FYI.

This story is over 5 years old.

Různě

Strávila jsem jeden večer na vernisážích jako doprovod Martina Fryče

Moje dosavadní účasti na vernisážích by se daly napočítat na prstech jedné ruky. To se ale mělo změnit v den, kdy jsem se rozhodla vyrazit ven s Martinem Fryčem.
5.2.15

foto: autorka

Moje dosavadní účasti na vernisážích by se s přehledem daly napočítat na prstech jedné ruky. To se ale mělo změnit v den, kdy jsem se rozhodla s Martinem Fryčem, tedy asi největším fanouškem umění v Praze, absolvovat kolečko, které jednoznačně převýší můj jednoruký zážitek. Na plánu bylo šest vernisáží za jeden večer.

Mail s vypsanými vernisážemi týdne nesl v názvu NETISKNOUT, NEPŘEPOSÍLAT!, pod pár akcemi byly poznámky v závorce, většinou upozorňující na párty, a příjemci byli ve skryté kopii. Proč, říkám si, když se snaží o osvětu nahranými fotoalby, se se svými facebookovými fanoušky nepodělí i o termíny vernisáží? Dochází mi to ale hned na první narvané vernisáži na půdě Akademie věd. V rozpise bylo napsáno 17:25 a Martin Fryč přichází přesně načas.

Vplujeme do místnosti plné lidé, kteří tiše postávají na místě, srkají víno a poslouchají pána v obleku vpředu. Fryč okamžitě startuje kompakt, jelikož svůj kvalitnější fotoaparát má v opravě, a vrhá se k náhodné bustě Václava Havla. Kdykoliv cvakne, soustředěně se kousne do spodního rtu a po pár vteřinách se posune dál. Míjíme pár lidí, kteří na něj podezřele koukají a taky pár těch, se kterými se tiše pozdraví, rychle shrnou výstavu a sdělí si, kam dál jejich kroky povedou. Pan v obleku už mluví nějakou dobu, protože pozornost lidí bloudí mezi bustami, stejně nedočkavými kolegy a skoro prázdným stolem s vínem rozlitým do plastových kelímků. Po deseti minutách narvanou místnost s vydýchaným vzduchem opouštíme a přesouváme se za roh do Hollaru.

Vernisáž Jubilantů Hollaru byla přeplněná stejně jako Akademie věd, jen tu nepanovalo nepříjemné ticho. Mnoho důchodců, mnoho starších lidí a jeden jezevčík zoufale snažící se dostat pryč. Jídlo a pití nikde není vidět. Fryč mává na muže vprostřed místnosti, kteří ten večer vystavují. Po chvíli nadhodí, že by si měli udělat fotku. Čekám selfie, ale za digitální objektiv se dostaví jeho známý. Pak přesun ke galeristce a další fotka. Procházíme výstavou, Fryč s foťákem v ruce mi zasvěceně vysvětluje, jak a kdo, něco o historii Hollaru a o tom, jak špatnou ještě před lety měli propagaci. Při cestě ven míjíme marně se snažícího jezevčíka.

Ptát se na otázky Martina Fryče příliš nemusíte. Povídá sám od sebe, často odkazuje na jiné rozhovory, které dříve udělal, a podělí se také o drby z uměleckého zákulisí. Jako největší problém vidí neschopnost některých umělců a galerií s napsáním tiskovky, vytvořením si facebookového profilu nebo problém s malou propagací. U Fryčovi záliby ve vernisážích stál na počátku také Facebook. Nebýt tohoto stalkovacího vynálezu doby, nikdy by se asi nápad s obrážením vernisáží na denní bázi a jeho následné dokumentování nedostavil. S tímto nápadem přišel Fryč před pěti lety, kdy mu došlo, že by tím mohl získat početné publikum. Od té doby nevynechal jedinou větší vernisáž, zažil pár akcí na místech, která ihned přestala existovat, a do poledne druhého dne to všechno postnul na svou zeď. A lajky začaly přibývat.

Na druhé straně řeky se blížíme k frontě, která vede až ven na ulici. Plán naší cesty je nalinkovaný na minutu přesně, tak jen nahlídneme skrze okno a jdeme opětovně využít služeb městské hromadné dopravy. Ve foyer Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, kam vedou naše kroky, mám přislíbené koláčky. Prý tam vždycky něco mají. K mému překvapení je na místě jen voda v petkách a skleničky na víno. Všude pobíhají děti a hraje kapela, která vás k tanci nedonutí. Opět je plno a konečně nás dobíhá Petr – fotograf, který každodenně chodí s Fryčem, specializuje se na focení lidí a dělání pseudoselfíček. Tým Martin – Petr funguje už dva roky, nejdřív spolu jen vernisáže obráželi, fotoaparátu se Petr ujal až později. Fotil a natáčel už dříve, ale detaily z něj nedostanete. Nerad odpovídá na otázky a nechce být na žádné mojí fotce. Nechce být vůbec zmiňovaný a myslí si, že by se jeho vernisážní buddy měl chovat stejně. Ten ale v tuto chvíli debatuje s vystavovaným umělcem o tom, jestli by jeho tvorba zaujala i mladší publikum. Koukám na všechny ty malé děti kolem tančící silent disco na hudbu, kterou dokážou slyšet jen ony, nebo na malé pobíhající kandidáty na budoucnost vědy. Přes své hry oči k obrazům ani nezvednou.

