Reklama
Různě

Jak jsem se sešel s fotrem po 15 letech u piva

Jediné, jak jsem si svého tátu pamatoval, bylo z vyprávění mé matky zlatokopky. A tak poté, co jsem se vydal do světa, jsem se rozhodl udělat si vlastní obrázek...

by Tom Rodr
05 září 2016, 10:59am

Protože u soudu ještě nikdo nikdy nelhal.

Někde jsem slyšel, že polovina manželství selže. Z praxe vím, že je lepší být sám, než s někým, komu při každé vyřčené větě kape průjem z tlamy, což tedy úplně neplatí jen pro sňatek manželský; jenže co potom s vypíchnutým harantem, když každý z účastníků by ho chtěl jen pro sebe, aby děcko zachránil od zkaženosti toho druhého. V tomhle byl náš soudní systém odjakživa tak západní, že to, čemu narostla vagína, se stalo ve většině případů automaticky mnohem kvalifikovanějším pro výchovu nezletilého parchanta, nehledě na to, jak manipulativní daná kreatura je. A tak jsem se s jednou cifrou na narozeninovém dortu ocitl v péči maminky, která se zatraceně dobře postarala o to, abych otce už nikdy nespatřil a celých dvacet let mi připomínala, jak jsem to s ní vyhrál.

Naposledy jsem svého biologického tátu viděl, když jsem byl dotažen na sociálku, kde mi bylo řečeno, že až ho spatřím, musím brečet. Korunu tomu nasadila tetka, co mě dovedla do místnosti za tátou se slovy: "neboj, on tě tady bít nebude," což jsem úplně nechápal, protože jediné dosavadní šrámy jsem měl z toho, jak jsem se na kole rozsekal o zaparkované auto.

I přesto, že jako dítě jsem byl obtloustlý skřet, se o mě rvali.

Bylo zřejmé, že v rozpacích jsem nebyl sám, nicméně tatík mi i přes to podal nějakou zabalenou krabici, že jsme se dlouho neviděli a že to je pro mě. Sakra! Ten dárek jsem vážně hodně chtěl, ale nepřál jsem si být doma matkou zjebán, že jsem porušil přikázání si od něj cokoliv brát. Tak jsem radši brečel a nic si nevzal. Ne zrovna proto, že mi to řekla. Řval jsem, poněvadž jsem neměl nejmenší páru o tom, co se děje. Leckdo by řekl, že si to člověk nemůže pamatovat, ale úsměvně traumatické vzpomínky na moji matku se mě drží jako moucha lejna.

Dekáda a půl uplynula, skutek i já jsme utekli z lůna pekelného a řekli si, že zjistíme, jak to s tím otcem příživníkem, smažkou, zlodějem, bohémem a kreténem vlastně je. (Rozumějte – budiž to informace z matčiných úst.) Všechna moje pubertální korespondence otci prošla silnou pro-fašistickou cenzurou matčiny ruky, takže ze srdceryvných jaksemáš, se ve zkratce dočetl: „Nemám tě rád, jo a nezapomeň poslat cash." Naopak dopisy od něj se mi velmi zřídka dostávaly do ruky a když už, tak pěkně otevřené, alespoň do té chvíle, kdy přestaly chodit úplně.

I když za celou tu dobu jsem měl obrázek o svém tátovi pěkně vykreslený pouze z jedné, zato té dozajista správné strany, nevzdával jsem se naděje, že přece alespoň on musí být tak nějak normální, když moje matka je skuhrající harpyje a oportunistický tyran, a jakožto vyděděný jedinec, jsem po ní zdědil akorát pihu na krku.

A tak jsem po pěkně dlouhé době zasedl ke stolu a napsal otci dopis. Moc jsem si od toho nesliboval, a říkal jsem si, že je třeba dost možná po smrti, protože matinka byla vždycky na výrazně starší kavalíry.

Odpověď však přišla téměř ihned. Napsal, že se má fajn, chodí s novou partnerkou rakovinou na ozařování, a mimo jiné mám pár dalších, starších polo-sourozenců. Ok. Na jeho obranu jsem mu v prvním dopise vylíčil dosavadní, žaludek-vyvracející rodinné vztahy. Vyměnili jsme si pár dalších dopisů, ale shodli se, že by bylo fajn se sejít a tak jsem navrhl místo pro shledání.

