Tak jako každé léto, i letos si hordy zbohatlíků ze západu nahoděj na záda baťohy a vyrazej do širého světa. Ať už kvůli oslavám maturity, aby zapomněli na krušná zkoušková období, nebo vyplnili existenciální prázdnotu ve svém životě navštívením nesčetných euro-trance party a lapením všudypřítomných pohlavních chorob.

Poté, co celej rok šetřili, přišel konečně ten správnej čas vyrazit za západu slunce s trikem přehozeným přes záda, Kerouacem v ruce a báglem plným kondomů, vstříc dobrodružství. Ať už jste si vybrali objevit za pomoci Lonely Planet kterýkoliv kontinent, nemáte ani mizivou šanci se vyhnout stovkám dalších dobrodruhů s naprosto stejnými plány. Jasně, nikdo nechce cestovat světem sám, ale měli byste si dát extra bacha, ke kterým volnomyšlenkářům se rozhodnete připojit. Často se totiž stává, že od toho sympatického portugalského crust-punkáče nakonec chytnete vši, a to bude jediná odměna za to, že jste mu poslední dva týdny substituovaly banku. A nemyslete si, že jste v pohodě, protože jste si s sebou na cesty přibrali kamaráda z domova. Vaši rodiče vám určitě rádi potvrdí, že vám po nějakým tom čase začne lézt na nervy opravdu úplně každej.

Ale všechna varování stranou, parťáka na svý cestě kolem světa prostě potřebovat budete. Už jen proto, abyste každej večer nemuseli trávit na svý opuštěný hostelový posteli s vlastním ptákem v ruce. A pokud jste se rozhodli, že na výletě chcete poznat hlavně spousty novejch skvělých lidí, je důležitý se naučit oddělit zrno od plev. Proto vám s dobrým srdcem a úmysly přinášíme tenhle seznam cestovatelů a dobrodruhů, na které stoprocentně narazíte.

Pokud jste někdy měli tu možnost navštívit Sydney, víte, že je skoro nemožné rozpoznat místní od Američanů či Evropanů. Jsou chytří, styloví a skrz na skrz moderní. Jenže z nějakýho neznámýho důvodu, jen co Australané vlezou do letadla, vytáhnout z tajných kapes neonové sluneční brýle, náhrdelníky ze žraločích zubů a piercingy do bradavek.

Možná se snaží tyhle artefakty pomalu ale jistě zakomponovat do svého kulturního dědictví, aby za pár století byly sluneční brýle neonových barev pro Austrálii to samé jako barety pro Francii. Každý musí někde začít, pokud chce přetvořit národní identitu zaseklou ve stylu Krokodýla Dundeeho. Ale je tohle vážně ta správná cesta? Drazí Australané: Jen proto, že tyhle stereotypy existují, není třeba je dále podporovat a snažit se jich za každou cenu dostát.

Abychom se chápali: Já si myslím, že je opravdu úžasný, že jste se rozhodli vlastnoručně ukončit společenskou nerovnost tím, že jste odjeli na dva týdny do Nepálu přehazovat opičí výkaly, nebo co že to letos podnikáte, a jsem toho názoru, že svět by opravdu byl lepším místem, kdyby po něm chodilo ještě více levicových studentíků humanitních věd s dobrým srdcem, ale ať už svou spasitelskou misi pojmete jakkoliv, dopadne to akorát tak, že vám při čistění želvích krunýřů dojde, že jste absolutně zanedbali otroctví, policejní brutalitu a globální oteplování. Což je jakože ale úplně v pohodě, jenom by bylo fajn, kdybyste o tom aspoň na chvíli zavřeli hubu.

Foto: autor

Každej kamarád do deště se zprvu jeví jako celkem fajn týpek. Je to veselá kopa, a co je ještě důležitější, rád se vždy podělí o svoji bezednou zásobu hulení – což dokáže vždycky bleskurychle odvést pozornost od jeho stylového Fedora kloboučku „proti slunci".

