel jsem si napsat ten test a ta žena, kterou jsem považoval za svou asistentku, byla ve skutečnosti profesorka, předvedla mě před celou třídu a vysvlékla z šatů, aby všem ukázala, jak jsem selhal. Posadil jsem se na své propocené posteli.

Snad ten největší existencialista dvacátého století, Franz Kafka, napsal povídku s názvem „Venkovský lékař“ (považoval ji za svou nejlepší), ve snaze vyjádřit spojitost – kterou ve snech často zažíváme – mezi naším pocitem nedostatečnosti a naším každodenním zakoušením strachu a úzkosti. Pokod jste povídku nečetli (nebo četli nedávno), měli byste, jak jen budete mít možnost. Bude znepokojující – až výhružná – a velmi, velmi důvěrně známá. Jean-Paul Sartre, další z neodmyslitelných pro naše album Greatest Hits Existencialistů, napsal ke konci své kariéry, že: „Doopravdy nevěděl, co lidé myslí úzkostí a obavami a vším tím ostatním, byl to tehdy jenom takový způsob vyjadřování: Nikdy jsem nezažil úzkost.“ A tohle řekl člověk, který pravidelně celou noc propil a projel na speedu, jen aby mohl následujícího rána přednášet na univerzitě (a jestli ve vás celonoční jízda na speedu a ranní přednáška s kocovinou nevzbudí pocit úzkosti, tak už asi nadobro nic). Zato Kierkegaard, dánský filozof devatenáctého století, který první identifikoval koncept úzkosti (a napsal o tom dvě knihy), argumentoval, že pocit vykořenění a zacyklené myšlení způsobující závrať a nevolnost, které spojujeme se starostmi (a starostmi eskalovanými v úzkost a obavy), jsou důvěrně a významně propojené. Kierkegaard se domníval, že být plně naživu znamenalo být úzkostlivý.
Existuje starý pohled na lidský život, který argumentuje, že lidské bytosti mají specifický účel k naplnění. Nalezneme ho v židovsko-křesťansko-muslimské tradici: Plníme zákon (židovství) nebo přijímáme lásku, kterou je Kristus (křesťanství), nebo žijeme čestný a spravedlivý život (islám). Ve všech třech možnostech, které jsou v podstatě jednou tradicí, dojdeme naplnění, když dosáhneme dalšího života. I staří Řekové se podobně domnívali, že život má svůj účel. Pro Platona to byla znalost sama sebe, pro Aristotela zdokonalování našeho poslání racionálních stvoření: V obou případech bychom měli dosáhnout přirozeného cíle ctnosti (a radosti).
V hinduistické tradici máme zato naplnit cyklus reinkarnace, určený karmou, abychom se časem stali jedním s božskou přirozeností; v buddhismu máme prohlédnout roušku iluze tvořenou vazbami, abychom unikli utrpení. Účel, účel, účel. Nejsme těmi a tam, kde bychom měli být; musíme se dostat z bodu A do bodu B; jsme zapojeni do elementárního sváru, který probíhá během (obecně řečeno vzpurného a bolestivého) života na zemi, abychom mu mohli uniknout a jistým způsobem se s ním smířit.

Ale řekněme, že jsme zvířata, jak se mnozí z nás domnívají. Dává smysl podotýkat, že zvířata – tedy nelidská zvířata – mají svůj zvláštní účel? Ve Starém zákoně samozřejmě ano – jejich účelem je nakrmit a pracovat pro člověka. Ale většina z nás se v dnešní době za tento pohled na věc těžko postaví. To si opravdu myslíme, že všichni psi jdou do nebe? Všichni čestní mečouni? A co takoví čestní slimáci? Slušné bakterie? Morální myši? Etičtí ušní roztoči? Od nelidských zvířat nečekáme morální vývoj – bylo by pošetilé tvrdit, že se váš domácí mazlíček snaží ustavičně stávat lepším psem, a o kolik pošetilejší by bylo to samé tvrdit například o chytré chobotnici – tak proč by proboha měly lidské bytosti dostat mimořádnou výjimku, která ve skutečnosti vypadá spíš jako mimořádné břemeno?
