541,795 Suns from Sunsets from Flickr (Partial) 1/26/06, 2006, detail of 2000 machine c-prints, each 4inch x 6inch by Penelope Umbrico (courtesy of the artist)Když mám dobrý den, předpokládám, že realita existuje.Myslím to takhle: normálně předpokládám, že nějaká situace nastane v nějaký moment a na nějakém místě, a to i v případech, když není přímo prožita, nahrána nebo vyfocena – padající strom v lese vydává zvuk a tak podobně.
Reklama
Pravděpodobně kvůli tomu jsem vždy o fotografii přemýšlel jako o nosiči spíš než jako o uměleckém díle. Víc jako o postprodukční činnosti než o psaní. Legendární kurátor z MoMA, John Szarkowski, to uměl vysvětlit mnohem líp než já: „Člověk by mohl přirovnat fotografické umění k ukazování.“Ukazování totiž reaguje na něco, co už existuje. Je to fotograf, kdo rozhoduje, jaké momenty stojí v tomhle konečném světě za to zachovat, a z nich vybírá, která troška z těchto výřezů si zaslouží naši pozornost. Bude to ta ušlechtilá vteřina? Druhý nebo třetí záblesk? Jde o důmyslný destilační proces – o schopnost přebrat si tu ohromující masu optických dat, ze kterých se skládá svět, a vydolovat z ní nějaký stravitelný objem zajímavých obrazů.A tak ve chvíli, kdy digitální světy začínají bojovat s realitou o svou vizuální komplexitu a hloubku, dává naprostý smysl, že se začíná ukazovat. Internet, se všemi svými vizuálními zákoutími a škvírami, zde leží jako relativně nevyužitá nádrž obrazů zralých k prezentaci, jako nějaký duplikát světa, který stále ještě čeká, až ho zavalí turisti se smartphony.
Projekt Douga Rickardse, New American Picture, sesbíraný během jednoho roku z printscreenů Google Street View, je skvělým průzkumem světa, který známe z Wild, Wild West. Koukal jsem na rozhovory s Rickardsem, ve kterých zní jako malé dítě, co právě objevilo nové hřiště. Z virtuální reality Street View udělal sbírku 100 000 obrázků, z nich vyvolal 10 tisíc 35mm fotografií a z těch fotek nakonec vybral 20, které vystavil.
Reklama
Když jsem ten projekt viděl poprvé, snažil jsem se vycítit nějaký náznak emocionální vyprázdněnosti, jako kdybych měl nějaký šestý smysl na to poznat, že tyhle fotky byly vydolovány z pouhých dat, z jedniček a nul, místo aby byly z masa a kostí. Nakonec se ale ukázalo, že jediné, co jsem cítil, byla syrová síla fotografií, každá naplněná nevyslovitelnými emocemi, které jsou endemické pro dost skvělých fotografií, které zachycují pravou Ameriku – víte co, těch kterých se můžete fakticky dotknout konečky prstů.Thomas Dworzak z Magnum Photos v poslední době prezentuje fotky, které najde na Instagramu. Dworzak je chlap, který většinu svého života fotografoval válku, a teď prozkoumává digitální realitu. Tam, kde dříve potřeboval letadla, svoje nohy a pouliční drbny, používá teď hashtagy a vyhledávání. Výsledkem je série jednoduchých sešitů složených zejména ze screenshotů, které skvěle obrazově zachycují atmosféru, řekněme, kolem výbuchu při Bostonském maratonu.Asi moje nejoblíbenější věc na Dworzakových sbírkách z Instagramu, které mimochodem nikdy neměl v plánu prodávat, je, že nejenom ilustrují, jak naše společnost zpracovává aktuální události. Ony odhalují, jak neodmyslitelně je s tímto zpracováváním svázané focení a sdílení.Tohle všechno může znít jako unavující řeči o tom, jak se umění setkává s internetem, což už asi nikoho nebaví číst a už vůbec ne na to koukat v galeriích. Myslím si ale, že tahle únava pochází z nějakého divného novodobého obrazoboreckého strachu, který jde proti samotné podstatě tohoto média.Rickardovy a Dworzakovy projekty, ale i ty od umělců jako Penelope Umbrico a Mishka Henner, mi připomínají, že fotografie je jeden ze skvělých způsobů, jak se vyrovnat s vizuální přesyceností tohohle světa. Jde o prezentaci klidných frekvencí uprostřed někdy nerozpoznatelné, drtivé kakofonie zvuků. A jak se hlasitost točí doprava a takřka celý svět už je vizuálně zmapován – každý den na Instagram přibyde 55 milionů nových obrázků – jsem čím dál tím vděčnější za jakékoliv nové ukazovatele.Bez nich by celá ta přesycenost vlastně nic neznamenala.
