Dušanova fotogaráž

S Dušanem Tománkem, osobním fotografem Aloise Nebela, o velké garáži jménem New York. Dušan je ze Zlína, prvního amerického města u nás: mrakodrapy, Baťa, Le Corbusiér, Jižňáky a hlavně… Dušanova fotogaráž.Tam to kdysi všechno začalo.

Dušane, co pro Tebe znamená garáž?
92. rok, no. Já jsem tam chtěl fotit, chtěl jsem tam mít ateliér. No, ateliér… dyť jsi to viděl sám. Já jsem tam ani moc nefotil, spíš jsem tam přespával. Prostě klasický vzdor. Se svojí tehdejší dívkou, nyní už současnou ženou, jsme tam prostě přespávali. Byla tam zima, netopilo se tam, prostě klasická garáž. Postupně jsem si sehnal prachy na jednoduché lampy a fotil na černobílý film. Pak jsem si tam udělal fotokomoru. Honza Střítežský, kameraman z Nebela, v ní dělal přijímačky na FAMU. S Honzou se známe od patnácti. Poznali jsme se na koncertu Arakainu. On měl pruhované kalhoty, já měl maskáčové kalhoty a oba dva na sobě džísky. V té době jsem nefotil. Začal jsem fotit na střední, až ve čtvrťáku, ale nikdo ty fotky neviděl, ani já jsme se jima nezaobíral. Hrozně debilní fotky to byly. Počkám si, až trošku zestárnou a získají půvab.

Koho jsi potkal na té zlínské filmové škole?
Byl tam ještě režisér Tomáš Luňák, kameraman Honza Horáček, byla tam silná sestava pedagogů. Na přednáškách Ondříček, na dějiny filmu Boris Jachnin, který to dokázal rozvést do neuvěřitelných souvislostí. Podle mě to byl znak devadesátek, že šly věci, které už dneska nejdou. Takže tam jsme se všichni sešli, ale ještě jsme nevěděli, že jsme se setkali. To nám dochází až teď.

Co tě v garáži bavilo fotit?
Přátelé a holky, jediné dvě témata. Nikdy jsem tam nenafotil žádné zátiší. Vlastně jó, nějaké cviko do školy, ale v zásadě to byly portréty. I tebe jsem koneckonců fotil. Prostě kdo se tam vyskytl. Tenkrát jsem poprvé viděl fotky Ivana Pinkavy, ty spisovatele. To bylo pro mě hodně silné, nikoli obsahově, ale formálně, jak ty fotky vypadaly. Já jsem vyhraněný nebyl. Nikdo mě nevedl, neřekl mi, soustřeď se na tohle. Šel jsem vždycky po vizuální stránce, obsahová mě nezajímala. Myslím, že je to na mých fotkách patrné dodnes. Pak přišly klasiky jako Helmut Newton a tak. Nejvíc mě ale ovlivnilo médium časopisu, což si myslím, že je garážové médium, v té úplně původní podobě.

Na škole jsi už fotil pro nějaká média?
Měl jsem příležitostné práce u filmu – Fotosky. A pak nastal zlom, když jsem se dostal na pozici… na pozici zní debilně, ale stal jsem se kmenovým fotografem MF. Zlínská redakce, tam jsem byl pět let. To mě nakoplo nejvíc. Byly tam pěkné prudy: slavnostní otevření zrekonstruované mateřské školky atd. Já jsem si z toho začal dělat prdel a oni to nějak akceptovali. Ale potom už byl čas odejít. Šel jsem na volnou nohu.

Říká se, že dokážeš nafotit šestnácet set fotek a vybrat dvě. Máš můj obdiv, to bych nezvládl.
Tak to není! Ale ty situace jsou hrozné. Živá fotka vůbec. Fotograf je úplně debilní povolání. A fotek je strašná inflace, ale stejně je to vždycky boj. Byl jsem o víkendu na fesťáku, na Mišmaši, kde to znám, ale stejně jsem tam chodil jako raněná srna. Nevěděl jsem, co fotit. Václav Jirásek je třeba odvážnější, komunikativnější, hrdina. Já jsem spíš introvert, zalezlý v křoví, takový šmíráček. A ještě se klepu, aby mě někdo neviděl.

