Rurální pop-art Adama Jílka

Od syrového zobrazování vesnického života až k neonovému pop-art s rurální tematikou.

|
28 srpen 2014, 9:30am

Adam Jílek se narodil roku 1989 v Praze, kde vystudoval  Střední uměleckou školu Václava Hollara a momentálně studuje na AVU. Jeho tvorba by se dala rozřadit do dvou vln – ta první se zaměřuje na syrové a nepříliš optimisticky laděné vyobrazení vesnického života, tam Adam například ukazuje záběry ze zabijačky, kde jako kdyby se zastavil čas a všechno plynulo pomalu. Naopak druhá vlna se zaměřuje na pravý opak – optimisticky barevné obrazy v neonových barvách, které jsou již více minimalistické a celkově tvoří modernější dojem.

My jsme se Adama zeptali na jeho umění a jeho vztah k němu. 

VICE: Tak začneme klasickou otázkou. Jak bys popsal svoji práci lidem, kteří tě zatím neznají?

Adam Jílek: Trochu složitá otázka na začátek, ale pokusím se to nějak stručně nastínit. Moje tvorba vychází z dané formy realismu, která je pro mě velmi důležitou součástí. Mohu tímto zaznamenávat všechny dané zážitky a vzpomínky, které jsem prožil. Obrazy jsou tvořeny ve větších sériích, které často na sebe navazují. 

Kdy sis poprvé všiml, že máš zájem o umění?

Samozřejmě už jako malého mě bavilo kreslit a malovat, ale to asi většinu dětí. Myslím, že hlavní zlom byl při nástupu na střední školu, kdy jsem si paradoxně vybral uměleckou školu s tím záměrem, abych měl více času na sport. Hrál jsem baseball, tehdy jsme akorát vyhráli mistrovství Evropy a měli jsem jet na mistrovství světa do Mexika. Bohužel-bohudík se vše změnilo, při nástupu do prvního ročníku jsem zjistil, že je umění to pravé, co chci dělat a do Mexika už jsem nejel.

 Nejlepší přítel českého člověka

Kdy ses poprvé rozhodl, že se chceš uměním živit? A co na to tvoji rodiče?

Naštěstí mám staršího bráchu, který byl vždy premiant a vystudoval medicínu. Takže takový ten rodičovský sen si už splnili a já měl klid (smích). Né, musím říct, že mám super rodiče, vždy a ve všem mě podporovali a nenutili mě do věcí, které jsem nechtěl dělat. Takže jsem sám mohl dojít k tomu, co mě opravdu baví. A kdy jsem se rozhodl, že se tím chci živit? Ty jo, víš, že vlastně ani nevím. 

Ktěří umělci byli tvojí největší inspirací?

Pochopitelně vzhlížím ke všem starým mistrům, ale jako jeden z hlavních malířů, který mě zásadně ovlivnil a kterému vděčím za vše, je můj bývalý profesor Zdeněk Beran, který na mě měl obrovský vliv a je pro mě velkým vzorem. Po celou řadu let téměř všechny obrazy, které byly tvořeny v tmavší barevnosti, jsou pod vlivem tohoto geniálního malíře.

Na tvé tvorbě můžeme zřetelně sledovat vývoj od spíš tmavých obrazů se surovou tématikou vesnice apod. k jakési odnoži neo-pop artu se zaměřením na zvířata. Kde se stal ten zlom a proč jsi tak změnil skoro celý vizuál?

Vesnice mi byla velmi blízká už jako malému klukovi. Trávil jsem spoustu času u babičky na chalupě, hlavně o prázdninách. A ty vzpomínky, které jsem si vybral pro zvěčnění, si doslova říkaly o tmavou, až depresivní barevnost. Vždyť přece také šlo o zabijačku a podobné výjevy. Změna rukopisu nebyla tak úplně mojí iniciativou, byl jsem v ateliéru klasické malby, který zanikl a dostal jsem se tedy do jakéhosi prázdna, jelikož žádný takový nebo byť alespoň podobný ateliér s podobným zaměřením tady není. Byl jsem ve druhém ročníku a musel jsem si vybral nového profesora. Změna z mé strany musela nastat, ale beru to z té pozitivní stránky. Je to přece jen škola a toto vše k tomu patří, zkoušet, poznávat, chybovat a podobně. Konec konců vrátit se zpět mohu vždy.

