Brad Elterman šel před 42 lety za školu, odjel do nahrávacího studia v LA a snažil se vyfotit Davida Bowieho. To se mu povedlo, a díky tomu se dostal do časopisu Creem, což odstartovalo jeho divokou kariéru, která předefinovala rock'n'rollovou fotografii. Místo pořizování klasických fotografií z koncertů si bral Elterman foťák s sebou do backstage a všude tam, kde mohl pořídit nenucené fotky největších ikon doby, které fotil, jak řídí svá auta, jedí hranolky, vycházejí z přenosných záchodků, i v obyčejných situacích. Elterman (příležitostný přispěvatel VICE) téměř o půl století později našel svazek starých negativů, které někdo prodával na eBay. Aby si oživil vzpomínky, koupil je zpátky.
Nedávno jsem měla šanci si s Eltermanem popovídat přes telefon o tom, jak trávil čas s rockovou smetánkou, jak znovu nalezl své staré negativy a po čem se mu ze starých časů stýská.
Elterman u svého stolu předvádí primitivní umění syndikace fotografií, 1980
VICE: Jak se vůbec tyhle fotky dostaly na eBay?
Brad Elterman: V sedmdesátkách, když jsem pořád jen fotil, jsem rozesílal svoje barevné slajdy a černobílé fotky do magazínů po celém světě – své černobílé negativy jsem si ale nechával a skladoval. Před pár lety jsem v Tokiu zase po čase navštívil Shinko Music, které vydávalo nóbl časopisy Music Life a Rock Show. Otiskli všechno, co jsem jim kdy poslal, a stal jsem se jejich korespondentem z Los Angeles. Když jsem tam přijel, našel jsem tam jen staršího hlídače, který mi řekl, že všichni už před lety zmizeli. Co se stalo s jejich archivy, netušil. Nebyl to ojedinělý jev. Úplně každá z publikací, kam jsem fotky posílal, krachla a její archivy zmizely. Tisíce analogových fotek vyhodili a mohli si je tak vzít lidi, co se hrabou v popelnici. Nejsem teda jen nějakej idiot, co ztratil svoje negativy.
Bradovy fotografie Floa a Eddieho z backstage koncertu KISS byly zveřejněny v japonském magazínu Music Life v roce 1978. Vydání bylo tlusté jako telefonní seznam.
Za kolik se prodávaly a kolik jste za ně pak dal?
Koupil jsem si zpátky některé z barevných slajdů za 20 dolarů a film do foťáku za 70 dolarů. Mělo to pro mě mnohem vyšší cenu, než za jakou mi je nabízeli, takže mi ani nevadilo, že jsem za ně musel platit. Bral jsem to jako odměnu pro nálezce. Některé z fotek byly na seznamu špatně označené. Ten, kdo je prodával, vůbec netušil, co ve skutečnosti držel v rukou. Koupil jsem zpátky všechny svoje negativy z koncertu Neila Younga z roku 1976. Tohle ale nebyly jen další fotky do počtu nějaké série fotografií z koncertů. Stephen Stills přišel na pódium k Youngovi a společně hráli přídavky, a nakonec si s Youngem potřásli rukama. Bylo to ikonické. Musel jsem tyhle negativy dostat zpátky.
V jaké životní fázi jste se zrovna nacházel, když jste tyhle fotky fotil?
Pořád jsem byl dítě. Moje první fotka Davida Bowieho fakt úplně změnila můj život. Předtím, než jsem ho vyfotil, mi v hlavě znělo: „Teď už nemůžeš couvnout. Taky se to nemusí líbit." Ale měl jsem koule na to, abych to udělal. Když jste teenager, prostě se nadechnete a jdete do toho. Poté, co se tahle fotka dostala do Creemu, jsem měl zaplněnou schránku. Pak jsem dodělal střední školu, šel jsem na vyšší odbornou školu a přešel na Kalifornskou státní univerzitu v Northridge. Odtud mě vyhodili, protože jsem nezvládal skloubit školu spolu s takovým ohromným množstvím práce, které jsem ze sebe chrlil.
Co vás překvapuje nejvíc, když teď ty fotky vidíte?
Připomínají mi, jaký jsem byl jako dítě. Byl jsem jako mašina. Dal jsem do těch fotek tolik úsilí. Fotit byla ta lehčí část. Noc začínala prozkoumáváním míst, kde se měly kapely objevit – Rainbow, Roxy, Starwood, Carlos and Charlie's, Sugar Shack a další. Na konci koncertu, když všichni pařili nebo ve dvě ráno vytuhli, jsem jel domů a všechny fotky jsem vyvolal a vytiskl, ještě než jsem šel spát. Adrenalin z večera byl tak omamný, že jsem nemohl usnout. Moje matka byla malířka, tak jsem si z části jejího studia ve sklepě udělal temnou komoru. Když ráno přišla máma dolů, říkala mi: „Fuj, kdo je tenhle člověk?" Ale neustále mě podporovala a kriticky hodnotila mou práci.
Co vás na fotografování v sedmdesátkách nejvíc zajímalo?
Nebyl jsem klasický fotograf rock 'n' rollu. Kašlal jsem na to, abych fotil někoho, jak drží kytaru. Přesně tohle v té době dělali všichni ostatní fotografové a tyhle obecné koncertní fotky mě nezajímaly. Já jsem fotil backstage. To byly ty fakt zajímavé fotky, které vyprávěly příběh. Po těchto fotkách magazíny toužily. Například jsem se vůbec neobtěžoval fotit koncert Willyho z Mink DeVille, ale místo toho jsem se poflakoval v backstagi a vyfotil jsem ho i s jeho ženou Toots. To bylo něco speciálního.