Friedrich Nietzsche, který se, díky jednomu z těch nešťastných historických neštěstí, zbláznil jen pár měsíců před započetím svých plánovaných studií Kierkegaarda, argumentoval, že naše lidská potřeba být něčím jiným, než jsme – ten pocit, nám všem tolik známý, že jsme nedostateční, že se musíme nějakým způsobem ospravedlnit, že máme nedosažený účel, jehož dosažení nám ulehčí – je pouhým výrazem našeho frustrovaného úsilí být krutí. Takhle to v kostce funguje: Než jsme se sdružili do velkých společností, dokázali jsme uspokojit naši potřebu krutosti – což je to samé jako sexuální pud, nebo potřeba jíst nebo mít přátele nebo jakákoliv jiná přirozená potřeba – na členech ostatních lidských skupin. Konaly se bitvy, o kterých mluví jako o „oslavách krutosti“, i čím dál více rituální a stylizovaná vyjádření krutosti (vzpomeňme třeba veřejná mučení, středověké autodafé a například španělskou inkvizici). Ovšem naše potřeba se neztrácí, jak se stává úkájení naší krutosti na jiných těžším a těžším; naopak, obrací se proti sobě a způsobuje bolest myšlení u jednotlivce, který potřebu zakouší. Ta bolest – které se říká špatné svědomí a následně pocit viny, a časem se zhmotňuje, jak mínil Nietzsche, v mýtu prvotního hříchu – to vaše mysl útočí sama na sebe, vyjadřuje svou potřebu krutosti vnitřně, jelikož nenachází vnější uplatnění. Takže například George W. Bush si možná užil spoustu srandy, když v dětství trhal mouchám křídla a vyhazoval do vzduchu žáby dělbuchama, ale dostal se za to do maléru a jeho potřeba byla potlačena – i když on možná není nejlepší příklad, protože to vypadá, že později v životě nalezl jiné způsoby, jak uvolnit svou zadržovanou agresi.
Takže začneme mít starosti. Ale to nejsou žádné ty všední starosti, jako když mi dělá starosti, že mi na účtě dochází peníze, tak tam převedu trochu ze stavebního spoření a je po starostech. Jsou to ty volně plynoucí starosti, které se přenášejí z jednoho předmětu na další; když přestanu mít starosti s penězi, začne mě tížit můj milostný život; ale ne, to vlastně není ono, je to moje kariéra; ale ta vlastně také ne, jsou to mí přátelé, kdo mi dělá starosti, poslední dobou se mi nějak vyhýbají… Znáte to. Mysl se točí. A když se pořádně roztočí, dostanete závrať, jako byste civěli do propasti, a ta propast jste vy. Nedávno mi jeden přítel položil otázku: „Hele, Clancy, vypadáš nějak přešle. To tě dneska tvůj vnitřní monolog vyvádí tolik z míry?“ Proto tady máme Miltown, který proslavili Rolling Stones, jako „maminčina malého pomocníka“; pak Librium, Valium, Klonopin, Ativan; plus SSRI antidepresiva: Prozac, Zoloft, Celexa, stačí si vybrat. Provazy, které nás drží nad propastí; nebo padáky, které nás bezpečně snášejí k zemi; nebo klapky na oči, díky kterým tu propast ani nevidíme. Ale abyste mě nepochopili špatně, já nejsem pro nešťastnost nebo proti antidepresivům; spíš se snažím přijít na to, jestli a proč je úzkost něco, čemu bychom se měli vyhýbat (u Nietzscheho to vypadá, že asi ano), nebo jestli v ní je i nějaké to dobro, jestli o nás nevypovídá něco důležitého. Abychom to uvedli na pravou míru, Nietzsche cestu od bolesti z úzkosti nabízel: Ve své poslední knize, veledíle Ecce Homo, nás učí, jak se „stát tím, kým jsme“. Musíme si přiznat, že nemáme žádný vyšší účel, nemáme být ničím jiným, musíme své utrpení přijmout – musíme se chopit všeho života, přijímat utrpení, stejně jako přijímáme rozkoš, přijímat neúspěch se stejným nadšením jako vítězství – teprve pak můžeme žít ten nejlepší lidský život. Možná to zní jen jako další „dostat se z A do B“: účel převlečený za neúčel. Ale pro Nietzscheho tím člověkem už jste: Jen musíte dokázat tu skutečnost akceptovat. Zítra nebudete nikým jiným. Ani nemáte být. Vše, čím jste, je přesně to, čím být máte: A to se děje právě teď.
