Věci, který mi dal můj drogově závislej táta

Nikdy jsem svýho tátu neviděl v opravdový kravatě. Když už se konalo něco, co si vyžadovalo formální oblečení, vzal si na sebe své oblíbené bolo. Jestli nevíte jak taková kravata bolo vypadá, je to vlastně taková jedna kožená tkanička do bot s dekorativním kováním na konci, která je provlečená skrz ozdobnou sponu. Takovou kravatu nosí hlavně kovbojové a volnomyšlenkáři, kteří se neradi nechávají škrtit klasickou kravatou. Vzpomeňte si třeba na Johna Travoltu v Pulp Fiction, Mika Miligana ve druhé sérii Fargo nebo třeba na Macklemora.

Bolo mýho táty se skládá z hnědý tkaničky zakončený dvěma kostěnýma slzama. Spona je vyřezávaná, lakovaná jelení kost ve tvaru brože. Tenhle artefakt pochází z dob jeho žití v Albertě, kde rád trávil svůj volný čas po práci na ropné plošině, a bezstarostně se proháněl s přáteli na koních krajinou, naprosto oproštěn od všedních starostí rodinného života, pro který stejně nikdy nebyl moc nadšený.

Zbožňoval jsem pozorovat ho na společenských akcích. Byl vždycky tak okouzlující a mazaný. Možná, že mám zkreslený pohled na věc, ale přísahal bych, že když pleskl přes sponu své bolo kravaty, byl to ten nejstylovější týpek na světě. Byl to takovej ten frajerskej táta, co se mnou a mýma kámošema hrával pouliční hokej. Na hřišti se choval úplně přirozeně, častokrát se sklouzl po silnici a dramaticky u toho strhl k zemi některého z protihráčů, přičemž vykřikoval francouzskou hatmatilkou, pokud mu jeho oběť unikla. Moji přátelé ho milovali. Takový byl jako chlap, který uměl rozdávat i přijímat lásku, který měl svůj život pod kontrolou, kterého jeho synové obdivovali.

Ale tenhle obrázek mýho táty byl spíš sváteční. Mnohem víc si pamatuju ten pohled při návratu domů ze školy, kdy jsem ho nacházel spícího na gauči, zasypaného drobky, obskládaného špinavým nádobím, ve společnosti švábů okupující jeho popelník a s vědomím, že takhle tu je už pěkných pár hodin. Neustále balancoval mezi pracemi a mezi prodlužujícími se volnými dny, z týdnů až po měsíce. Jeho oblečení, obvykle dlouhý spodky a triko, bylo povětšinou potřísněné a odrbané, a pokoj, ve kterém přebýval, připomínal spíš zabordelenou garsonku uprostřed rodinného domu, než obývák. Já a mí bratři jsme se většinou plížili kolem, ve strašném, represivním tichu, přes které jsme se snažili cítit úměrně svému věku, ale mezitím jsme měli hrůzu, abychom tátu neprobudili a nevystavili se tak jeho přehnanému hněvu.

Pokaždý když jsem byl svědkem jeho brutálního rozčílení, absolutně mě to dostalo. Žil jsem v příšerném strachu z těchhle výlevům a vždycky mnou projel mráz, když se to blížilo. Bylo to pěkně vostrý, hlučný a hlavně pokrytecký. Když už se probudil, mohl si terč svého útoku vybrat – mohl jsem to být já, mohli to být mí bratří nebo mamka – a vyhrotit je za sebemenší porušení nebo urážku jeho etického kodexu. Jeho pravidla se ale neustále měnila, protože ve skutečnosti vlastně nebyla podstatná. Podstata byla mít nějaký důvod k útoku, aby někoho z nás ponížil ke stejné bezvýznamnosti, kterou cítil sám ze sebe. Bylo to nesmírně urážlivé, naštěstí ne fyzické, ale destruktivní a kruté přinejmenším.

Jak jsem dospíval, nevěděl jsem proč tomu tak je. Byl to prostě můj každodenní chleba – každý den bylo mé štěstí rukojmím nevyzpytatelných nálad a rozmarů mého otce. Tahle nestabilita je pěkně nepříjemná, když jste mladí. Není tu žádné správné chování, žádná kontrola ani bezpečí. Jediný, co máte, je hlodavčí život – cítíte se malí, opomíjení a tiší.

