FYI.

This story is over 5 years old.

Sport

Klub zhulených rváčů

Když jsem tam byl, každá buňka v mém těle mi říkala, ať se na to vykašlu a raději zapálím dalšího jointa.

Trénovali jsme capoeiru, nebo přesněji vapoieru, jak tento sport nazývá zakladatel klubu 420 Fight Club, Harrison Tesoura Schultz. Popravdě se mi moc nedařilo a připadal jsem si jako ryba na suchu. Nejen, že mi schází koordinace v prostoru a smysl pro načasování, ale ve své naivitě jsem tuto událost bojových sportů navštívil v džínách, které mi zkrátka nedovolily pohyby, jež předváděl například Harrison. Alespoň pokud jsem si je nevykasal vysoko jako Carlton ze seriálu Fresh Prince. Navíc jsem byl zhulenej jak prase, což jistě taky nepomohlo.

Reklama

Prvních pár lekcí bylo jednoduchých. Trénovali jsme techniky, které připomínaly taneční pohyby. Nicméně i tak jsem za moc nestál (nejsem John Travolta), i přesto si Harrison zachoval pozitivní přístup a podporoval mě. Zanedlouho jsem si díky němu nepřipadal jako naprosté poleno. To ovšem trvalo jen do chvíle, než jsme začali zkoušet vysoké výkopy a rychlé krčení. V tu chvíli jsem zjistil, že jsem naprosto ztracený.

„Dobře," řekl Harrsion. „ Teď vykopnu a ty se skrčíš."

Každá buňka v mém těle mi říkala, ať se na to vykašlu a raději zapálím dalšího jointa. THC v mém těle způsobilo to, že se vše odehrávalo až moc rychle. Moje končetiny létaly vzduchem rychleji, než jsem stačil chápat, natož je pak kontrolovat.Hluboké a nekončící obavy z toho, že dostanu kopačku do obličeje, nebo že ze sebe udělám idiota před tolika lidmi, bylo to jediné, co mi pomohlo koordinovat mé pohyby. Poté, co Harrison několikrát předvedl pohyb, který by se dal nazvat „ukopnu ti hlavu, jestli se okamžitě neskrčíš" a instruoval mne, abych to vyzkoušel také, žadonil jsem o krátkou pauzu.

V puse jsem měl sucho a nemohl jsem popadnout dech. Zoufale jsem potřeboval odpočinek, takže jsem mu řekl, že si musím zapsat pár nápadů. Byla to jen trapná výmluva, kterou okamžitě prohlédl, protože místo zapisování jsem vyrazil do nejbližšího stánku s hot dogy, abych si koupil láhev studené vody. Posadil jsem se na nedalekou lavičku, zběsile se napil a konečně si zapsal pár poznámek, které beztak přestanou dávat smysl hned, jak mi odezní má rauš. Opravdu jsem se tam měl vrátit a bojovat? Na to jsem byl až moc nahulenej.

Reklama

Opodál hrála umělkyně jménem Eve Lesov akustickou dub/reggae písničku, která byla skvělá a více než příznačná vzhledem k situaci, ve které jsem se ocitl.

Harrisona jsem poprvé potkal před několika týdny na protestech Flood Wall Street. Působil na mě jako přirozený vůdce, velmi vyrovnaný a vtipný. Toho rána sledoval protestující a čekal, až začne průvod, aby se mohl spolu se členy 420 Fight Club přidat. Nemluvili jsme spolu dlouho, protože okolo bylo hodně lidí, kteří chtěli získat jeho pozornost. Nicméně mi stihl povědět o veřejných lekcích zhulenecké capoeiry, které pořádá každé úterý v šest večer ve washingtonském Square Parku. Okamžitě mne to zaujalo. Zdánlivá neslučitelnost trávy a bojového umění byla natolik zajímavá, že jsem si to zkrátka nemohl nechat ujít. Řekl jsem mu, že se stavím a omrknu to, načež mě varoval, že se kouří hlavně BIO tráva. Odvětil jsem, že to nebude problém.

420 Fight Club spolu s dceřinou organizacíOccupy Weed Street je projektem několika hluboce motivovaných jedinců s názory, které mohou znít jako koktejl politických postojů Rona Paula a filosofie nového věku. Například jejich brožura ozdobená černobílým, roztrženým dolarem požaduje „federalizovat federální rezervy" za účelem nápravy „rozbitého amerického systému privatizovaných financí". Mnoho jejich návrhů by se více hodilo do fóra Free Rebuplic, než na shromáždění podporovatelů marihuany ve washingtonském Square Parku.

