Stručný průvodce českým ruralpopem

Johuš Matuš (1994) vydala loni v létě své první debutové album Rural Pop, a ukázala tak české alternativní scéně, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Pochází ze Semil v Podkrkonoší. Přesněji z Nouzova u Semil, což je místo úzce propojené se spiritismem a světovým děním. Máte jedinečnou možnost se zde pravidelně setkávat s nadpřirozenými jevy, uměleckými projevy napříč zaměstnáními, nesmrtelníky či tu a tam potkat i Rolling Stones.

Na jasně položené otázky, jako co sama poslouchá, kde nakupuje, kdo ji obléká a stylizuje, kam jezdí na dovolenou, jaké je její nejoblíbenější zvíře, jestli umí řídit traktor, proč si vybrala zrovna ruralpop atd. nereaguje. Místo odpovědi doslova chytá lelky (prý je to nějaká jejich místní zvyklost či co). Přiznává, že ji přímé otázky děsí, a má to co dočinění s fóbií z přijímání telefonních hovorů bytostí volajících z neznámých čísel. „Bere to svobodu," brání se a přiznává, že by raději mlžila.

Donedávna jim tam prý po Nouzově jezdila jedna z posledních pojízdných prodejen. Byl to takový mini autobus, nebo spíš náklaďák, skoro až „vejtřaska", a vždycky když jela kolem, troubila. Rodiče tam nechodili, ti se tomu smáli, ale sousedi tam chodili pro rohlíky a ty pak nosili do svých domovů v síťovkách.

Kromě pojízdné prodejny a sousedů jsou v tomto kraji také koně. Doma a taky u sousedů. Johušův první kůň byl na jedno oko slepý pony. Pak tam byla ještě na obě oči slepá kočka, která se tenkrát pašovala až z Chorvatska, kam se častokrát jezdilo na rodinnou dovolenou, jak je tomu v Česku snad doteď dobrým zvykem. Baška Voda. Každopádně, ta kočka byla podvyživená, dehydrovaná a měla prasklé oční rohovky, a spíš než kočka to bylo kotě. Veterinář ji pak ty oči musel vyoperovat a sešít víčka k sobě. A pak se z kotěte stal statný kocour. Místo očí mu vyrostly obří hmatové vousy a nosil domů stejně tak slepé krtky. Náhle se ztratil a už nikdy nepřišel. Možná ho odnesl sousedovic Páv.

Prodejna Family Frost s nanukama tam bohužel nikdy nepřijela. A pak zmizel i první pony, pak i ten druhý, třetí, čtvrtý a celé stádo. Nahradilo je stádo ovcí.

Ale kurník a rybník tam byl a je vždy. Rybník trvá a je plný pstruhů, kteří se udí a pečou a všichni jim děkujou a občas zpívají i oslavné ódy. A kosti, kůže, hlavy se pak dají psům. Velkému bílému psovi, co si hraje na boha. Tvoří s dalším takovým bohem smečku a způsobují nebo nacházejí mrtvá těla srnců a zajíců. Je jim za to nadáváno, za jejich krvelačnost, ale pak se stejně řekne: No jo, pud a příroda. Ale myslivec to neřekne. Zařve: „Půjdete s nimi, s tou nebohou zvěřinou, ani zblo z vás nezbude!" Možná se ozve i výstřel.

Aby se vědělo, že to myslivec myslí vážně, i když nemyslí. S výstřelem se utrhne balík sena, který se řítí létem vysušenou strání dolů, až protíná silnici, co ho nakopne, a on letí vzduchem a padá skrz zahrady do sousedovic ne o moc většího bazénu, než je ten samotný balík. Zároveň se ale probudí táta, co usnul při kouření právě vedle tohohle bazénu, trhem paže se mu povede dotknout se koncem cigarety novin ledabyle položených na rádiu, znějícím čirým a nefalšovaným americkým popem, a zatímco jemu se povede okamžitě znovu usnout, plastové rádio se začne pomalu rozpouštět a zapíjet do načechrané vesnické půdy s létem vysušenou trávou.

Takový celý základ ke zrození jedinečného spojení srovnatelného pouze s kontrastní osobitostí mramorové bábovky. Výbava ruralpopu očima Johuš, která je reinkarnovanou Boženou Němcovou české hudební scény. Názory na rok a místo vzniku ruralpopu se různí, ale většina důkazů ukazuje právě na Semily, kde ruralismus a oslava selské tradice převládla během 20. století, tedy mnohem dříve než jakékoliv západní popové iniciativy. Půda je zde podle oficiální definice „ústředním bodem přátelství, lásky, ale i nesnází a rozporů".

Semily jsou v každém případě kolébkou. První ruralpopový manifest, jenž byl nalezen a ukryt v párku (očividná inspirace čínskými koláčky štěstí) a následně ukryt v jednom ze semilských parků, je datován rokem 1918, stejně jako například manifest dadaismu. Kdo je ale jeho autorem, je prozatím nevyřešeným tajemstvím. Znaky I O sice odkazují k iniciálům semilského rodáka Ivana Olbrachta, jeho potomci ale tvrdí, že jde pouze o malůvku, jakési vyobrazení rybníka (O) a řady jelenů (I) z ptačí perspektivy. Autorství tohoto manifestu přisuzované Ivanu Olbrachtovi silně kritizují a vyvracejí. Vynořily se určité specifikace související s mimozemskými obrazci vyskytujícími se v polích, o kterých však jeden z vesničanů tvrdil, že pocházejí od jeho psa, do něž se vtělil Vincent van Gogh, a když se omylem přepil vína ze sklepa (kde bylo pravděpodobně i něco dalšího), musel to jít vyběhat do pole.

