Jak žijí lidé, kteří tvrdí, že jsou alergičtí na wifi?

Nezbytnou součástí moderního života je celodenní surfování po internetu způsobující stres a psychickou nepohodu ze všeho, co tam vidíme a čteme. Ale existuje skupina lidí, kteří jsou z internetu vystresovaní, a přitom si nepřečetli ani slovo online – lidé, kteří tvrdí, že pouhá existence internetu má negativní dopady na jejich zdraví. Trpí poruchou nazývající se elektromagnetická hypersenzitivita (EHS), což podle nich znamená, že vystavení různým elektromagnetickým polím (wifi routerům, mobilním telefonům nebo televizím) jim způsobuje různé tělesné potíže.

V lékařské komunitě nejsou všichni úplně přesvědčeni, že EHS je skutečná nemoc. Studie Essexské univerzity z roku 2007 zjistila, že respondenti údajně trpící EHS pociťovali syndromy nemoci jen tehdy, když jim bylo řečeno, že vysílač stojící nedaleko je „zapnutý“. Když respondenti nevěděli, jestli je vysílač zapnutý nebo ne, signály na jejich zdraví podle všeho žádný vliv neměly.

To však nic nemění na tom, že asi 5 % Britů si myslí, že jsou postiženi syndromem EHS. Jestli vám tahle nemoc přijde povědomá, bude to asi tím, že v seriálu Volejte Saulovi, což je spin-off Perníkového táty, se Saulův bratr Chuck schovává ve vlastním domě, aby se uchránil před elektromagnetickými signály, které jsou k němu vysílány z celého světa.

Protože si neumím představit civilizovaný svět bez internetu, zajímá mě, jaké to je žít v přesvědčení, že jste kvůli tomu opravdu fyzicky nemocní. Kontaktoval jsem proto dvě ženy potýkající se s EHS – Nanny a Martine – které souhlasily, že s nimi mohu strávit den v jejich bunkru bez wifi.

Martine mě vyzvedla na nádraží ve Steenselu, malém městě v jižním Nizozemsku. Hned jak jsem nasednul do auta, slušně mě požádala, abych si vypnul telefon nebo alespoň zapnul režim letadla. Protože jsem nechtěl, aby se jí udělalo špatně a chtěl jsem to celé zažít naplno, udělal jsem, co po mně chtěla.

Předtím, než začala pociťovat potřebu uniknout z města tomu, co považovala za předávkování wifi a zářením, pracovala čtyřicetiletá Martine v Amsterdamu v právním oddělení jedné známé organizace na podporu uprchlíků.

„Byla jsem naprosto vyhořelá,“ vypráví Martine. „Tak nějak se nutíš za každou cenu ve všem pokračovat, až se v tobě něco zlomí.“

Martine tvrdí, že je jedním z mála lidí v Nizozemsku, jejichž nemoc byla uznána vládou – i když ta elektromagnetické záření jako zdroj její nemoci oficiálně nedeklarovala. Dnes Martine zajišťuje právní pomoc ostatním lidem trpícím EHS. Nemají to jednoduché – mnoho vědců tvrdí, že jde pouze o psychologický problém, někteří zase věří, že samotný strach ze záření by mohl být nezdravý. Tyhle poznámky Martine odmítá a odkazuje mě na jiné studie prokazující škodlivost záření.

Přijíždíme k Martine domů – do dřevěného domku stojícího hned vedle domu jejích rodičů. Její otec-vědec také tvrdí, že má EHS a považuje se za experta na blokaci záření. Martinina kamarádka, padesátiletá Nanny, je u ní několik dní na návštěvě, aby si odpočinula od elektromagnetických polí ve vlastním domě. Provozuje webové stránky EHS Zichtbaar a doufá, že jí pomohou zvýšit povědomí o nezdravých vlivech všudypřítomného wifi signálu. Její manžel jí s webem pomáhá, ale jeho láska k různým moderním vychytávkám je někdy silnější. „John miluje svoje chytré hodinky,“ říká Nanny. „Ale mně se z nich dělá tak špatně, že musí být v šuplíku.“ Není to tak, že by nenáviděla technologii, jen by chtěla, aby byla wifi nahrazena něčím zdravějším.