Bohužel jeho přehnaná familiárnost vám brzy začne lézt pořádně na nervy, stejně tak jako fakt, že jediné téma konverzace, kterou je schopen vést, je kvalita místní marihuany nebo nová písnička, kterou včera složil na svou ručně vyřezávanou didžeridu.

Život po hostelech není vždycky úplně med, to je nám snad všem jasný. Brouzdaliště cizokrajných nehtů ve sprchách, váš smradlavej ručník, co zplesnivěl přes den v báglu, vyhozený prachy za podprůměrnej kurz potápění, snídané skládající se z toho nejtvrdšího kousku chleba a pár zrnek Nescafé…

Ale není přece třeba kvůli tomu všem kazit náladu. Teda pokud nejste Francouzi. Ti maj snad licenci na to bejt 24/7 rozladěný, jako byste na svůj svatební den spadli cestou k oltáři do žumpy.

Protipólem francouzského baťůžkáře je věčný optimista. Jeho jediným plánem je vidět a zažít absolutně všechno, co daná lokace nabízí, pročež nemá času nazbyt, a tak místo vycházkového tempa volí rozjařené a nadšené poskakování. I ranní návštěva pekárny se tak promění v objevení dávno-ztraceného chrámu a i ten nejsmrdutější místní pobuda se rázem stává vaším novým nejlepším přítelem.

Je jedno, že jste zrovna dnes do destinace teprve dorazili, Optimista nebude váhat a hned z první dobré vás obsype otázkama typu: A tuhle a tamtu horu už jste slezli? V támhletom muzeu už byli? Výstavu motýlů viděli? Místní specialitu ochutnali? Protože je úžasná! To, že jste hranice města překročili před dvěma hodinama, ho neumlčí. Je tady totiž jen hodinu a půl.

Foto: autor

Po rozpadu několika manželství a ztankování nesčetných pokusů o lukrativní podnikání se Osamělý vlk rozhodl vzít život konečně za správný konec, nechat svou garsonku a večeře při AZ-Kvízu v prachu za sebou a objevit svět. I tak ale musí strávit aspoň šest měsíců ročně otravnou prací, aby měl jak zafinancovat svá nekonečná dobrodružství, nebo aspoň to, že o nich může zbylých šest měsíců v roce všem vyprávět.

Eskymáky? Viděl. Losa? Skolil jedním úderem pěsti, kůži mu stáhl zubama a jeho maso pojedl ještě teplé. Je to přesně ten typ, kterej si k vám přisedne s vínkem právě ve chvíli, kdy jste se rozhodli oslovit tu pohlednou Kanaďanku od vedlejšího stolu. A když už máte pocit, že ho asi vlastnoručně uškrtíte, najednou zmizí a už ho v životě nepotkáte. Zajímavý na tom ale je, že vám z nějakého absolutně nevysvětlitelného důvodu brzo začne tak trochu chybět.

Foto: Jamie Lee Curtis Taete

Konečně jste dorazili do svého vysněného ráje. Mžouráte do slunce, když tu najednou uslyšíte rytmus. Domorodecká kapela? Říkáte si. Jakýsi pokřik na uvítanou? Najednou ale rozeznáváte jednotlivá slova: „Let's go fuckin' mental! Let's go fuckin' mental!" Britští hoši totiž právě dorazili jakbysmet, opálení do rudo-oranžova, opoceným svalstvem oplývající, v nebezpečně krátkých kraťáskách pastelových barev.

Hlavně se jim nedívat do očí. V nejhorším řeknete, že neumíte anglicky. Přijeli jste přeci nasávat tu místní kulturu. Ale je vám to prd platný. Z jejich mobilů řvou poslední diskotékové „hity" a jejich chladnička je plná piv pro každého. Ty koktejly v kokosu zněly sice jako dobrej nápad, ale teď z nich máte tak akorát sračku, v lepším případě jen pořádnou kocovinu. Jeden z nich dokonce na telefonu sleduje fotbal na Sky Sports, vysmívajíc se ceně za roaming.

Nedá se tomu ubránit. Tak se nestyďte. Jen se běžte družit. V ráji toho stejně nic moc jinýho na dělání už nezbylo.