FYI.

This story is over 5 years old.

Různě

Za váš pokroucenej filmovej vkus může vaše místní kino

Pro mě jakožto rozenýho Leteňáka to bylo Bio Oko a jeho nezaměnitelný kouzlo, který už je dávno v tahu tak jako veškerý to vesnický kouzlo Letný mýho mládí...

Všechny fotky via archiv Bio Oko

Poslední dobou se často pozastavuju nad tím, proč mám tak „debilní" (rozuměj až příliš vytříbený a specifický) vkus na filmy. Nejsem v žádným případě nějakej převratnej kinofil ani kamilofilofil, ale na druhou stranu taky nejsem jenom prachsprostej multiplexovej konzument se zrnkama popcornu mezi zuby. Jsem na tom tedy v podstatě stejně jako všichni ostatní, kteří svoje názory nečerpaj z temných hlubin internetových diskusí a recenzí nad nimi, ale maj prostě jenom rádi filmy. V mým případě hlavně teda ty „hloupý" béčkový.

Reklama

Jedním z důvodů je samozřejmě doba, do který jsem se narodil. Bejt dítě devadesátek znamenalo hltat po škole v bedně přiznaně Knight Ridera a Odpadlíka a nepřiznaně Beverly Hills a následně Dawsonův svět, koukat s babičkou na Esmeraldu, když přijela na návštěvu z Haviřova (quality family time jak vrata), uznávat westernový hrdiny tátových oblíbených filmů, ale vnímat daleko intenzivněji, oproti Sedmi statečným či víkendovým odpoledním verzím pro chudé v podání Buda Spencera a Terence Hilla, progresivní Smrtonosnou past a další osahaný evergreeny zapovězených videopůjčoven a Novy po desátý.

Jenže mi nedávno došlo, že ještě hlouběji zakopanějším psem, než byla nabídka regálů Minaru na Milady Horákový (ač v Dejvicích měli větší výběr, ale kdo by se do toho zapadákova tahal), byly, jsou a vždy budou vaše první návštěvy kina a filmy, na který nás tehdy rodiče vytáhli.

Pro mě jakožto rozenýho Leteňáka to bylo Bio Oko a jeho nezaměnitelný kouzlo, který už je dávno v tahu tak jako veškerý to vesnický kouzlo Letný mýho mládí. Ale to patří k životu, že jo, mrmlat, že: „Jó, to za mých mladých let…" Jenže kino Oko na přelomu tisíciletí mělo jeden úžasnej atribut, kterej už vlastně tak trochu naštěstí nemá: Nikdo do něj nechodil.

Je mi jasný, že dneska je těžký si od tohodle místa odmyslet ten vlastně i celkem vkusně vyřešenej foyer s masivním slitinovým barem plnej poslední kolekce kreativní trendy (recyklující) smetánky promíchané s neohipíkama, ale zkuste si představit tu postapokalyptickou verzi mých středoškolských let, kdy se člověk často musel projekce doprošovat u promítače, protože na film přišel sám pod výhrůžkou, že si těch pár lístků k dosažení minima návštěvníků dokoupí. Jo, fakt, tenkrát se tam totiž chodilo, nebo spíš nechodilo, jenom do kina. Ale popořádku.

Reklama

Můj pokřivenej filmovej vkus se totiž dá velmi jednoduše obhájit třema prvníma návštěvama tohodle dnes milovanýho letenskýho hang out spotu v doprovodu mého otce. Jasně, je dost možný, že mě tam před tím ještě párkrát vzal na Potkali se u Kolína, nadčasový „dětský" animák, který nás všechny podprahově svedl na drogová scestí, ale moje první vzpomínky začínají u svaté trojice: Policajt z Beverly Hills II, Highlander, Jurský park.

Jó, zlatý časy, kdy tátovi přišlo normální brát svou čerstvě postškolkovou ratolest na filmy, který vás pak poznamenaj na celej život. Ale tak kluk přece miluje dinosaury a tenhle film je o dinosaurech, hraje si s LEGO rytířema, tenhle film má na plakátu chlapa s mečem, miluje horskou dráhu na Výstavišti a tenhle film se odehrává v zábavním parku – ač mám teda pocit, že u Policajta to byla shoda náhod. Možná to byla vlastně všechno shoda náhod a prostě jsme šli do kina, že jo. Ale to už je ta asociační krása vzpomínek.

Sedávali jsme vždycky v pátý řadě uprostřed. Já na třináctce a táta napravo ode mě. Jestli si z týhle doby pamatuju jednu věc stále absolutně živě, tak je to ta krutá zrada, kdy se snažím odvracet zrak od T-Rexe, kterej svačí právníka z kadibudky, abych zjistil, že výjevu neuniknu ani s hlavou o 180 stupňů otočenou… čelem k promítačce. Jo, a ještě Eddieho Murphyho, jak po prdeli klouže přes kapotu nějakýho auta. Doteď se mi to krade do snů. Někdy i společně.

Reklama

Postupem mého šťastně nešťastného dospívání (utužuje to prej charakter) se pak z Oka stalo jakési útočiště: Chtěls bejt sám, šels do kina. Po dosažení plnoletosti (plus minus pár let) se k tomu ještě přidalo: Šels do kina na pivo nebo pět. Tou dobou začalo bejt asi i oficiálně jedno, co dávali. Hlavně, že v tom špinavým kamrlíku s pípou v rohu v patře u vstupu na balkón nalejvali a vevnitř v sále byl svatej klid.

Ostatní chodili do Aera, kde měli „lepší" program. Pro mě za mě tam klidně mohli i s těma svejma artovejma blbostma zůstat. Leteňáci, co jezděj tramvají do Aera. Kdo to kdy slyšel?