Svatební manifest ruralu a popu zní:

oheň
seno
stáj
věno
slepice
existence

I O 1918

V Semilech se v průběhu let s ruralpopovou výbavou narodilo hned několik místních pěvců kombinujících svou lokální hudbu se známým a osvědčeným prostředkem zajišťujícím úspěch, slávu a často i nezadržitelnou potřebu akutně si oholit hlavu – popem. Jako by pop zabloudil na venkovskou dovolenou a zažehla velmi nepravděpodobná, ale vášnivá láska. Česko dalo základ novému, a tím pádem neoposlouchanému žánru znatelnému v některých prvcích hudební produkce předchozích let, a to i docela nepravděpodobných. Ruralpop jako by byl součástí kolektivního nevědomí, každý ho v sobě nosí a ano, není tomu jinak ani u kapely Kryštof, která se nebála do svých nevědomých vod nakonec ponořit a vytáhnout tak silný refrén jako je: „Srdce mé proletí střepem, srdce mé je kůň s handicapem ". Jako by se vyděsili, nahozenou udici zahodili s uvědoměním si této silné hudební zbraně ovladatelné pouze skutečným rurálním zástupcem s popově třpytivými jiskrami v očích. Vydali se vlastní non-ruralpopovou cestou. Je nám líto.

Podhoubí pro těžce krotitelný, ale pod povrchem něžný hudební žánr vytváří jak specifičnost vesnického prostředí a zvyků, tak touha po nepoznaném přebíraná už z období romantismu. Exotické a orientální motivy, často v kombinaci s lehounkým poklepáním o rap uchopený rukou plnou mozolů z celodenního sekání dřeva. Interpreti sahají po zelenině a dalších přirozených výdobytcích vesnice zasazených do nových filosofických kontextů. Odhalují drsnou jednoduchost venkova a slovní zásobu, na které jsme už kvůli její plytkosti neprávem zapomněli. Texty bývají sázené po lopatách. Hlavními motivy textů je sám život „Nezpívám o ničem, co se mi nestalo." Většímu násilnému rozuzlení motivů svých písní se Johuš brání: „Písně mluví samy za sebe a do řeči jim skákat nebudu. To se v Semilech nedělá a ten, kdo to dělá, je automaticky naplavenina, a dokud se nevrátí, odkud přišel, je brán s velkou, velkou, velkou rezervou." Když jsme se s Johuš bavily o vizi budoucnosti lokálního ruralpopu, začala znít trochu skepticky. V očích se jí objevily jiskry nostalgie, jako by vzpomínala na začátky svojí kariéry, kdy byl ruralpop ještě pouze VIP záležitostí.

„A s tím šplouchnutím jako by ruralpopu odzvonilo. Trochu se teď topí ve svých rybnících a sedlinách na dně bazénu. Aby mohlo být sklizeno, musí se zasít. Ale tahle půda už je vyčerpaná, potřebuje nabrat sílu. Stáje vyhořely, slepice pošly. Jedna z cest je tedy sunout se o dům dál a zároveň si na zahradu pustit hosta." Stává se ruralpop kamínkem v botě?

Z následujících úvah je zřetelná její nucená potřeba opustit jasné vymezení docela čerstvého žánru pod vlivem nastupujících hudebních trendů. Odhaduje se, že by se žánr mohl rozvětvit dvěma směry. Třeba k postapokalyptickému popu navozujícímu při poslechu pocit vesnice po zatopení, vystřílení a dalších katastrofách, ať už přírodních nebo rukou člověka a dalších bytostí pohybujících se v našem vesmíru (odkaz za sci-fi rural, oblíbený žánr ve vnitrozemí USA). Jedná se nejspíš o vzrůstající zálibu v možných vidinách konce světa, která jak se zdá, by mnohé zástupce lidského pokolení velmi potěšila.

Druhým rozšířením by se měl stát aristokratpop, vhodný k poslechu i pro ruralisty, ať už více, či méně aktivně usilující nebo aspoň snící o zvýšení svého životního standardu. Právě tímto směrem by se Johuš Matuš dle nejčerstvějších zpráv vydala a ne sama. Johana Novotná, Jakub Šponer a Pavel Vít tvoří nové hudební duo vycházející z ruralpopu.

„Říkáme si Buržoá. Možná pojedeme i na výlet do města. Máme zatím dvě písničky. Jedna je o dvou nemocných lidech, co si spolu píšou na Messengeru, a druhá o kremaci." Rural možná už pár let po svém tajemném zrození vyšumí, ale dá následně prostor pro vznik svých vlastních rozšíření. Jestli to bude spíš jehla v kupce sena ruralpopu nebo naváté seno v kupce jehel k ušití všech těch aristokratických kabátců, můžete zhodnotit při poslechu dvou čerstvě vydaných skladeb.