Nechcete si taky zvelebit opuštěnou továrnu?

Praha je krásným pohřebištěm dávno nefunkčních továren. Opuštěné haly plné trosek a rozbitých oken nepředstavitelných rozměrů čekají na nový život. Některým továrnám se ale poštěstí...

|
dub 20 2015, 9:54am

Praha je krásným pohřebištěm dávno nefunkčních továren. Opuštěné haly plné trosek a rozbitých oken nepředstavitelných rozměrů čekají na nový život. Občas do nich zavítá nějaký začínající squatter a sem tam nějaký urbexák, kterého vzrušuje už jen letmý pohled na prohnilou omítku plnou historie a nasátou životy a energií lidí, kteří v těchto prostorách kdysi pracovali.

Některým továrnám se poštěstí. Část z nich odkoupí nějaká dravá společnost, ta pak ale zjistí, že velký byznys se tu nekoná a pronajme prostory umělcům. Některé zas pronajme stát. A tak začíná jejich nový život. Představa, že bohémské radovánky neobnáší nějakou složitou rekonstrukci prostor, je často mylná. Jsou samozřejmě tvůrci, kteří svůj „nový domov" proměňují minimálně a spíše se v něm rovnou zabydlují a pijí kafe, ale v případě takových tanečníků či divadelníků je oprava hal profesionální nutností.

Před pár týdny holešovické Studio ALTA otevřelo dvě nové haly. O tom, proč došlo k rozšíření a jak vypadá život umělců, jež se snaží nabídnout jak sobě, tak i veřejnosti funkční prostory, ve kterých dochází k propojení názorů a pohledů na tvůrčí činnost, jsme si popovídali s ředitelkou studia Luciou Kašiarovou.

VICE: Studio ALTA vzniklo před sedmi lety, kdo tehdy stál u zrodu a co bylo impulsem k jeho založení?

Lucia: U zrodu jsem stala já a můj přítel. Pracovala jsem tehdy jako produkční v divadle Ponec a najednou jsem si uvědomila, že v Praze chybí jakési zázemí anebo profesionální zkušebna pro tanečníky. Je jich nedostatek, a když jsou, tak se jedná o taneční studia, která mají večerní provoz a tréninky. To zase omezuje provoz profesionálního tanečníka.

A tak jste otevřeli vlastní studio?

Ano, otevřeli jsme první studio na Hradčanské, zjistili jsme, že to celkem funguje a že to lidé chtějí. Ale vzhledem k tomu, že je tam teď tunel Blanka, tak to původní studio už neexistuje. Hledali jsme nový prostor a našli jsme právě tento, ve kterém se dnes nachází Studio Alta. Pronajali jsme si tehdy první halu. Na začátku se jednalo opravdu jen o zkušebnu, ale postupně jsme ji přetvářeli a dnes je z ní divadlo. Dva nebo tři roky po otevření jsme si pronajali další halu, kde je teď dětské studio. A tento rok máme dvě další haly.

Všechny ty haly tedy máte v pronájmu?

Ano, je to normálně komerční pronájem.

V Praze je velká spousta opuštěných továren, proč jste si vybrali prostory zrovna v Holešovicích?

Je to v podstatě náhoda. Prošli jsme spoustu objektů. Ono je to hodně těžké najít prostor, který by byl vyhovující pro tanec. Protože buď jsou uprostřed sloupy, anebo je to na patře a lidem vadí, že jim skáčete nad hlavou. Jiné továrny jsou strašně zdevastované, anebo se tam netopí, jiné jsou drahé nebo daleko. A tak naše volba padla na tento prostor.

Jak moc se vaše původní vize blížila tomu, čím je Studio ALTA dnes?

