Kérka vypravuje

Nedávno jsem jel vlakem a naproti mě seděly dvě holky, které se bavily o svých nových kérkách. Předstíral jsem, že si čtu, a namísto toho jsem je poslouchal. Když jsem se jich po chvíli zeptal, proč si něco tak hnusného nechaly zvěčnit na tělo, dostal jsem je do rozpaků. Začaly o svých kérkách pochybovat, což jsem vůbec nechtěl. Čekal jsem, že budou pevné v Converskách. Navíc kromě toho, že je to prý hezké (nebylo…), vlastně nevěděly, proč ze svého těla udělaly céčkovou galerii pro chudé.

Začal jsem se tedy ptát více lidí ve svém okolí, proč se nechali potetovat. Většinou byly důvody fádní jak nová deska Blur, našly se ale naštěstí i výjimky. Lidi mě moc nezajímali, core byly jejich kérky. Kérky, které umí vyprávět příběh.

Michaelu jsem potkal v jedné vesnici kousek od Úštěka. Hned jsem si všiml, jaké bizarní kérky zdobí její tělo. Na první pohled mě zaujal nápis RAI. Michaela byla vstřícná vypravěčka, a tak mi prozradila, že ve svých patnácti letech chodila s klukem, který se jmenoval Radek. Aby Radkovi tehdy dokázala, co pro ni znamená, rozhodla se ozdobit si nadkotníkovou část své levé nohy právě jeho jménem. O pomoc požádala svou kamarádku Alenu, která do té doby nikoho nekérovala. Měla ale staršího kamaráda, jenž byl na vojně. Ten jí poradil, jak na to. Kérku se holky rozhodly dělat nadvakrát, než se ale dostaly k dokončení, Radek se s Michaelou rozešel. Zůstalo tedy pouze u torza RAI.

Michaela se mě ptala, co by s tou kérkou jako měla dělat. Poradil jsem jí, že nejjednodušší by bylo z RAI vytvořit RAF (Frakce Rudé armády). Kérka by nadále budila zájem a Michaela by vypadala aspoň angažovaně. Navíc by to bylo i aktuální, když je to letos čtyřicet let, co byla pomatená revolucionářka Ulrike Meinhof z „rafky" obžalována ze čtyřnásobné vraždy.

V případě kérky RAI se nejednalo o jedinou spolupráci Michaely s tatérkou Alenou. Ve svých sedmnácti letech se Michaela rozhodla dokázat svou náklonnost k římskokatolické církvi. V dětství totiž několikrát navštívila půlnoční mši. Když jí Alena vytvářela kérku, měla Michaela ohnutou ruku jako na fotce. Nemilé zjištění následovalo v momentě, kdy Michaela svěsila ruku podél těla. Dcera Kristova se rázem ocitla v osidlech Satana (A to o Master's Hammer nikdy neslyšela, Tomáš Klus je ale prý pěkný chlap.). Holky za tenhle počin mají ode mě velký obdiv. Jednak za čistou motivaci ke vzniku kérky, jednak za to, že přiznaly svou chybu. To chce odvahu…

A do třetice spolupráce tandemu Michaela - Alena. Když jsem se Michaely zeptal na symbol Ludolfova čísla, který má vykérovaný na pravé noze, projevila nezvykle velkou míru invence: „Aha, to je teda jako Pí? To bych si za to mohla nechat dokérovat Ča." Já sám pevně doufám, že další kérky na Michaelině těle budou nabývat stejným tempem, jako naskakovaly tituly mistrů světa v kolové bratrům Pospíšilům.

Davida znám pětadvacet let. Když jsem se já na začátku devadesátek otáčel s Oceánem „kolem stromu, na rohu ve znaku domu", tak David přísahal na Bathory, Venom a Burzum. V metalu jsem se nikdy moc nevyznal, metalová estetika mě ale dlouho přitahuje a džísce jsem řízl rukávy už před mnoha pátky. David šel samozřejmě dál, a tak si ve svých šestnácti letech sám vykéroval cejch Satanášova kříže na ruku. Šikovný chlapec, vždyť stačila žiletka, jehly, niť, krajon a inkoust. Kérku bohužel skryl před světem, a hlavně před rodiči, na vnitřní straně paže. Holt i metalák se může někdy připodělat.