Neměl jsem sebemenší ponětí, že chování mého táty bylo výsledkem jeho drogové závislosti, konkrétně na injekčním podávání kokainu, který ruinoval jeho manželský život a dovedl k bankrotu i život rodinný. Vůbec jsem netušil, že všechna ta bolest a rozpaky byly vyústěním života pod tíhou závislosti. Jeho divoké nálady a můj výsledný vnitřní zmatek se střídaly podle toho jestli byl zrovna sjetej nebo na drogu teprve čekal. Možná, že to je nejzásadnější způsob, jakým závislák zrazuje svou rodinu – bolest, kterou vám způsobuje totiž není to hlavní drama. Je to pouhý vedlejší efekt, příznak mnohem hlubší, pohlcující milostné aféry.

Ještě víc destruktivní bylo ticho. Museli jsme být v domě hodně potichu – a to tlustý ticho jakoby naplnilo naše ústa. To agresivní ticho bylo parťákem pro jedovatý výbuchy vzteku. Moje vlastní tichost byla způsobená potlačovaným vztekem, který se řítil opačným směrem skrz hrdlo až do hlubin mých vnitřností. Zničující touha otce probudit a konfrontovat se s ním se ve mně tloukla s konstantním sebenapomínáním za mou vlastní zbabělost.

Cílem každé rodiny sužované závislostí je vytvořit iluzi, že je vše v naprostém pořádku. Snaží se udržet hladinu rozbouřeného jezera naprosto klidnou. Nejhorší na tom je, že když už nastane chaos, musíte zatnout zuby, ignorovat to, zasmát se tomu a ponořit všechnu nelibost a odpor pod zdánlivě klidný povrch.

Je to právě ona nucená sebecenzura, která dělá rozhovory s mým tátou tak komplikovanými a bolestivými. Za podmínek nuceného potlačování a nevytahování nepříjemných témat na povrch jsem perfektní žoldák, jako Jason Bourne, který ale předstírá, že je všechno v naprostém pořádku. Ta tichost a spoluúčast je to, s čím závislák počítá. A proto se ani nestydí odhalit svou závislost přímo před vámi. Protože dobře ví, že nepsaná dohoda udržet vody zdánlivě klidné, to ustojí.

Tyhle vánoce jsem svého tátu viděl, ale jen těžko jsem ho poznával. S mámou se rozešli. Byl hodně vyzáblý a vypadal křehce. Drogy se mu nesmazatelně vryly do tváře. Můj brácha, který stále ještě žije doma, mi řekl, že začal vnímat našeho tátu jako už mrtvého, což fakt sedí, protože beztak připomíná spíš ducha. A stejně jako s duchem, i s ním je komunikace nemožná. Mluvíme, ale tím hlukem jen zakrýváme potlačované otázky: „Proč? Co se stalo?!".

Můj táta nikdy nebyl dobrý v obdarovávání. Od rozbitých a špinavých kol, až po všeobecné dárkové certifikáty, vždycky nad dárky rád pronášel frázi „myšlenka na druhého, to je to, co se počítá". Předchozí vánoce nebyly žádná výjimka. Mému čerstvě narozenému synovci dal táta tašku příliš malé a navíc holčičího oblečení a vypuštěný gumový balón s obrázky postaviček Disney, o kterém tvrdil, že je starodávný. Ještě jsem neviděl nic starodávného, co by na sobě mělo čárový kód, ale co já vím? Já jsem dostal promáčknutou krabici s kolínskou a vodou po holení značky Brut, evidentně z druhý ruky, kterou jsem nakonec nechal bez povšimnutí doma. Viděl jsem v tom jen další příklad jeho polovičatého rodičovství.

Nedávno jsem se ale domů vrátil a při té příležitosti mi mamka vyprávěla, jak chtěla tu zašlou krabici od kolínské vyhodit. Než to ale udělala, podívala se, co je uvnitř, a něco našla.

A tak mi na krk pověsila tátovu bolo kravatu. Nechal mi jí na dně té krabice.

Měl jsem pocit, jako kdybych našel zprávu v láhvi. Můj taťka, ten, kterého jsem si tak idealizoval, ten, který se mnou a kámoši hrával hokej, ke mně promlouval. Našel alespoň malinkou skulinku v pevnosti, kterou postavilo ticho ohledně jeho drog a mé vnitřní hluboké bolesti, a vhodil do ní vzkaz. A já mohl nakouknout skrz a vidět ho jako toho citlivého, moudrého kovboje, jak jsem si jej jako kluk představoval, stále na hřbetě svého koně, nechajíc se unášet větrem dál. A na krátký okamžik jsem byl naplněn neposkvrněnou láskou.

Rozhodně tu bolo kravatu zařadím do svého šatníku. Jako poctu muži, který se pokoušel ze všech sil, ale nezvládl to, a taky jako poctu životu a lásce, která mezi námi mohla být.