Co by bylo, kdyby 17. listopadu nebylo

17. listopad jsem nestrávil vystřihováním červené karty, stáním fronty na zapálení svíčky na Národní třídě nebo nakupováním vajíček u Vietnamce, abych je pak znehodnotil na italském obleku hradního bodyguarda. Já se rozhodl zajet do vesnice jménem Loučeň, která se se pyšní svým barokním zámkem, kde na státní svátek připravili akci s názvem „Co by bylo, kdyby 17. listopadu nebylo." Během ní se zámek, který od roku 1968 sloužil jako školící středisko ministerstva dopravy, převlékl do hábitu doby minulé ve všech myslitelných ohledech.

Ten, kdo na akci přišel v pionýrském nebo svazáckém stejnokroji či s odznakem Brigády socialistické práce, si mohl kupovat pivo za speciální svazáckou cenu 1,70 Kč. Tato informace byla ohlášená už dopředu, tudíž jsem čekal zástupy pionýrů ve středním a vyšším věku, jak si běží pro pivo. To se však nestalo.

Nápis na transparentu hlásá: "Jak budeme pracovat, tak budeme žít!"

Když jsem přijel na zámek, nic nenaznačovalo, že by se tu taková akce měla konat. Jenže po zakoupení lístku jsem byl… vlastně ani nevím co. Prostě jsem měl pocit nevím čeho. Pocit čehosi, co jsem vlastně nikdy nemohl zažít, ale i tak mě to uzemnilo.

Přicházím k zámku a první, co vidím, je na stožáru vyvěšená sovětská vlajka a transparent vyvěšený z oken s nápisem: „Jak budeme pracovat, tak budeme žít!" Vedle zámku se několik dětí snaží získat Odznak zdatnosti (pro mladší ročníky: tzn. střelba vzduchovou puškou a hod granátem na cíl). Atmosféra na místě byla navozena, ale já jsem měl v hlavě jen to, že bych si měl dát facku a hned potom se vzít krumpáčem za to, že jsem sem vůbec jel. Nakonec jsem však usoudil, že jsem jenom neměl dost nadhledu, když jsem se vydal někam, kam bych neměl.

Do prohlídky nám zbývá ani ne hodina, tak hledáme místní hospodu, která měla být stylizovaná do II. a III. cenové. Bohužel tomu tak nebylo. Nedalo se nic dělat, protože venku už hrály budovatelské písně, což byla volavka na návštěvníky, že za chvilku začne retroprohlídka zámku. U dveří se začli šrocovat lidé. Když vyšla průvodkyně, počastovala nás klasickým rudým pozdravem: „Čest práci soudruzi." Přesně v tomto okamžiku jsem opět začal shánět krumpáč a přemýšlet, jak sám sebe inzultovat. Rudý prapor: „Zdravíme 1. máj" s obrazem Marty Kubišové nad ním, který se nacházel přímo naproti vchodu ve vstupní hale, to celé jen umocňoval.

Naštěstí jsem to vydržel, protože následně průvodkyně osvětlila osud tohoto zámku. Ve zkratce, v roce 1945 byl vyrabován sovětskou armádou a v roce 1968 se stal školícím střediskem ministerstva dopravy, což mělo devastující účinky. Následně nám ještě řekla, že nechtějí nikoho pobuřovat, nýmbrž chtějí návštěvníky pobavit. Když mě průvodkyně takto uklidnila, vžila se do role soudružky, která nás přišla provést po zámku a ubytovat jako nově příchozí zaměstnance ministerstva dopravy. Jednotlivé místnosti byly vyzdobeny pouze nástěnkami a dalším starým materiálem, který už dlouho hnil na půdě.

Ve skupině nás bylo do 50 „soudruhů". Vlastně míň, protože půlka byly děti. Monology průvodkyně se celkem brzo začly opakovat. Popisovala, co se všechno vyhodí, přemaluje, prodá a podobně. Za podpory socialistických kudrlinek popisovala minulé majitele zámku Loučeň. A navíc přitom používala slovník, který už ovládá čím dál tim míň lidí . Ještě že tak…

Upřímně, já jsem od prohlídky očekával víc než jen staré nástěnky, prapory, knihy a pár teatrálních vystoupení s místní uklízečkou a komunistickým špiclem, podporované rádoby vtipnýma frázema. Ale jedno se musí nechat. Účel to splnilo.

Prohlídka svou formou ukázala samotnou absurditu minulého režimu. Absurditu, která mu zlomila vaz. A jsem rád, že takovou akci uspořádali. Generaci, co tuto dobu zažila, většinou prohlídka vyvolávala smích (snad ten správný), dětem mnoho otazníků a já si jen spojil další puzzle do obrazu minulého režimu, který asi nikdy neposkládám, protože jsem v něm nežil. Ale díky tomuto obrazu budu aspoň vědět, že 17. listopad byl jeden z největších dnů v historii naší země. A co mě ještě více těší, že na tuhle akci na Loučeň nepřijely davy komunistů, ale lidé, kteří chtěli sobě a dětem ukázat, že ještě před 25 lety bylo něco špatně.