Jak zacházet s důchodci podle důchodců

Stárnout je dneska jiné než kdysi. Díky pokroku v medicíně, plastické chirurgii a adekvátním barvám na vlasy je teď padesátka třicítkou, sedmdesátka novou padesátkou… Padesát ale stejně není tak moc. Ale i přesto není stárnutí jednoduchou záležitostí. Nese s sebou spoustu předsudků o tom, co způsobí vašemu mozku a tělu, a svět umí být v tomhle směru nevlídným místem. Promluvili jsme si se současnými důchodci o tom, jak by chtěli, aby s nimi lidi zacházeli. Všichni se shodli na jednom a tomtéž: I když jsou možná už dlouho za zenitem, nikdo z nich o sobě nepřemýšlí jako o starožitnosti. Na to pamatujte, pokud se s nimi dostanete do kontaktu. Taky protože vás to brzy čeká taky.

Před několika lety jsem projížděl Manhattanem po vánici a na přechodu pro chodce se setkal se závějí. Na pár sekund jsem zaváhal, abych mentálně zmapoval optimální strategii, jak tuhle bariéru překonat. Za mnou byli dva teenageři a jeden z nich zakřičel: „Hni sebou, ty starej prde!" Pak se smáli vysokým smíchem, takovým, co dokážou vydat jen teenageři. Měl jsem tendenci se smát s nimi, aniž bych si uvědomil, že tím míří na mě. Něco se ve mně v tu chvíli proměnilo. Došlo mi, že už se na mě dívají jako na „starého". A nejen starého, ale „starýho prda", jako by ani nešlo zestárnout jinak. No běda, tohle je ta kultura, co jsme si v Americe vytvořili. Jak film, tak televize ukazují staré lidi jako hlupáky; pomyslete na unavenou postavu babičky u počítače, neschopnou odeslat nebo vůbec otevřít e-mail bez pomoci vnoučat, co se zastavila, aby ji zachránila. Děsím se dne, kdy mě pečovatelé začnou oslovovat termíny jako „zlato" nebo „milý". Budou to myslet dobře, ale pro mě je to povýšené a ponižující. Oslovujte mě jménem.

– Martin, 69

Půjdu s pravdou ven – neznám jediného důchodce, co by se považoval za starého. Myslete na to, když s nimi jednáte. V hlavě se cítím zhruba na 45. Pořád mám náboj. Stále se poflakuju kolem a vysmívám životu. Prokristapána, dokonce po mně dneska vyjel týpek v sámošce! Největší šok jsem zažila na svém nedávném výletě do New Yorku. Byla bouřka a ošklivo. Když jsem nasedla na městský autobus, už jsem byla úplně mokrá a možná trochu bez dechu. Byla jsem vzteky bez sebe. Znenadání se zvedl pohledný mladík, aby mi uvolnil místo. Zprvu jsem si byla jistá, že se jedná o kavalírství, protože jsem musela vypadat evidentně jako dáma v nouzi. Hned jak jsem se usadila do plastové sedačky, došlo mi, že se vzdal místa pro starou paní. A tou stařenou jsem byla já! Znovu jsem chytila dech, upravila své ubohé mokré já a odvděčila se milému mladíkovi velkým díkem v podobě ryzího úsměvu, dokonce jsem i odhalila zuby. Cítila jsem respekt! Nechť je víc mladých zdravých mužů a žen dál laskavých k nám seniorům! Děkuju předem.

– Rose, 67

Nehodnoťte knihu podle jejího obalu. Většina lidí, co pracuje v TV produkci, což jsem před důchodem dělal já, je dost mladá. Moje žena mě jednou vysadila na letišti, když jsem jel na natáčení. Jeli jsme společně se zvukařem, mým spolužákem ze střední, který ale vypadá starší než já. Producentka už na nás čekala, nikdy předtím jsme se nepotkali. Tak jsme vystoupili z auta, podívala se na nás a pusa se jí otevřela dokořán s myšlenkou: „Co to je za stařešiny?" Byla v šoku. Hned jsem nabyl pocitu, že nečekala spolupráci s někým tak starým, jako jsme my. Natáčeli jsme populární pořad, 14 hodin denně se celou dobu běhá a nadává, věčně v časovém presu. My jsme na to byli zvyklí, nic to pro nás není. Jakmile nás poznala, změnila názor. Nejsme hráči baseballu, které v 35 letech odepíšou. Do důchodu chodí brzo atleti, ale všichni ostatní jsou ještě v 60 v pohodě.

– Charles, 69

Když bylo mámě 50, pomyslela jsem si: „No do háje, ta je tomu sakra blízko, přímo jednou nohou v hrobě!" Už to tak nemám. Necítím se staře. Jak rosteme, vidíme ty mladé končit střední školu a jen vám běží hlavou: „No jo, jsem jenom v jiný fázi svýho života", a pak se vezmou. Je z toho úplně nový dobrodružství. Nemyslíte při tom na to, jak jste starej.

Ale máme všechny ty maličkosti, co vás nutí cítit se staře. Doufáte, že těmhle malým slovním hříčkám se ostatní vyhnou. Je to znát, už když řeknou „paní", v té chvíli jste v háji. Kdo je kurva paní? Srazí vás tím. Takové drobné nuance jako oslovení „paní" vás přinutí si říct: „Pane bože, jsem už zatraceně stará!" Děje se to pomalu, ale jistě.

– Cynthia, 72

Pomozte nám, když upadnem! Nakupovala jsem jídlo a musela sehnat krocana. Znáte to, mají mrazáky v uličkách. Podívala jsem se dovnitř a měli krocana úplně na dně. Protože si pořád myslím, že jsem mladá, říkám si, to zvládnu. Byla jsem ohnutá, uvnitř máchala rukou, abych ho vytáhla. A už jsem byla v mrazáku. Vymýšlela jsem: „Jak se z toho dostat s grácií? Jak vystrčím hlavu, aniž by mě kdokoliv viděl?" Na podlaze seděl člověk a hystericky se smál. Málem se počůral. Zeptala jsem se: „Můžete mi pomoct? Protože já se odsud sama nedostanu." Mám krátké nohy. Hned přišel a se smíchem mě vysvobodil.

– Evelyn, 73

Vážíme si toho, když nepoznáte, že jsme senioři. I tak miluju slevy, třeba v hotelech a vstupech do muzeí. Spoustu let zpátky, když mi bylo 50, jsem začala chodit do místního kramářství a sleva byla jen ve středu pro lidi nad 55. Nemohla jsem se jí dočkat! Konečně nastal den, kdy jsem „seniorskou" slevu mohla získat. Šla jsem k pokladně, vyložila tam svoje věci a tu slevu nedostala! Říkám: „Není tohle den seniorů?" Ta dáma povídá: „Vám ale není 55!" Byla jsem nadšená. Smutnou zprávou je, že na slevu pro lidi starší 50 let to změnili až o rok později, aby k takové chybě nedošlo znovu!

– Mimi, 66