Je to docela velké sousto. Albert Camus, nejlepší přítel a následně nejlepší nepřítel Jean-Paul Sartra, se to pokoušel vysvětlit na mýtu o Sisyfovi. Představte si chudáka Sisyfa, odsouzeného bohy k nekonečnému valení balvanu na vrchol hory – klouže štěrkem a bahnem, div že si tím úsilím nezlomí vaz, každá šlacha napnutá – jen aby se pak z vrcholku mohl dívat, jak se balvan zase valí zpátky dolů. Na co asi Sisyfos myslí, když se vrací zpátky do údolí? Valit balvan je jeho účel – ale je to účel bezúčelný, nesmyslná snaha – a on tak bude činit navěky. Takové je býti člověkem, tvrdí Camus; a po celá ta léta, možná i staletí, zažívá Sisyfos muka, je frustrovaný, děsí se té chvíle, kdy se balvan zase začne valit dolů. Ale nakonec nad bohy vyhraje. Jak? Připustí, že neexistuje nic jiného než jeho úsilí. Může ten balvan tlačit nahoru buď pro bohy, nebo ho tam může tlačit i pro sebe. Když vysloví „Budu tlačit tento balvan“, jeho úzkost se vytratí. Již se svého úkolu neobává, jelikož si ho sám vybral. Nehledá vyšší smysl, protože přijímá skutečnost, že žádný není. Toho možná Sartre dosáhl, a proto žádnou úzkost nezažíval; nebo byl možná pod vlivem tolika rozličných drog, že si toho prostě nevšiml (Kierkegaard mínil, že to nejhorší, co se může člověku stát, je, když nezažije úzkost, protože to by znamenalo, že nedokáže zažít ani sám sebe – myslím, že ale není scestná otázka, zda opravdu chceme sami sebe zažívat).
Takže, co by řekl existencialista o mém snu? Řekl by, že dokud jsem svou vlastní obětí – dokud si vykládám své starosti jako nenaplněný účel, jako něco, co je s mým životem v nepořádku (Nietzsche by řekl, dokud jsem podnícený bolestí mých frustrovaných pudů špatným směrem) – budu se nadále probouzet v propocené posteli. Elementární způsob, jak dát životu smysl, je uznáním, že jsem za tento život naprosto zodpovědný: zodpovědný ne pro nějaký jiný život, který bych měl vést, ale zodpovědný za ten současný, který ve skutečnosti prožívám, ve kterém si vybírám, kde jsem, čím jsem, kým jsem. „Úzkost je možnost svobody,“ napsal v roce 1844 Kierkegaard (v Pojetí úzkosti). Pro něj byla bolest mysli, kterou identifikoval Nietzsche, upomínkou, že jsme to my, kdo sedí za volantem. A úzkost tak není odrazem naší nedostatečnosti, ale naopak patelární reflex k našim bláhovým, sebe-zmařujícím a naprosto nelogickým pokusům o to být někým jiným než sami sebou. Důvod, proč si připadáme nedostateční, je, že přemýšlíme, zda se pro svou úlohu hodíme – když už jsme úlohu splnili, když ji neustále každý z nás plní. Takže copak tady mám sedět ve víru starostí? Nebo mám vše, co je zapotřebí, abych mohl být svobodný? Což je jenom jinými slovy řečeno: Mám na to, abych byl sám sebou? .