Část 2/2: Právo na štěstí a Pretty Woman

V televizi začala další scénka. Naivní farář nechápe, že neveze stopařku, ale štětku.

Někdy se v zastavárně otočí opravdu hezké holky, v drtivé většině prostitutky zvyklé peníze rychle vydělat a rychle utratit. „Myslíš, že tyhle holky jsou tak nadržený, že jim kurvení nevadí?” snažím se dotlačit Buriho do filosofické diskuze. „Znám jednu takovou, prej si to fakt užívá. Za chvilku bude maturovat a chystá se na vejšku.” Buri je evidentně empirik.

K okýnku přišel chlap v koženkové bundě, teplácích nad kotníky, kdysi bílých teniskách ze stánku a s igelitkou v ruce. Chce zastavit mobil na měsíc. Buri se dívá na zadní stranu občanky: „Pane, já vám to nemůžu zastavit, vy jste zbavenej svéprávnosti.” Chlápek odchází pro kámoše. „Měl jsem mu říct ať příjde s mamkou,” povídá Buri.

Televizní šaráda má hudební vložku. Zpěvák Gipsy.cz rapuje: „Já more, nemam lowe!”

Přes sklo vidím přicházet vousatého, břichatého padesátníka. Vypadá jak vychlastanej ministr práce a sociálních věcí. Teplým a uměle příjemným hlasem vnucuje Burimu pět let starej mobil a diktuje částku, kterou má dostat. Když zjistí, že nic nedostane, úplně se sesype: „Ale, ale, já jsem tady s pánem a paní neměl nikdy problémy.” „Se mnou teda máte,” říká Buri a háže mu ho zpátky. „Nemám rád lidi, kteří si myslí, že jim něco zastavím,” vysvětluje, „tváří se důležitě, občas říkají, jakejmají titul, ale pro mě to jsou socky, co nemají tři kila. Inženýry mám vůbec nejradši.”

Na zastavárníkovi si vylámou zuby i akademici: „Je to průser, když už ve čtrnácti víš, že seš rytřejší než učitel,” říká Buri. „V tom okamžiku si uvědomíš, že ti nikdo za nic neručí. Jenom ty sám,” snažím se rozvíjet jeho úvahu. „Jo, žádný záruky nejsou, ani žádný práva,” povídá. Směju se, ale on pokračuje: „Nechápu, jak si lidi můžou myslet, že mají třeba právo být šťastní. Jaký, pičo, právo na štěstí?” „To ti říkala ta štětka?” ptám se. „Ne, štětka si nestěžuje. To mě říkala koc, která se mnou zahnula starýmu těsně po tom, co odešel do práce. Pak to chtěla opakovat. Že prej má právo být šťastná.”

S posledním slovem otevře neprůstřelný okýnko a halasně pozdraví: „Dobrý večer!” Venku stojí typická mamča v brýlema na nose. Dojem ruší jen tepláková souprava s lampasem. Chce rozměnit padesát tisíc.

V bedně skončila šaráda i reklamní pásmo a dávají film Pretty Woman s Richardem Gerem a Julií Robertsovou. Produkce je o poznání lepší. „Teď jsme ji vyhrábli z kontejneru, kdo ji pásl?” „Kokain, tahle chodila za koks,” říká z televize krásně nalíčený a vymydlený bezdomovec.

Buri mezi tím soustředěně počítá bankovky a podává okýnkem: „Přepočítejte si to.” Mamča šustí pětikilama ještě mnohem zručněji. „Do hajzlu!” řekne najednou a počítá znova. Chybí pětikilo. Buri se omlouvá: „Kdybych byl inženýr, tak bych nedělal v zastavárně, víte, jak to je.” A mamka povídá: „Co máte z toho, já jsem učitelka,” a oba se smějou.

„Taky má paní vysokou školu,” říká Buri, když zavře okýnko. Mamča už neučí, pracuje v herně přes ulici a dost chlastá.

Na obrazovce se plazí Robertsová po Gerovi. „Jak to chceš?” ptá se Julia a Richard na to: „Co umíš?” A ona: „Všechno, na pusu ale nelíbám.” „Já taky ne,” říká Richard a Buri povídá: „Dobrej styl, já taky ne, abych si udržel aspoň ňákou část intimity.”

K okýnku přichází dneska poslední zákazník: „Potřeboval bych prodloužit telefon.”

„Na jak dlouho?”

„No na čtrnáct dní, je to pětatřicet jo?”

„Ne, je to sedmdesát.”

První díl najdete tady.