Michala jsem potkal v jedné hospodě v Bráníku. Náhodou jsem se ocitl u stolu, kde seděl se svým kamarádem Alešem. Po chvíli jsem vyslechl část jejich rozhovoru:

„Hele, Jana, to je pěkná kráva." pronesl Aleš.
„Ty vole, Jana je sice pěkná mrdka, ale nemusíš ji urážet." utrhl se na Aleše Michal.

Ihned jsem rozpoznal, že Michal je hodný kluk, který se dokáže zastat kamarádky. Navíc z rozhovoru prosakovaly záchvěvy posthrabalovského pábitelství. (Trochu říznutého kriminálem, ale to je právě to post.) Po dvou rumech se řeč stočila ke kérkám, které měl Michal na rukou. Nejvíc mě zaujaly tři žiletky na jeho levém předloktí. Michal čtyři roky vařil párno, z braní bílého se dopracoval k pořádné paranoie. Tři žiletky = tři pokusy o sebevraždu. Kérku mu udělal na dovolené ve Stráži pod Ralskem chlápek, co někoho podřízl, pak polil petrolejem a zapálil. Prý za to dostal dožínky. Michal se do Stráže nedostal za výrobu a distribuci, ale protože vykradl byt svého otčíma. V base si nechal na ruku vykérovat i pavučinu. Pavučinu jako znamení pobytu v hotelu s plnou penzí. V jeho případě žádný náznak rasismu, který pavučina, většinou ale umístěná na lokti, konotuje.

Irena miluje teplo a vodu. Každé léto tráví na nudapláži v Rumunsku, kde popíjí pivčáky a čte si knihy o esoterice. Když jí bylo padesát, rozhodla se, že se nechá pokérovat. Motiv byl předem jasný, rybiznu přeci nic nemůže překonat. Irena dlouho učila na základní praktické škole kdesi u Ostravy a kérku jí nadělili její bývalí žáci. V tu dobu už bylo jasné, že se stěhuje do Prahy. Tomuhle já říkám transparentní rozloučení se s Moravou.

David je největší hipster v Praze, protože je z Olomouce. Tj. z města, kde slovo hipster ještě nějaký čas nebude zakázaným slovem. Když jsem viděl na Davidově ruce poprvé vykérováno René, myslel jsem si, že vzdal hold známému českému recidivistovi Renému, o kterém Helena Třeštíková natočila časosběrný dokument. Je to ale mnohem víc, René je totiž Davidova dcera.

Mezi palcem a ukazovákem levé ruky má David vykérovány tři tečky - "La Vida Loca" – které v Americe zdobí ruce latinos v kriminále. David ale není žádný matador podsvětí, zná sice každou hernu na Žižkově (možná i v Olomouci), ale třeba při nákupu drog se stále chová jako naivní amatér.

Já sám zatím žádnou kérku nemám. Před lety jsem v Děčíně navštívil kamaráda Roučeho a vítězoslavně mu přinesl ukázat, co by mě měl vykérovat na předloktí. Bylo to logo Einstürzende Neubauten. Rouče protočil oči v sloup a upozornil mě, že takovou kérku má kdejaký junkie z Rumburka, a i třeba Henry Rollins. Takže fiasko, žádná kérka, žádný příběh. Na čas jsem si ale našel útěchu, s oblibou jsem vysedával na zahrádce hospody Bastila v Ruzyni a poslouchal, jak přes zeď věznice „návštěvníci" pořvávají na své pokrevné v lochu. To byly teprve příběhy, že by kérka mohla závidět. Hospodu Bastila dávno zavřeli a jak jsem už říkal, kérku stále nemám. Sklízím krám, jsem nudný…