Různě

Sicklove: Příběh lásky a rakoviny

Láska, rakovina, New York, sebevražda a taky trochu naděje...

by Isabelle Hellyer
04 duben 2017, 9:39am

New York nepatří k zrovna nejmilejším městům. Nepatří ani k těm, který by snadno odpouštěly a tolerovaly chyby. Zdá se ale, že v něm nakonec ale stejně zakotví nenasytný lidi ze všech koutů světa. Je to totiž jediný město, který dokáže opravdu uspokojit všechny ty dravý typy, který potřebujou, aby všechno v jejich životě neslo přívlastek „nejvíc". To přesně New York nabízí, ne? Nejvíc možností, nejvíc zhýralostí. Je tím nejlepším městem, když je člověk na vrcholu, přesto v něm ale spousta lidí na vrcholu vůbec není. Miliony z nich. Pro ty je New York – se svou politikou, půvabem a policií – vlastně dost krutý.

Australský fotograf Ward Roberts svýho expartnera, který v tý době pracoval v leteckým průmyslu, potkal na newyorským letišti LaGuardia. Rychle se do sebe zamilovali. Po pěti měsících vztahu však Ward zjistil, že jeho partner má rakovinu slinivky břišní. Ten už o svý nemoci nějakou dobu věděl, ale zdálo se mu nepředstavitelně těžký, sdílet tak závažnou informaci s člověkem, se kterým se teprve začínali poznávat.

Co následovalo potom, naprosto pohltilo vztah dvou lidí, kteří se navíc každý svým způsobem snažili udržet svý životy více či méně úspěšně pohromadě. Aby dal Ward celýmu tomuhle zmatku alespoň nějaký smysl, začal ho fotit a vzniklou sérii později pojmenoval Sicklove. Když jsme se s Wardem sešli, aby mi o ní řekl víc, otevřeně se kromě fotek rozpovídal i o depresi, starostech o člověka v nouzi a taky o tom, jak je život fakt někdy hrozně, ale hrozně nefér.

VICE: Můžeš mi pro začátek říct o tom muži něco víc?
Ward Roberts: Potkal jsem ho během svýho prvního roku v New Yorku. Přestěhoval jsem se sem za lepším životem v roce 2013 z Melbourne. Znáš takový ty vztahy, kdy se potkáte a najednou je to všechno hrozně rychlý a intenzivní? Tak přesně takový to s ním bylo. Měl skvělou osobnost. Byl jedním z těch lidí, se kterejma je pořád sranda a jsou neskutečně spontánní. Myslím, že se mu líbilo, že jsem Australan. Taky měl rád mý vlasy. Pak jsem asi po čtyřech pěti měsících zjistil, že má rakovinu.

Muselo bejt těžký to s někým sdílet.
Asi jo. Vlastně jo, muselo to bejt těžký. Pořád jsme se ještě úplně neznali, byli jsme teprve v začátcích. Určitě to muselo bejt pěkně šílený, přiznat to před někým.

Zvažoval jsi, že bys ho opustil?
Zvažoval jsem tenkrát strašně moc různejch cest a možností, bylo to opravdu těžký rozhodnutí. Ono to totiž není jen o tom, jestli zůstaneš, nebo odejdeš, ale hlavně o tom, abys tomu člověku poskytl co největší možnou oporu, bez ohledu na to, jestli spolu ještě budete ve vztahu nebo ne. Rozhodl jsem se stát při něm. Moje máma měla dvakrát rakovinu prsu, takže tahle nemoc u mých blízkých mi nebyla cizí. Věděl jsem, že nejdůležtejší je péče – v tu chvíli musíš bejt tím nejvíc pozitivním a starostlivým člověkem, jakým jen dovedeš. Rád si o sobě myslím, že vyzařuju takovou zklidňující energii. Moje síla je, myslím, hlavně v tom, že pro lidi vytvořím prostor, ve kterým se cejtí v bezpečí a že tam patří. I tenkrát jsem se přesně o tohle snažil ze všech sil, ale bylo to těžký.