Reklama

Když jsem následující úterý konečně dorazil na místo konání, právě včas na prvního práska, seskupili jsme se do kruhu, což je defaultní zhulenecká formace. Harrison v ruce držel pytel doma vypěstovaného orange bludu propašovaného z Chicaga. Byla to opravdu kvalitní tráva a netrvalo dlouho, než se u mě začal projevovat instinkt zahálky a hulihladu, zatímco další a další jointy kolovaly kruhem.

Poté Harrison spěšně svolal skupinu dvaceti a více huličů dohromady. Varoval nás, že se nedaleko objevila policejní dodávka. Jakmile na nás dopadla paranoia, energie celého setkání se změnila. Naštěstí Harrison se nezdráhal opět ujmout vedení a vysvětlil nám náš další postup. Přeci jen důvod tohoto celého setkání bylo hulit veřejně a schovávat se při prvních známkách potíží by celou akci jen podkopalo.

Mezitím co Harrison promlouval ke shromáždění, nenápadně jsem odběhl k nedalekému křoví, abych tam schoval zavařovačku trávy, kterou jsem přinesl. Podporoval jsem jejich záměr, jasně. Ale rozhodně jsem se kvůli tomu nechtěl nechat zavřít. Když jsem se vrátil zpět ke skupině, Harrison navrhl, že dáme ještě jedno kolo capoeiry předtím, než se přesuneme někam, kde budeme moci kouřit v klidu. A tentokrát budeme tancovat všichni najednou.

Ve chvíli, kdy jsme opět začali s capoeirou, skupinová paranoia rychle opadla. Naše sebevědomí nakynulo. Koordinovaná pohybová aktivita rychle poskytla řešení strachu a paranoii. Alespoň do té doby než nadešla poslední část naší lekce, obávaný pohyb „kopni a skrč se".

Reklama

„Najděte si dvojici," instruoval nás Harrison. Opravdu jsem to dělat nechtěl, ale skupinový tlak přinutil všechny, aby si našli parťáka. Najednou jsme tam zůstali jen dva s trapným pohledem na tváři.

„Takže," zeptal jsem se svého nového parťáka, „chceš začít kopáním, nebo začnu já?". Podíval se na mě přimhouřeným, krví zakaleným pohledem a řekl: „Jo, jasně". Člověk, který měl zanedlouho kopat nohou okolo mé hlavy, byl moc zhulený na to, aby pochopil, proč bychom si měli domluvit dopředu, kdo bude kopat a kdo se bude krčit. „Tak já začnu," navrhnul jsem.

Jakékoliv základy capoeiry, které jsem ten večer od Harrisona pochytil, byly dávno pryč a já byl moc sjetej na to, abych kopal do naprostého cizince. Kdybych spároval opět s Harrisonem, s největší pravděpodobností by mě moje sebevědomí a stud přiměly projevit opravdovou snahu. V tomto případě mi větší starost dělaly létající a překvapivě energické kopy přehulených účastníků. Možná proto neexistuje více podobných klubů, mě napadlo. Poté, co jsem si odbyl svou část kopů, vymyslel jsem si nějakou trapnou výmluvu a předstíral jsem, že pořizuji fotografie, abych se vyhnul trajektorii boty některého ze zúčastněných. Nazývejte mě srabem, pokud musíte.

Ať už jsem si připadal jakkoliv trapně, oddanost a závazek této skupiny, který projevovala svému záměru, byl pozoruhodný. Na to jak byli zhulení, dokázali tito lidé velmi zřetelně artikulovat problémy týkající se zákonu o regulaci a zdanění marihuany – svatý grál legalizace v New Yorku, o kterém budou občané rozhodovat přímou volbou na začátku příštího roku. (Během sportovní události Harrison věnoval slušně velkého jointa státní senátorce Liz Krueger, která sponzoruje tento zákon, těsně předtím, než si ubalil svého.)

Harrison mi vysvětlil, že hlavním záměrem celého projektu je bojovat s předsudky o líných a nemotivovaných zhulencích a přimět huliče veřejně přiznat jejich každodenní návyky.

Kouření trávy v parku není zrovna dobrou politickou strategií, ale 420 Fight Club ve skutečnosti není moc o politice. Je o odbourání zažité kultury kouření marihuany za zavřenými dveřmi, kterou jsme přijali a se kterou jsme se ztotožnili. Možná se kouření jointů během veřejné lekce capoeiry může zdát divné, nicméně alternativa kouření trávy doma na gauči a poslouchání desek Philipa Glasse není jen stereotyp, je to taky pěkná nuda.