Takže po škole jste se všichni rozutekli a ty jsi zůstal v garáži sám?
Já jsem šel do Opavy a oni na FAMU. Já jsem tenkrát do Prahy moc nejezdil, měl jsem takové hluché období. Jo, hrál jsem v nějakých jejich famáckých cvičeních, příležitostně. Celé se to propojilo až před deseti lety. To jsem sem začal jezdit za Luňákem a Střítežským a partou kolem vydavatelství Escape, kam mě dotáhli. Tam byl Moucha, Švejdík z Priessnitz, Umakart, Here a samozřejmě vrchní ideolog Michal Nanoru. Začal jsem spolupracovat s Robertem Novákem, potkal se s Václavem Jiráskem. To bylo zajímavé období a myslím, že jsem to stihnul taktak, než to všechno krachlo, těsně před Lehman Brothers. Ale jinak si chci od Prahy uchovat odstup. Jednou mi Švejdík řekl, že si žiju svojí idylu v tom zalesněném městě a nehrabu se tady v té špíně, že to musí dělat jiní. On byl tehdy opilý, ale já ho chápu, svým způsobem měl pravdu. Chci žít v americkém městě a Zlín je americké město, mám tam ženu, ta silná vazba tam pořád je.

Kam ses dostal nejdál ze své garáže?
No, do té druhé garáže, do té newyorské, ale to byl jenom bleskový výpad. Bylo to spontánní rozhodnutí. Vzniklo to za okolností, které bych nerad rozváděl, prostě jsem tam ze dne na den odjel. Majda a Michal Nanoru mi tam poskytli azyl, což jim nikdy nezapomenu. Ale jinak se o mě nikdo nestaral, prošel jsem si to sám. Je to tam taky garáž, ale mnohem větší a teda drsná. Po ránu jsem vypadl z bytu na Manhattanu a vrátil se až po půlnoci. Ale žádný Sex ve městě to nebyl. Myslel jsem, že budu sedět v kavárně u jednoho kafe a číst si Třeštící New York od Koolhaase. Ani omylem! Sedneš si, dáš si kafe, dopiješ, hned je u tebe číšník, dáte si další, ne, tak zaplaťte a odejděte. Takže jsem chodil s batůžkem po těch ulicích sem a tam. Manhattan, Queens, Brooklyn, Staten Island.

Dal sis nějaké výstavy?
Jo. MoMa, Metropolitní, Guggelheim. A potom Chelsea. Tam je to totálně Zlín. Ty ulice, galerie jedna vedle druhé. Galerijní supermarket. Přijdeš do baráku, kde je pět pater galerií. Je to průmysl, ale baví mě to.

Cos tam fotil?
Já jsem tam jel bez foťáku. Večer jsem přiletěl, ale ráno už jsem mazal do obchoďáku pro foťák, takovou krabičku. Namlel jsem s ním mraky fotek (pak jsem s ním tady nafotil celého Nebela). Moment překvapení: jdeš přes brooklynský most, otočíš se k Manhattanu a vidíš ty mrakoše. Zrovna zapadá slunce. Milionkrát jsi to viděl, ale bác, vytasíš foťáš a děláš ty klasické turistické fotky. Tomu se prostě nedá ubránit. Ale je fakt, že cestou zpátky už jsem si fotil ty odpadkové koše. New York jsou lázně pro pankáče. Sbíral jsem si účtenky, jízdenky z metra, všechno. Doma jsem si je naskenoval. Krásná typogafie, nádherné.

Největší zážitek?
Koncert v Market hotel. To byl pro mě vrcholný zážitek. Návrat do devadesátek. Zavře se a všichni stojí s pivem venku na chodníku, cigáro a povídají si. Taky jsme byli s Michalem v Bronxu, podívat se na domek E.A. Poea. Dřevěný domek, celkem nenápadný, kolem něj vedou dvě dálnice, šestiproudovky. Poslední noc před mým odjezdem jsme měli s Michalem takový dlouhý noční rozhovor, který se protáhl do rána a já jsem málem zmeškal letadlo domů. Moc si z něj asi ani jeden nepamatujeme, ale vzpomínám si, že řekl jednu zásadní větu: Do New Yorku se jezdí s těžkým srdcem a lehkým kufrem, ale zpátky je to naopak.

Díky za rozhovor, Dušane.