Autor: Jan Šrámek

Možná čekáte, že teď rozjedu tvrdej hejt na mezidobu, kdy Oko měnilo provozáky, díky nimž se do kina najednou začali vracet lidi. Jenže já jsem za to vlastně rád. Bez tohodle kroku by tam totiž dneska Oko vůbec taky nemuselo stát. Ale mělo to i svoje úskalí. Třeba tu krutou konfrontaci s realitou, když jsem jako vždy automaticky kráčel ke svojí třináctce v pátý řadě, abych ji tam nenašel. Musela uvolnit místo plážovýmu lehátku. To dá rozum. V kině se chce přece každej vyvalovat na lehátku, ne? Teda za předpokladu, že už je obsazenej ten žlutej trabant, co tam navezli, protože jim to asi přišlo „cool", načež ho zase odstranili, protože už jim to asi zas tak „cool" nepřišlo. Nenaděláte nic, trendy se prostě rychle mění a právě přizpůsobení programu kina požadavkům ještě nic netušících budoucích trendsetterů nalákalo zpátky do Oka lidi.

Reklama

Zde bych rád vyjádřil velký dík i upřímnou soustrast chudákovi provozákovi, kterýho jsem následně donutil svou sedačku lokalizovat a přišroubovat ji tam zpátky. Jediný, co mě snad potěšilo ještě víc, bylo, když mi pár let nato jedna známá vyprávěla veselou historku o nějakým poblázněným chudákovi autistovi, kterej odmítal z kina odejít, dokud mu nevrátěj jeho sedák na příslušné místo. ,,No, to musel bejt fakt úplnej magor!" Si piš.

Jestli mi ovšem něco fakt vyrazilo dech, bylo to, když jsem tam včera došel, abych si tu nostalgii přece jenom trošku osvěžil (od tý doby, co jsem se přestěhoval na Žižkov, tam už tak často nechodim), a stanul jsem znovu tváří v tvář výsměšným pruhům plážového lehátka na místě, kde stávala moje navrácená a asi jaksi i prokletá třináctka. Déjà vu nejhrubšího zrna.

Ale tak to je prostě asi život. Nikdo nemůže čekat, že bude moct do skonání světa chodit do Oka sám na pivo nevalný kvality a reprízy Woodyho Allena. Přežili jsme tam přece už spoustu horších věcí. Například dětské projekce Woodyho Allena či ještě lépe dětské projekce Woodyho Allena doplněné o pobíhající psy. Chybí tam už snad jenom cyklodráha. Pokrok holt nezastavíš. Lidi to chtěj, tak jim to dej.

Na druhou stranu, pokud ten pokrok znamená, že vaše oblíbený kino přežije ještě pár dalších dekád a nejlépe i vás, dá se s tím ve finále vlastně celkem jednoduše smířit.

Hnusný pivo, česnekový čipsy a arašídový křupky vystřídal skoro až přehnanej výběr všeho od lokálních limonád či ciderů, nabídky minipivovarů, filtrované kávy, přes bagety a sexy dortíky až po stoprocentně „znaleckej" výběr tvrdýho, což všechno oceňuju, hlavně od doby, co jsem přestal pít, protože jestli je na hipsterský invazi nejen na Letnou něco dobrýho, tak je to právě jejich úchylka na rozličný limonády, tudíž člověk pořád jenom nepije tu samou kolu u jednoho stolu, takže dík.

Reklama

Ani sezení na pravým balkóně foyeru už nepůsobí jako dětskej koutek s falešnejma fatboyema a čistota designu vlastně tak nějak ctí právě to Oko, ve kterým jsem vyrostl, stejně tak jako výběr z distribuce Aerofilms, kterej není ani příliš alternativní, ani zbytečně středoproudej.

Oko prostě je a bude „to" letenský kino pro všechny, který si Letná zaslouží. A to, že se celá čtvrť za posledních pár let mění z vesnického ostrůvku v baštu kreativních rodinek, jejich psů a kol, je prostě realita, který není proč stát v cestě. Starousedlík, nestarousedlík.

A jako bašta nový generace letenský šlechty je tohle čerstvý Oko vlastně všehovšudy trefa do černýho, ač mě teda nikdy nepřestane fascinovat ta podivná proměna sálu, kde zůstalo všechno od potrhanýho linolea až po strop, akorát polovina naprosto funkčních sedaček musela uvolnit místo absolutně nemístnýmu a často nepohodlnýmu plastovýmu „designu", jehož rozmístění před plátnem připomíná výstřel z brokovnice.

I má poslední návštěva ale ve finále jasně potvrdila, že tohle sezení na lidi prostě funguje. Možná byste tam ještě mohli navézt písek a dát slunečníky. Sice to zhorší výhled lidem ze zadních řad, ale ty jsou stejně jenom pro plebs. Nikdo jinej by si na ty starý vošoupaný sedačky přece nesedl…

Měl jsem tě taky rád, sedačko číslo 13 z páté řady

Nakonec si vlastně říkám, proč já jakožto už ani ne tak čerstvej žižkovskej pepík jezdím pořád za filmem na Letnou, když mám Aero za rohem. To je přece kino, který krom všech výhod a novinek Oka má pro „béčkofila" jako jsem já jeden zásadní trumf v rukávu: Festival otrlého diváka.

Takže se příště možná než za pěstováním nezdravý nostalgie vydám do Aera objevovat kouzlo současnosti, které mi nebude brnkat na zkreslený vzpomínky z mládí. Možná to je totiž přesně to, co se mi absence „mé" zaprděné sedačky v Oku snaží naznačit.