Na jeden den jsem byl starý, tlustý, černý a postižený

Možná už to někdo viděl/četl, ale anglická novinářka Liz Jones napsala pro Daily Mail fantastický článek, ve kterém statečně čelí svým obavám ze stárnutí. Vyšla proto na několik hodin do ulic převlečená za starou paní. Jako všechno v Daily Mail, i tohle bylo dobře a vůbec ne povýšeně napsané. („Kdyby bylo dítě venku samo, promrzlé a vystrašené, probíralo by se to v Parlamentu. Ale když se to stane starému člověku, myslíme si, že je to v pohodě.“)

To jsem já. (fotka) Moderní kluk, střední třída a žijící v „prvním světě“, i já, stejně jako Liz, nikdy nepocítil žádné velké pronásledování. Takže jsem se taky rozhodl vyrazit do ulic a zjistit, jaké to je být jedním z minoritní skupiny.

Níže popisuji mé úsilí. Vím, co si asi myslíte, ale nebojte, jako Liz jsem využil pomoci profesionálů ze všech oborů a ve všech fázích tohoto velmi důležitého vědeckého procesu. Ve snaze získat opravdivý, kvantitativní řešení na toto téma jsem také hodnotil, jak těžký je život každého z minoritní skupiny. Používal jsem tyhle indiány z amazonského kmene jak vizuální stupnici. (obr.)

Je smutné, že výsledky mého experimentu byly tak brutálně stereotypní. Bylo to jako bych byl účastníkem nějaké parodie nebo dokonce satiry.

STARÝ

S pomocí speciálních efektů maskéra filmových hvězd, který mi dal do vlasů mouku a na obličej domaloval perem vrásky, jsem se zázračně proměnil v 90letého muže. Po hodině mluvení o tom jak chodit jako někdo, jehož tělo se chystá odejít na dobro, od trenéra herců Niamha McKernana (učil i Liz Jones)jsem byl připraven vyrazit do města.

Předstíral jsem, že bojuju s igelitkou z Tesca a kolem dokola se procházel v místním parku asi hodinu. Během této doby nepřišel jediný člověk s nabídkou o pomoc. Taky jsem zkusil přejít rušnou silnici, ale nezastavilo žádné auto, abych mohl přejít. Musel jsem jít asi 100m na přechod pro chodce. Jak jsem se blížil k mým domovním dveřím, začal jsem plakat. Má někdo v tomto světě starost o seniory?

Liz Jones měla pravdu. Být starý je na hovno.

Obtížnost:

TLUSTÝ

Domů za mnou přišel profesionál, který mě vycpal polštářema, našel jsem oblečení, dost velké, aby zakrylo mé nové nechutné tělo, a mým učitelem herectví jsem byl poučen, jak zírat na jídlo jako obézní člověk.

Šel jsem si koupit sendvič do lokálního obchodu a setkal jsem se s rozpačitými pohledy od každého přítomného. Soudili mě, protože jsem tlustý? Horší bylo, když jsem šel kolem rušné silnice, někdo se vyklonil z okna a řval na mě „debile!“  Při představě, že více jak 50% britské populace trpí nadváhou nebo obezitou, je takovéhle pronásledování celkem znepokojující.

Obtížnost: 

POSTIŽENÝ

Po převlečení do nevkusného oblečení a rychlém briefingu učitele herectví, jak sedět nehnutě, jsem si vyzkoušel můj nový minoritní pohled – postižený.

Bohužel jsem neměl přístup k opravdovému invalidnímu vozíku, ale byl jsem schopen vyrobit si sám velmi přesvědčivé vozítko z věcí, co jsem našel v kanceláři VICE a okolí. A zase – všude, kde jsem se pohyboval, jsem se setkal se zíráním. Zíráním, které mohlo prorazit moji křehkou skořepinu a zanechat následky na duši. Jeden člověk si mě dokonce vyfotil na mobil.

Dostupnost byla velký problém, nebyl jsem schopný dostat se do Pret A Manager, abych si mohl koupit oběd. Najal jsem si proto profesionální herečku, aby hrála moji pečovatelku a požádala zaměstnance o pomoc, ti se jen zasmáli. Nedokážu si představit, jaký to musí být pocit být chycen v jednom z těchto problémů každý den.

Obtížnost: 

ČERNÝ

Po pár hodinách v maskérském křesle a získání tipů, jak chodit jako „swag“, jsem vyrazil do ulic v kůži černocha. Musím říct, že to jak se mnou bylo zacházeno, bylo naprosto otřesné. Všude, kam jsem přišel, na mě lidi zírali a já se setkával s permanentním a neutuchajícím nepřátelstvím. Dokonce i od jiných černochů.

Když jsem přišel na zastávku, abych si dobil Oyester card (lítačka), někdo ke mně přišel a zeptal se „Co si kurva myslíš, že jako takhle venku děláš?“ Copak nemají černoši právo chodit taky na veřejnosti?

A aby toho nebylo málo, přišel jsem domů a můj pes na mne zaútočil. Je snad rasista? Musím teď řešit jiný věci, ale trápí mě myšlenka, že černí lidé možná nejsou v bezpečí ani uvnitř vlastních domovů.

Co to sakra je s dnešní společností?

Obtížnost:

Závěrem - Liz Jones a Daily Mail měli úplnou pravdu. Je to osamělé a zbytečné být součástí něčeho jiného, než je většina.

Myslím, že svět potřebuje být trochu víc tolerantní. Všichni bychom měli přehlížet věci jako je rasa, velikost, věk a možnosti chůze a pokusit se vidět lidi takové, jací opravdu jsou – řidiči kamionů, pouliční kejklíři, maminky, synové, blogeři, instruktoři jógy, přátelé…