Vyvážit péči o druhý a péči o sebe – to musí bejt teprv těžký…
Jo, na sebe jsem tenkrát úplně zapomněl. Vůbec jsem nad sebou nepřemýšlel, moje potřeby nebyly prioritou. Třešničkou na dortu tehdy bylo to, jak je v New Yorku všechno drahý. Neexistuje možnost, že by sis řek: „Teď si vezmu tejden volna a budu odpočívat". V tomhle je New York naprosto neoblomnej. Nemohl si vzít pauzu – pracoval i během svý léčby, aby mu zůstalo zdravotní pojištění. Neměl na to vůbec energii a jeho job byl dost náročnej, ale stejně toho nenechal, protože bez pojištění by ho všechny ty procedury stály, tuším, 2,5 milionu korun nebo i víc. Já jsem nevydělával ani dost na to, abych uživil sám sebe, natož abych mohl nějak pomoct jemu. Takže to prostě dělal jinak – šel na chemoterapii, ale pak už si například nemohl vzít ani taxíka domů. Někdy jsme neměli ani na jídlo, a tak nám nosil z práce pytlíky s preclíkama, abychom se najedli. I tak jsme ale sotva zaplatili nájem.

Tohle u nás prostě nemáme.
Jo, taky jsem tomu nemohl uvěřit. Pořád jsem o tom mluvil se svejma kámošema, třeba jsem jim naštvaně vyprávěl o tom, že mýmu partnerovi v práci nezbjevá už žádný volno, a že když o ni přijde, tak přijde i o pojištění. A oni mi na to řekli třeba: „Jo, to je pravda. Takhle to chodí". V Americe si nikdo neváží lidskýho života. Je na nic bejt v Americe chudej, to seš pak sotva člověk. Fakt to mezi lidma vytváří propasti. To bylo pro mě dost bolestivý, protože jsem nikde nenacházel žádný odpovědi nebo možnosti, jak tu situaci vyřešit.

Jednou fakt pozdě v noci se pokusil předávkovat a skončil na pohotovosti jedný z nejhorších nemocnic v Brooklynu. Já jsem byl tenkrát úplně fyzicky i emočně vyčerpaný. Byl to jeden z těch dnů, co ti pořád háže klacky pod nohy. Pamatuju si, že nebylo ani kam si sednout, abych ho uklidnil. Nebyly tam žádný židle, tak jsem se pokusil sednout si na okraj jeho postele. Jeden z policajtů na příjmu mi ale okamžitě přikázal, abych z tý postele slezl. Byl jsem hrozně naštvanej a snažil jsem se policajtovi vysvětlit, že jsem chtěl jenom uklidnit svýho partnera. Na to mi pohrozil paralyzérem. Bylo to šílený, hrozně ponižující a demoralizující.

Řekni mi, jak tahle fotosérie vznikala.
Nemohl jsem si tenkrát dovolit sezení u psychologa nebo něco podobnýho, takže tyhle fotky se vlastně staly mou terapií. Pokoušel jsem se dívat se na tu situaci přes jakousi bariéru, zdálo se mi pak, že je to všechno jenom film. Protože ty emoce a situace, který jsem tehdy zažíval, jsem předtím znal jenom z filmů. Tak jsem se na to takhle pokoušel dívat i dál, aby to všechno nebylo tolik reálný…

Bavili jste se o těch fotkách někdy? Jak takový rozhovory vypadaly?
On se chtěl vždycky stát hercem, byla to jedna z těch věcí, o kterejch snil. Takže já jsem mu řekl, hele, můžeme to nafotit trochu jako filmový fotky. Udělat z toho něco jako záběry z filmu. Pokoušel jsem se na to takhle dívat a díky tomu se mi celej ten náš svět zdál trochu míň skutečnej. To bylo v době, kdy pro mě tahle série byla způsobem, jak se vyrovnat s tím, co se dělo. Snažil jsem se to celý nějak uchopit, porozumět tomu příběhu. Jemu se to samotný focení ale moc nelíbilo. Fotil jsem to na velký formáty, takže to byl celkem dlouhej proces. Několikrát jsem se ho zeptal: „Chceš, abych toho nechal? Nechci něčím takovým překračovat tvý hranice". Ale vždy řekl, že je to v pohodě. Možná se mu na tom nakonec něco přece jen líbilo.

