Spor o smysl smyslu pro humor

V titulku tohohle sloupku jsem parafrázoval víceméně oficiální označení pro už víc než sto let se táhnoucí debatu, která se původně rozvíjela mezi Masarykem a Pekařem a která pod různými názvy probíhá dodneška. Patříme na Východ nebo na Západ? Tak nějak by dnes nejspíš zněla základní otázka této debaty. V mém sloupku jde o něco zdánlivě mnohem méně významného. Zdánlivě. Spor o smyslu humoru ve veřejné debatě totiž podle mě v Česku hraje zrovna teď zásadní roli. S čím vším se slučuje humor, to je v Česku aktuálně otázka stejně důležitá jako ten výše položený dotaz o naší příslušnosti a o našem směřování.

Před dvěma lety jsem vydal román, který byl doslova posetý vtipem. Nedávno jsem dostal dopis od jednoho čtenáře, který mi sděluje, že se dal do počítání vtipů v tom sedmisetstránkovém opusu a že na straně pět set byl někde u čísla třicet tisíc vtipů. Panebože, tolik vtipů, pomyslel jsem si a hned jsem si vzpomněl na svůj nový román, který vychází v těchto dnech. Nová kniha je úplná popelka, co se týče humoru. Jmenuje se Za Alpami a na rozdíl od předchozího románu se zabývá současností. Téma uprchlictví si samo řeklo o jiný styl než kronika první republiky, vtipu je nyní v mém psaní skutečně mnohem méně, vlastně je to docela vážná kniha o úpadku Evropy v době po Brexitu. Aby nedošlo k mýlce, nelituji skutečnosti, že jsem tu poslední věc napsal tak, jak je, na druhé straně si ale říkám, že mě v poslední době všechno v Česku vede k úvaze o humoru a o jeho prospěšné roli a že kdybych ten poslední román začínal psát až teď, rozhodně bych v něm z humoru udělal alespoň jedno z témat.

Humor, ironii, změkčování či obrušování hran, to všechno považuji za jeden z pilířů evropské kultury. Umberto Eco o tom napsal román Jméno růže, v němž mimo jiné zazní: „A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě, abychom se nestali otroky svých představ.“ Není důvod pochybovat, že ústy jednoho ze svých hrdinů v tomhle případě mluví sám Eco.

Humor je v evropské kultuře nutnost. Je to způsob, jak se vyhnout fanatismu. Hitler ani jeho čokl se nesmáli, Franz Kafka se naopak smál, až se za poloprázdné břicho popadal, jak víme. Jenomže Česko v poslední době nebezpečně vážní. Není to tak dávno, co jsem se zapojil do debaty o hnutí #MeToo, jehož přínosy podle mě nemohou vyvážit ztráty, k nimž kvůli němu ve společnosti dochází. Byl jsem v Českém rozhlasu na debatě, o která pak vyšel článek s titulkem „Dává #MeToo prostor humoru? V žádném případě, zní v debatě Baslarová, Zábranský, Pavlas“. Byl jsem v té debatě jediný, kdo zastával tezi, že metoo samozřejmě prostor smyslu pro humor dává, ale nevnímali mě, Radio Wave a jeho moderátor se navíc jednoznačně postavili na stranu mých dvou spoludiskutujících z nevládek. Pán byl z Otevřené společnosti, paní z genderových studií. Humor jednoznačně odmítli. Z čehož mě docela mrazí. Humor považuji za pojistku demokracie. Nikoli nenávistný humor, nikoli služebný humor, nýbrž humor, jehož jedinou úlohou je humor sám; humor coby uvolnění, vydechnutí, osvobození, no a dokonce humor jako prostor k zamyšlení, humor coby otevírající se filosofický prostor, v němž mnohem snáze probíhají základní úvahy o smyslu našeho žití.

Na jedné straně dobře chápu argumentaci ve směru, že zlehčování a ironizace všeho kolem může být nekonstruktivní, lidem nelibé a zlé, možná i do jisté míry nebezpečné. Na druhé straně mi ale neuniká tendence liberálně-demokratických zemí neustále rozšiřovat seznamy témat, o kterých se nesmí mluvit s lehkostí, nadhledem a snad i výsměchem. Psal jsem si o tom tématu s jedním známým českým výtvarným umělcem, jeho reakce mi přišla podnětná, dovolím si ji ocitovat: „Chápu humor jako možnost kritické sebereflexe. Schopnost nebrat se tak smrtelně vážně, což je mimo jiné schopnost, která zásadně chybí nové levici, a nejen té na Facebooku. Samozřejmě nemohu souhlasit ani s tím, co popisujete jako současnou tendenci, tedy metaforicky řečeno, že vtipy o Židech mohou říkat jenom Židé a podobně. Dnešní metoo má jistě své vnitřní oprávnění, ale arogantní fanatici, kteří si na tom pořizují svou kariéru, jsou mi hodně vzdálení.“

Celé tohle zamyšlení o humoru by ale nebylo kompletní bez následujícího. Kdo je na Facebooku, zná pravděpodobně brněnskou úderku nebo aspoň někoho z hnutí Žít Brno. Tahle parta, jejíž vzdělání pochází v drtivé většině z měkkých brněnských vysokých škol, si na humoru, ironii, a především sarkasmu založila kariéru i svůj boj. Nic proti kariéře, ale s tím bojem je to podle mě problematičtější. Přijde mi, že humor, který slouží – a v případě Brna jde o sloužení „dobré věci“, rozšiřování práv menšin, boření hranic a tak dále – přestává být humorem. Humor je v tomhle případě jen zástěrka, za kterou se skrývá v podstatě nesnášenlivý fanatismus. Ani bojovný antisemitský humor v Der Stürmer přece nebyl humorem; i to byl jen převlečený boj za nějakou věc.

Nakonec z toho možná vychází, že humor má smysl jen tehdy, když je to – jako l'art pour l'art – humor pro humor. Ničemu nesloužící, klidně i egocentrický nebo narcistní. I takto založený, zcela sobecký a na nic se neohlížející humor má v evropské kultuře své platné místo.

Humor je ideálně jedním velkým otazníkem, otevřením prostoru, ve které se pak člověk ptá po pravé vážnosti a čemu se pravá vážnost má přikládat. Je rolí svobodně myslících lidí, aby házeli klacky do kol všech rozjetých bojových jednotek, ať už jsou ti bojující přesvědčeni o svých pravdách sebevíc. Chceme snad liberální stát, nikoli ten Islámský nebo jiný podobného ražení. Chceme snad pravdu s tím úplně nejmenším p, s tím nejméně nabubřelým p, co to jde. Nikoli Pravdu. I tak by ve světle úvah o humoru mohla znít aktuální verze otázky po smyslu českých dějin.