Vůbec. Prostor, který jsme viděli jako první, byl takový sklad, měl jen tak pět na šest metrů a byli jsme s ním celkem spokojení, že bychom ho vzali, že to stačí. A pak nám úplně náhodou ukázali tuto halu 30 a já jsem vešla a řekla jsem si: „Aaaaa, to je ono!" Tento prostor mě strašně oslovil. Lidé, kteří sem přijdou, potvrzují, že studio má svou atmosféru, která funguje. Tyto prostory strašně podpoří představení. Pokud jde o poetické představení, tak mu ten prostor pomůže právě v té poetice.

Jak se ALTA vyvíjela?

Ty věci kolem studia vznikaly postupně, v této fázi máme kavárnu, máme novou zkušebnu. Všechno se vyvinulo krok za krokem. Nikdy tu nebyla nějaká vize dopředu nebo nějaký cíl, že přesně takto to chceme. Vyplývá to také z veškerých aktivit, které provozujeme. Nejsme sdružením, které dělá jen divadlo a představení, ale komunitní aktivity, pracujeme s dětmi, děláme vzdělávací projekty. A jelikož máme širokou škálu aktivit, potřebujeme i různé typy zázemí a pracovních prostorů. Naše studio se tomu postupně přizpůsobuje a přetváří se dle potřeb všech lidí, kteří v něm něco vytvářejí, nebo pobývají.

Co vedlo k poslednímu rozšíření?

Vedly k tomu dvě věci. Ta první je praktická. Potřebovali jsme více místa. Rozšířil se totiž náš pracovní tým, máme teď víc uměleckých aktivit, a jen původní prostor nám nestačil. Chtěli jsme zkvalitnit prostředí jak pro nás, tak pro lidi, kteří sem přicházejí.

A ta druhá věc?

Tam šlo o vizionářský důvod. Čím déle se všem naším aktivitám věnujeme, tím více si uvědomujeme, že naším cílem je propojovat je a provokovat lidi k tomu, aby vytvářeli něco nového, aby se navzájem poslouchali, akceptovali práci druhých, vzájemně se inspirovali.

Jak to funguje?

Myslím, že tomu pomůže kavárna, kterou jsme teď otevřeli. Jde o takzvaný obyvák. Lidé si tam můžou sednout, pobavit se, mají tam open office, můžou pracovat a zároveň se s někým sejit. A právě díky tomuto prostoru může dojit k propojení různých světů.

Jak to propojení vypadá?

Profesionální umělec, který tu zkouší, narazí na maminku, která čeká na svoje tancující dítě. Produkční, která zde má kancelář, rovnou potká umělce. Umělec zde domluví scénografii s výtvarníkem, který má ve studiu ateliér. Technik, který tu má skládek, nabídne svou techniku. Prostě se to mísí a přirozeně slučuje nebo rozděluje, ale jedno ty lidi spojuje, všichni mají nějaký zájem na kulturních aktivitách a to se v normální kavárně neděje.

Bez kavárny to nešlo?

Před tím to bylo spíše tak, že se to míjelo. Teď ale mají lidé skutečnou možnost si vedle sebe sednout a mluvit o konkrétních věcech. Myslím si, že Praze chybí místo, kde by se zástupci různých uměleckých oborů anebo nějakým způsobem společensky angažovaní lidé mohli setkat a jen tak přemýšlet o věcech a navzájem se ovlivňovat. Většina organizací hodně prosazuje svůj program nebo svou vizi, ale neexistuje místo, které by se stalo průnikem různých názorů.

Je ta vaše kavárna ještě něčím specifická?

Kavárna jako taková je především byznys. Ale v tom našem „obyváku" je kavárenský servis spíše něčím navíc. U nás si tu můžete sednout a 40 hodin jen tak sedět, nikdo vás nebude otravovat, nebo říkat, že tu nemáte co dělat. A o to jde, že se cítíte jako u sebe doma v obyváku.

Vy se primárně zaměřujete na tanečníky a divadelníky, může k vám přijít například malíř a začít tvořit?

Určitě. Už teď máme v hale 23 jeden výtvarný ateliér, tvoří tam francouzská scénografka Marie Gourdain, která s naším studiem spolupracuje už delší dobu. A v dubnu otevřeme druhý ateliér, kde budou zahraniční výtvarníci. Paradoxně to jsou všechno cizinci – Francouz, Kanaďan a Španěl.