Zvolil jsem smíchovskou hospodu, poněvadž z těch líbezných krajin pocházím a na nostalgii se dnes hojně hraje. Již po cestě tramvají jsem cítil, jak se mi začínají klepat kolena. Nic na co bych nebyl zvyklý, nicméně strach si mě držel na vodítku jak hárající fenku. Snad abych ze setkání nebyl zklamaný.

Stál jsem před hospodou a pozoroval projíždějící tramvaje. Věděl jsem, že mám očekávat fousatého postaršího muže v kostkované košili. Ledové ruce v kapsách mě moc neuklidňovaly, a já začal litovat, že jsem se pořádně nenajedl, protože na to, abych celou situaci ustál, jsem nemohl cucat jedno pivo. Chtělo to alespoň půl tuctu dvanáctek.

Koukl jsem na hodiny. Už by tu mohl být... Přestal jsem v chodníku vyšlapávat ďolík a začal se rozhlížet kolem. Zprava se začal blížit stařík o holi. Čekal jsem to lepší, ale to musí být on. Košile, brýle, nějaké fousy, ano. To musí být můj fotr. Když procházel kolem mne, na tváři jsem vymodeloval něco, co z dálky mohlo připomínat úsměv. Děda se na mě podíval a já už otvíral čelist, připraven ho přivítat. Senior se na mě ale pohoršeně podíval, co si to dovoluji se na něj smát a belhal se dál. Začal jsem si říkat, jestli to náhodou nebyl vážně táta, a jen si setkání nerozmyslel, co mě spatřil.

Jenže to už se ke mně z druhé strany hrnul můj skutečný otec. Představoval jsem si ho jako postaršího hipíka, a nebyl jsem daleko od pravdy. Dlouhé fousy i háro, sice místy průsvitné, a úsměv od ucha k uchu, byť lehce zavánějící nervositou. Bál jsem se, že teď přijde nějaký trapný proslov, ale první co mi řekl, bylo, že tu hospodu nemohl vůbec najít. No dobře. Podali jsme si ruku a usedli uvnitř. Obsluha, co mě tam už dobře zná, nemohla tušit, co za prekérní situaci se jí před očima odehrává.

Seděli jsme vedle sebe a já šátral po cigárech. Pamatoval jsem si, že tatík taky čadil a jednu jsem mu nabídl. Že bychom alespoň našli pro začátek společné téma? Dozvěděl jsem se, že už přestal, ale že se ztraceným synem si rád dá. A tak jsme seděli, kouřili a cumlali první pivo a lehce oťukávali jeden druhého. Jak se kdo má a co dělá, asi jako když se na ulici potkají dva kolegové z práce, co si tak nějak nemají co říct.

Při druhém půl litru se strach obou účastníků celkem vytratil a přes společné i odlišné záliby jsme našli spoustu témat. Trochu jsem se ze začátku bál, že celé shledání bude jeden veliký nenávistný dialog na účet mé matky, a i přes to, že jsme se shodli, že je to prostě kráva, jsme rozvířili vody a společně se brodili řekou témat, počínaje cigaretami a radikálními světovými názory konče.

Postarší anarchista s láskou k přírodě na mě udělal dojem, a já byl rád, že je to zrovna on, s kým sdílím své DNA. Bylo fajn slyšet, že o mě, jakožto malé děcko, měl veliký zájem, což mě ale nakonec stejně lehce zarmoutilo, protože se tím dalo předejít celkem nepříjemnému stylu života se ženou, která byla tak moc jiná než já. Pamatuji se, jak říkal, že se bál, abych nebyl kretén po ní a já ho uklidnil slovy, že já, jsem prostě já, i když nejspíš po něm. Řekl bych, že ze mě měl docela radost, ale o tom to vlastně vůbec nebylo.

Rodiče a sousedy si prostě nevybereš.

A jak jsme dopíjeli snad sedmé pivo, byl jsem nakonec rád, že jsem mu napsal. Alespoň ty tehdy nesmyslné kecy matky typu: "Vždyť ty seš úplně jak ten tvuj fotr," konečně trochu začaly dávat smysl.