Vietnam ze severu až na jih

Loňský léto bylo přelomový. Poprvé jsem si ze svého cestovního seznamu mohl odškrtnout Asii, konkrétně Vietnam. V plánu bylo projet celou zemi za jeden měsíc, ze severu na jih, což ve výsledku dělalo něco přes 2000 km.

Naše první zastávka byla v zátoce Halong, oblasti tisíce ostrovů a plovoucích vesnic. Měli jsme štěstí, na tenhle tropickej moment nám skoro celých 10 dní pršelo, což vedlo k malým záplavám na jednom z ostrovů. Pro místní je to ale rutinní záležitost a umí si vyrobit plavidlo z čehokoliv.

Abychom mohli říct, že jsme projeli celou zemi, museli jsme se nejprve vydat k nejsevernějšímu bodu naší cesty, do pohraničního města Sa Pa. Cesta z Hanoje sem trvá asi 12 hodin nočním busem.  Řidič, o rozpětí rukou rovnajícímu se průměru volantu,  celou noc bravurně kličkoval po silnici a naléhavě předjížděl všechny ostatní autobusy i ve chvílích, kdyby to snad ani Italy nebo jiné abnormálně „ohleduplné“ řidiče nenapadlo.

Hned jak jsme se ráno v Sa Pa probudili z toho podivného dopravního snu a zjistili, že jsme živí, uvítaly nás nekonečné zelené stráně, kde ty nejvyšší vrcholky dosahovaly až do výše 2000 metrů. Bylo to jen kousek od čínských hranic.

Na nabídku noclehu v domorodé rodině zde jako turista nemusíte dlouho čekat. Přijde vlastně hned, jak vystoupíte z autobusu.

Když jsme naše hostitelky (= ženy v pantoflích s dětma na zádech) následovali blátivou pěšinou kamsi do oblak, dozvěděli jsme mimo jiné, že si říkají Hmong people, že tuhle cestu chodí skoro každý den a že tohle je čajovník:

Po vyšplhání na horské sedlo se nám krajina trochu otevřela a začaly se objevovat první stavení a všudypřítomné děti.  Nejdřív to na nás působilo divně, ale jsou tu prostě všude a potkávali jsme je i v místech, kde široko daleko nikdo není.  Většinou sbíraly kukuřici nebo pásly vodní buvoly.

Prý pro ně platí povinná školní docházka i tady v horách. Ale podle toho, jak často jsme je potkávali, si říkám, že si umí docela dobře sestavit rozvrh.

Po finálních třech hodinách cesty jsme dorazili do prostého domu z prken, který z pohledu středoevropského člověka disponoval fascinujícím vybavením. Jednalo se o tyto věci: střecha, hliněná podlaha a 2 žárovky.

Možná to někoho překvapí, ale i tento kout země už je elektrifikovaný. Moc to však na zdejším způsobu života nemění. Místní nemají elektřinu jak využít, nanejvýš tak po setmění místo svíček.

Zbytek dne jsme trávili ve vesnici. Večeře byla prostá, ale chutná. Dostali jsme místní rýži, která byla chuťově rozdílná od té v nížinách, na stole jsme našli i dušené fazolové lusky, houby, listový špenát a vejce. Kromě jídelního kulturního obohacení jsme se dověděli i pár dalších věcí o místní kultuře a to, že Hmong people jsou samostatná etnická skupina, která má vlastní jazyk a vietnamsky vůbec neumí. Do oblasti severního Vietnamu a Laosu emigrovali v průběhu 18. století z Číny a živí se zejména prodejem zeleniny, rýže, indiga a ručně vyráběných výrobků. Tyto suroviny nosí přibližně pětkrát týdně do místního největšího města, tedy do Sa Pa, a prodávají ho tam na trzích. V horách žije hned několik různých kmenů, které rozeznáte hlavně podle stejnokrojů. Většina z nich se zde přiklání k šamanismu.

Takovýto kalendář má každý člen rodiny. Při oslavě Nového roku se do něj dělá jedna díra a slouží zřejmě jako klíč k určování věku.

Na noc nám hostitelé přenechali svoje postele. Na uhlopříčku jsme se do ní natěsnali jen horko těžko. Budíček pak ráno přišel asi v 5, spolu s kokrháním, chrochtáním a křikem hrajících si dětí.

Jeden z členů naší výpravy má prarodiče z Vietnamu a proto jsme se za nimi taky zajeli podívat. Bylo to v oblasti, kterou většina turistů vidí nanejvýš z okénka vlaku, a tím pádem bělochy mockrát za život neviděli. Takže jsme ve vesnici způsobili docela pozdvižení.  Lidi se na nás chodili dívat, děti od nás chtěli nosit na ramenou a dělníci poměřovali výšku, o kolik to jakože jsme větší.

Všude byly rýžový pole, buvolové a zase děti. Taky jsme narazili tuhle podivnou klec se psem. Nechci o ničem spekulovat, ale byla podezřele blízko místního bistra…

Dál jsme se posunuli do oblasti Da Lat, což je vietnamský ráj easy riderů, tzn. místních průvodců na motorkách (endurech), kteří vás naloží jako spolujezdce a ukážou vám kraj. Má to dva ale háčky – logicky nemůžete řídit svojí motorku a cena je dělaná spíš pro Australany nebo prominentní mládež.

V ten okamžik proto bylo jasné, že je na čase ověřit naše motorkářské zkušenosti trochu jinak – půjčit si skútr za pade na den, vyzvat místní silnice a dohromady ujet něco přes 100 km. Ty bolavý záda za to určitě stály, už jen protože jsme se dostali k místním Elephant waterfalls a mohli si připsat další highlight naší cesty.

Naše poslední zastávka bylo Ho Či Minovo město – milionová metropole, vysoký baráky,  Starbucks, KFC… No, vlastně už jsme byli zase v Evropě.