Jak jinak ses s tím pokoušel vyrovnat? 
V těch fotkách najdeš hodně sebevražedných elementů. Ta střecha, co tam je, byla střecha domu, kde jsme bydleli. Ve svejch tichejch chvílích jsem na ni často lezl a sedal si až na její okraj. Nemyslel jsem si, že bych opravdu skočil, ale svým prapodivným způsobem mi dávalo pocit klidu, že existuje něco jako tlačítko off, kterým bych to všechno mohl vypnout, kdybych chtěl. Kdyby už toho bylo moc a bolelo to až příliš. Bylo to vlastně trochu masochistický a hodně pošahaný, vím o tom. Je divný o tom mluvit. Cítil jsem se tenkrát hrozně izolovaný, jako bych ztrácel všechny svý přátele. Začal jsem mít strašlivý deprese – měl jsem kolem sebe hnusnou, ale fakt úplně hnusnou energii. Byl jsem v tak posraným vesmíru, že jsem ani nechtěl zatěžovat ostatní lidi svou přítomností v jejich životech.

To je jedna z těch hnusnejch věcí, co deprese dělá. Nutí tě věřit tomu, že tě ostatní vnímaj jako břemeno.
To je úplná pravda. Já jsem navíc dost empatickej člověk, a když s někým prožíváš takovýhle spojení, přebereš od něj hodně z jeho vlastní bolesti. Nenáviděl jsem se za to, že mu nejsem schopnej nijak pomoct, ale nemohl jsem bejt tak sobeckej a říct, že to teď bude emočně jenom o mně, protože nebylo. Vůbec to nebylo o mně. Proto jsem se snažil, co to jen šlo, abych většinu tý bolesti schoval. Naše emoce ale tenkrát byly hrozně syrový, nelítostný a intenzivní.

Jak ses z toho dostal?
Zabralo to hodně času a léčení. Dospěl jsem do bodu, kdy mi nezbejvalo už vůbec nic. Necejtil jsem žádnou lásku sám k sobě ani k nikomu nebo ničemu jinýmu. Měl jsem pocit, že můj život skončil, a tak jsem se úplně uzavřel. Celý věky jsem nebyl schopnej ani vylézt ven z postele a nevím… Úplně jsem se propadl. Potom jsem došel do fáze, kdy jsem už nedokázal poznat, kdo opravdu jsem. Pamatuju si, jak jsem se díval do zrcadla a říkal si, že už nechci bejt tímhle člověkem, že už nechci do světa vnášet takovouhle energii. Muselo se to změnit. Prostě muselo.

Představuju si, že musí bejt docela děsivý zveřejnit takovýhle fotky…
Nemyslel jsem si, že bych je někdy vůbec poslal do světa. Nevím, vlastně je to pro mě pořád dost děsivý, odhalovat něco takovýho. Úplně mě to smetlo. Nikdy jsem o týhle sérii nepřemýšlel ve smyslu jako „jo, tohle bude součást mýho portfollia". Spíš jsem si myslel, že tím dám trochu najevo svou zranitelnost. To je vlastně jedna z věcí, co jsem se naučil za poslední rok. Že je nádherný bejt fakt zranitelnej – upřímnej a syrovej. Nebo prostě bejt jen hodně otevřenej, takže tě lidi kritizujou a dívaj se na tebe svrchu, ale vlastně je to i trochu inspiruje.

To je hodně těžký, udělat v dnešní době něco takovýho online. Bejt tak otevřenej –
– kritice a vhledu ostatních. Každej se na ty věci dívá z vlastního úhlu pohledu a zrovna u tohohle příběhu je tolik možnejch perspektiv, že je pro mě někdy fakt těžký vyprávět to sám za sebe. Vždycky přemýšlím nad tím, jestli je zrovna moje perspektiva ta správná a upřímná.

Na druhou stranu, hodně lidí cejtí potřebu nějakým způsobem zachycovat tyhle události. Je to přirozený.
Myslím si, že žijeme v době, kdy potřebujeme sdílet všechno, co je pro nás silně emoční. Chceme, aby se s tím lidi ztotožňovali. Nevím, jestli je to tím, že chceme, aby se cítili součástí našeho příběhu, ale rozhodně je to teď součást naší kultury, sdílet co nejvíc zkušeností.

Jste na sebe navzájem hrdý?
Myslím, že jo. Byly tam nějaký chyby, některý věci se mohly zvládnout líp, ale jsem hrdej na tu sílu. Obecně na hodně, hodně síly.

Další práce Warda Robertse: http://ward-roberts.com/

Tagged:
Features
New York
laska
fotky
sebevražda
nemoc
rakovina
Sicklove