Eltermanova fotka Willyho a Toots z Mink DeVille se objevila na obalu novin SOUNDS v roce 1977
Chtěl jsem fotit všechno nové – všechny cool mladé kapely, o kterých bych pak četl v britských novinách jako Sounds, NME a Melody Maker. Jednoho dne si ke mně přišel zaplavat Steve Jones ze Sex Pistols a já jsem ho vyfotil! Když jsem začínal, snil jsem o tom vyfotit Boba Dylana. Bylo to o to zajímavější, že nikdy nechodil ven a nechtěl, aby ho někdo fotil. Vrcholem mé kariéry byl večer, kdy jsem Boba potkal a on mě požádal, abych ho spolu s Robertem De Nirem vyfotil v backstagi v roce 1976.
Steve Jones ze Sex Pistols v Eltermanově bazéně v jeho prvním bytě, na rohu Sunset a Dohney v západním Hollywoodu, 1977
Které fotky podle vás nejvíce vyčnívají?
Všechny s Joan Jett. Byla mou největší múzou. Pro focení byla tak charismatická a ohromující. Oba jsme byli spíš plaší, a ona mi dala důvěru k nafocení jejích fotek.
Joan Jett si dává hranolky na molu v Santa Monice, 1977
Jaké pocity ve vás tyhle fotky po 40 letech vyvolávají?
Je to pro mě hodně emotivní. Když jsem ty fotky fotil, byl jsem teenager. Teď je mi 60. Ty fotografie mi přivolávají vzpomínky na moje mládí. Někteří z těch lidí, které jsem fotil, už tu s námi nejsou. Moje staré fotky mě inspirují. Zrovna píšu celovečerní film o tom, jaké to bylo fotit v sedmdesátých letech. Když se na některé z fotek podívám, připomene mi to: „Ach! Tohle můžu přidat do scénáře."
Jak se Los Angeles od sedmdesátek změnilo? Zůstalo něco stejného?
Některé z budov tu stále jsou. Nakonec je Los Angeles město světové úrovně. Snílci jsou tu pořád, ale přicházejí a odcházejí. Zůstalo tu jen málo míst, kam bych se teď chodil poflakovat. Whiskey a Roxy tu taky ještě jsou. Stejně tak Rainbow Bar and Grill. Tyhle kluby sice vypadají stejně jako tenkrát, ale nikdo z mých přátel tam už nechodí. Býval jsem vždycky nejmladším v místnosti a každého jsem znal. Teď je to obráceně. Možná jsem trochu znuděný po tom divokém životě, co jsem tenkrát vedl. Stojí to hodně úsilí vytáhnout mě na koncert, ale neuzavřel jsem se úplně. Nedávno jsem fotil Sunflower Bean a být s nimi v backstagi bylo fakt neskutečný. Byla to úplně ta stejná šatna, ve které jsem byl s Bobem Dylanem a Robertem De Nirem před 40 lety.
Jak se změnil váš styl focení a postoj k němu?
Nezměnil se vůbec. Většina editorů mi dnes říká, abych nic neměnil a fotil stejně jako tenkrát v roce 1977 s Joan Jett.
Sue Mengers, Michael Eisner a John Travolta na party Pomády v Paramount Studios, 1978
Vzácná fotografie okamžiku, kdy Stephen Stills vystoupil spolu s Neilem Youngem, aby spolu dali přídavek na Youngově koncertě v Pauley Pavilionu, Kalifornská univerzita v LA, 1976
Olivia Newton John se líbá s Johnem Travoltou na party Pomády ve filmovém studiu Paramount, 1978
Peter Frampton se svým managerem Mr. Tinym po cestě ze záchodu na koncertě v Anaheim stadionu, 1978
Jackie Curtis a Andy Warhol v Margo Leavin Gallery, West Hollywood, 1972
Joan Jett z Runaways a Danny Wilde z Quick v backstagi klubu Whiskey a Go Go, 1977
KISS v backstagi Anaheim stadionu s Neilem Bogartem, Billem Aucoinem a pořadatelem Davidem Forestem, 1978
Joan Jett zápasí s Dannym Wildem z kapely Quick na podlaze klubu Whiskey a Go Go, 1977
Debbie Harry z Blondie v backstagi klubu Whiskey a Go Go, 1977
David Byrne z Talking Heads v backstagi na bezplatném koncertě na Kalifornské univerzitě v LA, 1976
Nizozemský zpěvák Herman Brood na hollywoodském chodníku slávy, 1976
Pete Townsend z The Who na party po koncertě ve Flippers v západním Hollywoodu, 1978
Carly Simon s manželem Jamesem Taylorem opouštějí Grammy v Hollywood Palladium, 1976
David Cassidy na dvorku svého domu v Encinu, 1976
Kapela Popsicles, jejímž producentem byl Kim Fowley, v Eltermanově bazénu na rohu Sunset a Dohney v západním Hollywoodu, 1977
The Orchids v obýváku producenta Kima Fowleyho, 1977
Danny Wilde z Quick během koncertu ve Whiskey a Go Go, 1977
The Ramones během natáčení Rock 'n' Roll High School, 1978
Mark Hamill s Quick v Malibu, 1977
Sledujte Brada Eltermana na Instagramu.
Sledujte Claru Mokri na Instagramu.