Nikdy nechodí ven bez svojí ochranné pokrývky hlavy, která vypadá jako včelařská kukla vyrobená ze stříbrných drátků. Ale protože při použití počítače nebo telefonu je jí po zbytek dne špatně, byla objednávka téhle výstroje hotovým očistcem.

Nanny mě vzala na procházku do lesů za Martininým domem a přitom mi vysvětlovala, proč si myslí, že záření může být novým azbestem. „Hodně lidí si prostě myslí, že je to bezpečné a otestované, nebo o tom prostě vůbec nepřemýšlí,“ vysvětluje. „Ve světě se děje tolik hrozných věcí, že naprosto rozumím tomu, proč lidé chtějí žít své životy v klidu a nestresovat se znečištěním z elektromagnetického záření. Žít ve strachu taky není zdravé.“

Zpátky v domě si my tři dáváme lehký oběd a intenzivně diskutujeme o negativních dopadech společenské posedlosti sociálními sítěmi. Asi v polovině rozhovoru Nanny hodně znervózní a vytáhne malé zařízení, aby zkontrolovala hladinu záření v pokoji.

Já jsem pro změnu nervózní z toho, že ta dlouhá anténa je pořád namířená na můj notebook. „Jen se rychle podívám, abychom si byli jistí,“ uklidňuje mě Nanny. Naštěstí je to falešný poplach. Zeptám se, zda můžu zařízení otestovat, jestli vážně funguje. Martine mi dovolí na chvíli zapnout mobil.

Když vypnu režim letadla, začnou mě zaplavovat zprávy ze světa tam venku. Hned nato začne přístroj na měření záření hystericky pískat a červeně blikat. Cítím se trapně, a tak své 4G zase vypínám a detektor ztichne. O pár vteřin později potají mobil zase zapnu, abych se ujistil, že detektor záměrně neovládá Nanny nebo Martine, ale stejně jako předtím to začne řvát a blikat.

Nanny normálně žije se svojí rodinou v Geldropu, městě vzdáleném asi půl hodiny jízdy autem. Ale občas přijede na pár dní k Martine a jejímu otci, aby se tady zotavila z přemíry elektromagnetického záření. Po pěti dnech se dneska vrací domů a pozve mě, abych jel s ní. Když nás Martine veze zpátky, najednou mi dojde, jak nepříjemně se Nanny musí cítit při návratu z relativního bezpečí lesů do prostředí, o kterém je přesvědčena, že jí škodí. Jedeme hlavně po venkovských cestách, abychom se co nejvíce vyhnuli stožárům vysokého napětí. „V určité chvíli je začnete vidět všude,“ říká Martine.

Nanny zpátky doma vítá její manžel John, dvě pubertální dcery, tchýně na návštěvě a pes. „Nanny, nesedej si tady,“ varuje ji tchýně hned, jak vkročí do dveří. „S Johnem jsme to tu před chvílí měřili a tady je nejhorší místo v celém domě.“

Při prohlídce domu mi Nanny vypráví, že stěny jsou omítnuté speciální barvou proti záření a že kuchyň je pokrytá staniolem, aby se sem nedostal sousedův wifi signál. Podle ní to však nestačí, protože „v pojistkové skříni je elektromagnetické pole“. Proto žije v karavanu na zahradě a do domu chodí jen na večeři.

„Ze začátku to byla zábava,“ říká. „Bylo to jako na prázdninách. Ale teď bych chtěla být schopná se nastálo přestěhovat zpátky do domu.“

Nannyin a Martinin svět bez wifi mě fascinuje, ale moje normální existence, ať už si je zamořená jakýmkoliv zářením, mi bolestně chybí. Už se chystám odejít, když Nanny vytáhne novou řadu triček, která vyrobili s manželem a prodávají je na svých webovkách. Jsou na nich slogany jako „Want kids? Don't fuck with your phone“ nebo „Feeling Blue-tooth?“

Když se rozloučíme, požádá Nanny svoje dcery, aby mě vyprovodily na blízkou autobusovou zastávku. Ptám se jich, jaké to je, když je jejich máma tak často pryč. „Bylo fajn mít pár dní wifi,“ svěřují se, „ale přeci jen je lepší, když máme u sebe mámu.“

Článek původně vyšel na VICE NL.