Může k vám přijít umělec a rovnou tu začít žit svůj umělecký život?

Ono je to komplikovanější. Jak říkám, na jednu stranu jsme hodně otevření, na druhou stranu si pak hodně lidi myslí, že může přijít kdokoli a začít dělat cokoli, ale to není tak úplně pravda.

A jak to teda je?

Z praktického hlediska je to tak, že jsme financováni magistrátem hlavního města Prahy a Ministerstvem kultury, ale ty finance nám nestačí ani na pokrytí provozních nákladů. Proto potřebujeme, aby ti umělci měli nějaký vlastní finanční vklad, aby tu mohli fungovat. Já si myslím, že je to jako s demokracií.

Demokracií?

Ano. Demokracie neznamená, že kdokoli může dělat cokoli. Znamená, že já si něco vymyslím, stojím si za tím, nesu za to odpovědnost a přesvědčím někoho k realizaci, protože ho moje myšlenka zaujme. A takhle funguje naše studio. Někdo za námi přijde s tím, že má jasnou vizi, co chce, anebo ji nemá, my mu ji pomůžeme najit, ale musí si za tím stát a bojovat a hlavně za to nést tu odpovědnost. A je jen málo lidí, kteří jsou schopní tohle udělat. Ti, kteří jsou toho schopní, se tu pak cítí jako doma.

Jsou i takoví, kteří jsou nespokojení?

Ano, je jich hodně, protože nejsme schopní nabídnout to, co si oni představují a nedostanou věci jen tak zadarmo, teď nemyslím jenom finanční aspekt, ale i jinak.

Jak? Musí se začlenit do celého procesu?

Nemusí se začleňovat do celého procesu, oni si musí najit to svoje místo. Nemusí se dostat do kontaktu s každým, to bychom se tu všichni zbláznili.

Jak vypadá běžný den lidí, kteří jsou součásti studia?

Je to velmi individuální, záleží na každém jednotlivém člověku, který v rámci ALTY něco dělá. Ale v zásadě je to jako normální práce. My jako tým těch, co provozuje studio, se tu scházíme v 8 nebo 9 ráno, každý začne pracovat na tom, co má zrovna rozdělané a končíme v 11 večer po představení.

Bylo to tak vždycky?

Ne, to je novinka. Dříve jsme pracovali z domova. Každý z nás má totiž ještě další práci, protože nás působení v ALTě neuživí. Lidé se mě často ptají na to, proč tu nikdo není zaměstnaný, jestli mi to nevadí. A já si myslím, že je fajn, že se každý angažuje i někde jinde. Nachází tak nové myšlenky a pak je může tady aplikovat. Anebo se třeba někde dostane s něčím do konfrontace, to je také přínosné. Samozřejmě by bylo výhodné, aby tu ti lidé byli naplno, je totiž něco jiného pracovat s týmem, který je hodně zainteresovaný do té jedné věci, ale bohužel v této chvíli to z finančních důvodů není možné.

V tomto studiu působí jak známá jména, tak i úplní nováčci, dochází mezi nimi k nějaké interakci nebo jsou to dva oddělené světy?

Já doufám, že se tyto světy propojují, protože kdyby se nepropojovaly, tak bych to celé nedělala. Kdybych chtěla, aby naše studio bylo zaměřené jenom na známá jména, tak to tak udělám. Ale mě právě zajímá, jak se ty světy mohou navzájem ovlivnit. Je to také hodně individuální, protože jeden umělec je hodně otevřený a druhý třeba ne. Ale za ty roky, co to dělám, jsem překvapená, že jsou lidé většinou otevření, i když je pro ně občas těžké, najít tu cestu. Jakmile ji ale najdou, tak jsou hodně rychlí a efektivní v tom, jakým způsobem spolupracují.

Ještě více VICE
Vice Channels