Už v plné sestavě pokračujeme na výstavu fotografií do Artinboxu. Stále jsme nenarazili na nic k jídlu ani k pití, do teď byla procházka po vernisážích čistě zvědavostní/obdivovatelskou záležitostí. Hromada rychlých fotek děl, usměvavých fotek s umělci a hovory o umění. Od mých původních představ večeře zdarma a party s umělci se realita zatím velmi liší.

Artinbox má pro svou zapadlost kouzlo už zvenku. Dovnitř vstupuji poprvé, Fryč se tu pohybuje se sebevědomou znalostí prostředí. Za dech beroucí fotkou psů jsou schody dolů, kde nás čeká úzká ulička, z obou stran vyzdobená fotografiemi a místnosti dál za ní. Pro pár selfíček se zasekneme hned v uličce, tentokrát se naleštěným objektivům nevyhnu ani já ani nenápadný pozorovatel. Artinbox má velice přátelskou atmosféru, která zahrnuje mnoho blesků, usměvavých lidí a party atmosféru. Zatímco se Fryč baví s umělci a Petr je přitom obíhá se zrcadlovkou, já už stojím mezi fotografy, malíři a cizinci. Z jejich obležení mě vytáhne až Fryč, když se přesouváme do jiné místnosti, kde je konečně to, o čem jsem doufala, že bude v každé místnosti každé vernisáže - bar.

Fryč se vína ani nedotkne a rovnou si bere půllitr tmavého piva. Studoval chlast, jak mu říkají kamarádi, pivovarnictví, jak by řeklo jeho maturitní vysvědčení. I když si tento zážitek pochvaluje, je rád, že ho na vejšku nevzali. Místo toho šel na historii a geografii, která má pořád k umění blíž než postupy výroby sladu. Po všech těch letech na vernisážích je vínem už přesycen, ale kdyby nebylo zbytí, to pivo by si zaplatil. Tím jsou všechny dohady o něm jako o členovi nenažrané holubí letky rozprášeny.

I když říká, že ho focení nikdy dříve nebavilo, nyní mu zcela podlehl. Běhá od jedné fotografie ke druhé, zaostří a zmáčkne. Údajně si dříve také myslel, že foťáky jsou jen pro japonské turisty. Na prvních dvou výstavách mi právě jeho fotící styl japonské turisty připomínal. Tuto domněnku mi do hlavy vsunula paní se stejnou zálibou ve vernisážích, s kterou jsem se na chvíli zastavila. „Rychle si to vyfotím a prohlídnu si to až doma." Možná za touto rychlostí, s kterou si nechávají pod prsty unikat kouzlo okamžiku, stojí množství zkušeností. Zažít pět vernisáží denně po pět dní v týdnu přirozeně musí s vaším pohledem na umění dělat divy. Zatímco já půl minuty koukám na jednu fotografii, Fryč si jí stačí vyfotit, prohodit pár slov se známými a zapózovat na fotce.

Artinbox neopouštíme rádi, ale časový plán vytvořený za účelem vidět co nejvíc v co nejkratším čase a na co nejdostupnější trase nás tlačí. Na poslední vernisáž tohoto dne jdeme pěšky. Hned u vchodu do Kavárny Velryba dostáváme welcome drink a kouká na nás pořádně dlouhý stůl s občerstvením. Trvalo to čtyři a půl vernisáže, ale dočkali jsme se. Já asi ze všech nejvíc. I když Fryč za tímto labužnickým účelem vernisáže neobráží, říká mi, že je na co se těšit. Těším se. Pár koláží se skrývá v zadní místnosti, ale na ně bude čas později. S poslední naplánovanou výstavou se tempo zklidnilo, už nás nehoní žádný předepsaný časový plán ani další povinnosti.

U předního baru chvíli zůstaneme, stejně jako polovina osazenstva Velryby. Všichni se na Fryče obracejí s gratulacemi k hromadě ohlasů, které se se Současným uměním vyrojily, a pomrkávají na mě, na někoho, kdo se chystá další takový ohlas napsat. Já jen zvednu foťák a schovám se za objektiv.

V zadní místnosti nás uvítá plných barový pult skleniček naplněných vínem, usmívající se obsluha za pípou a připravující se kapela. Fryč prohlídne místnost a s opovržlivým pohledem se otočí zpět ke mně a k Petrovi. „HLka," prohodí o skupince sedící u stolu obloženého skleničkami. Ve vzduchu je cítit konec večera, vůně vína a piva a party v prostředí kulturní kavárny na spadnutí. Když už je vše vyfoceno, Fryč se ke mně se zasvěceným pohledem otočí. „Doporučuji vzít rychle útokem krevety, budou rychle pryč a jsou to nejlepší."