Hraje ve změně stylu také to, že sis uvědomil, že barevné a spíše líbivé obrazy se snadněji prodají?

Vůbec ne, navíc jsem nějaký markantní rozdíl také nepocítil. Barevné obrazy jsou asi líbivější, jak zmiňuješ, ale prodávají se stejně „dobře“ jako ty tmavé.

Když jsme u těch prodejů, dá se v současné době uživit malováním obrazů?

Určitě ano, dá. Záleží však na spoustě okolnostech, hlavně na tom, s čím vším si schopnej si vystačit. Samozřejmě v umění se pohybuje neskutečné množství peněz, ale ta cesta je dlouhá. Navíc drtivé většině se ani nepodaří k tomu zdaleka přiblížit. Takže když chceš tohle dělat, určitě k tomu musíš mít nějaký vztah a nedělat to kvůli penězům, ale protože tě to baví. 

Na tvých obrazech je vidět, že máš dobře zvládnutou techniku malby, ale jak je to s hlubším smyslem děl?

Děkuju, technika je pro mě velmi důležitým prvkem, obrazy pochopitelně hlubší smysl mají, dříve jsem maloval spíše ve větších sériích, kde jednotlivý obraz navazoval na další a dohromady dávaly celek, postupem času se to trochu změnilo, momentálně pracuji především s jednotlivými obrazy, kde kladu větší důraz na motiv. Jsem ale zastáncem toho, že by obraz měl fungovat sám za sebe bez jakýkoliv dlouhých vyčerpávajících textů, aby nebylo potřeba dodávat ke každému obrazu, jak to bylo vlastně myšleno a co to je. Kolikrát je fajn když si každý může domyslet sámm co obraz znamená, a nechá prostor trochu vlastní fantazii i přesto, že to třeba nebylo tak malováno.

Momentálně studuješ na AVU, jaká je tvoje zkušenost s uměleckými vysokými školami?

Je to trochu složitější. Bohužel tento problém se tyká všech uměleckých škol, alespoň tady u nás. Znám spoustu lidí, co museli studium ukončit, ne kvůli tomu, že by snad nezvládali teoretické předměty, ale kvůli tvorbě. Spousta pedagogů má nutkání doslova učit jako na střední škole. A měnit studenty k obrazu svému. Tak by to ale být nemělo, na AVU (Akademii výtvarných umění) se berou v průměru dva studenti do každého ateliéru ročně, což není moc, tudíž se předpokládá, že každý je svým způsobem osobitý a to by se mělo rozvíjet, ne všechny zprůměrnit a udělat z nich jeden jako druhého.

A co se týče uplatnění. Jsou ateliéry, které o uplatnění nemají nouzi, jako třeba nová média nebo restaurátoři a podobně. U ostatních je to už o něco horší, ale tento problém se v poslední době už netýká jen uměleckých škol, ale téměř všech vysokých škol.  Počet škol roste a absolventů také stálé přibývá, vždyť dnes už má titul téměř každý.

Kdy bude podle tebe vhodná chvíle opustit školu a začít se kariéře věnovat naplno?

U někoho to přijde v prvním ročníku, u někoho to nepřijde vůbec, je otázkou, u jakého jsi profesora a co od té školy vlastně očekáváš. Ono ve výsledku ti ta škola ani nic nedá, spíš je to takových šest let střechy nad hlavou (smích). Po ukončení studia se většinou nic nezmění.

Jaké jsou tvoje cíle do budoucna?

Můj sen být profesionálním hráčem baseballu se poněkud rozplývá, tak bych se aspoň rád stal dobrým malířem. 

Znáš nějakej vtip?

Znám spousta, bohužel ani jeden není vhodný (smích).

Díky za rozhovor, chtěl bys závěrem něco říct?

Taky děkuju za příjemný rozhovor. Rád bych také poděkoval časopisu Vice za to, co dělá již řadu let a že se vrátil zpět do Čech, ArtSalonuS za všechnu podporu a všem co strávili čas čtením tohoto článku. 

Děkuju.

Ještě více VICE
Vice Channels