Nosil jsem týden na hlavě fedoru, abych zjistil, jestli mi to zničí život
All photos by Sean Foster
Různě

Nosil jsem týden na hlavě fedoru, abych zjistil, jestli mi to zničí život

Světe div se, téměř okamžitě se celý můj život začal hroutit...
25 listopad 2016, 6:50am

Já a moje kletba. Všechny fotky Sean Foster.

Bejvaly časy, kdy působily klobouky cool. Nebo ne? Každopádně jeden přece nosil Indiana Jones, a to nemluvím o těch 90 procentech gangsterů z období prohibice a všech těch uhlazenejch gentlemanech předválečnýho Hollywoodu. A pak se tu objevil Michael Jackson v klipu na svou píseň „Smooth Criminal" a skvělá renesance fedor mohla později slavně vrcholit s příchodem novýho milénia hvězdami jako Pete Doherty a Johnny Depp.

V roce 2016 jsou už ale klobouky nejneoblíbenějším módním doplňkem. Co se to stalo? Proč vám Google nabídne fotky chlápků s chlupatým krkem, když hledáte fedoru? Proč se společnost tak krutě vymezuje proti blbýmu klobouku?

Abych to zjistil, jeden jsem si koupil.

A téměř okamžitě se všechno začalo hroutit.

Sobota

Nejrychlejší způsob, jak vlízt do studenýho bazénu, je rovnou do něj skočit. Můj ledovej bazén byla fedora. Fakt jsem s kloboukem měl problém, tak jsem se rozhod, že bude nejlepší, když se na to opiju. Proto jsem googlil slovo „kloboučnictví" v sobotu odpoledne před velkou party. A objevil se první výsledek.

Vkročil jsem dovnitř a koupil si první elegantní, černej klobouk. Poté, co jsem přidal pár pírek a obvázal ho mašlí v barvách devadesátkovejch Rugrats, byl můj obludnej výtvor připraven seznámit se s mou hlavou.

Po pár hodinách jsme si s mým kámošem Seanem chtěli na jeho balkóně dát cigáro. Jindy by se ke mně přidal, ale dnes ne, protože jsem měl na hlavě fedoru. Přijížděli další kámoši a vysmívali se mi slovy: ,,Pěknej klobouk." Ale většinu času ho ignorovali, stejně jako mě. Vážně to vypadalo, že jsem se sociálně propadl o několik levelů.

Bylo k půlnoci, když jsem se sešel se svou holkou, která byla při pohledu na mou fedoru očividně znechucená. Zbytek večera se snažila mi ho sundat z hlavy a vzdalovala se ode mě, kdykoliv jsem se k ní přiblížil. Pak jsem ji přesvědčil, aby si ho taky zkusila, a ačkoliv v něm vypadala mnohem líp než já, ukázalo se, že nebyl moc dobrej nápad jí ho dávat na hlavu.

O několik minut později to vzala tváří letmo k chodníku, chtěl jsem ji totiž vzít na ramena a nějak to nevyšlo. Tahle fotka vznikla den nato.

Noc jsme strávili na pohotovosti. Den první se schyloval ke konci, ačkoliv kletba fedory se na nás teprve začínala snášet.

Neděle

Vzbudil jsem se a spatřil Sancheze, kocoura svý holky, jak pozoruje mou fedoru s nefalšovaným opovržením. Byl to ten samý pohled, kterýho se mi dostávalo od kolemjdoucích celou předešlou noc.

Abych svou holku nějak povzbudil, zašli jsme si na ramen – ona s obrovským monoklem a já s fedorou na hlavě. Lidi kolem museli čekat nejhorší.

Začal jsem přemejšlet o tom, proč lidi klobouky tak nesnášej. Vždyť jde jen o pokrývku hlavy, ne? Přesto to na můj život mělo takovej dopad jako nic předtím. Ani to, když jsem začal chodit do posilovny, nemělo takovou váhu. Nebo cestování, studium, rozjezd kariéry – upřímně, všechny tyhle věci měly slabší vliv na můj život než nošení fedory.

Řek bych, že klobouk tak nějak patří k „hodnejm klukům". A tím mám na mysli děsivýho, vysokoškolskýho divnotrolla s chlupatým krkem. Fedora sama o sobě problém není. To spíš lidi, se kterejma je spojená.

Pondělí

Pondělní ráno jsem strávil četbou, načež jsem si uvědomil, že už jsem dost dlouho nenavštívil svýho tátu. A tak jsem k němu zamířil – otevřel mi dveře, spatřil klobouk a zeptal se, jestli mě už dneska někdo zbil. Vypadal zklamaně, když jsem mu řek, že ne.

S tátou jsme popíjeli kafe, když vtom se ozvala rána. Ze stěny se uvolnilo zrcadlo a strhlo skleněnou vázu s kytkama na stolku pod sebou. Na tý stěně drželo jak přikovaný už několik let.

V tu chvíli jsem trochu zneklidněl. Prošel jsem se přece před tím zrcadlem před nekolika minutami s fedorou na hlavě. Jak jsem byl pořád unavenej z noci strávený na pohotovosti, začalo mě to trochu nahlodávat. Jsem fedorou prokletej ?

Pozdě v noci jsem procházel kolem restaurace a podíval jsem se do očí chlapovi, kterej nesl přepravku plnou porcelánovejch talířů. Chvíli nato je pustil na zem. A do prdele. Co to má sakra znamenat? Podíval jsem se na klobouk a cejtil zlo. Něco se dělo prostě.

Úterý

Do toho dne jsem rozhodně nevyšel lehkým krokem. Všude, kde jsem se objevil, se rozpoutalo peklo. Fakt za to mohl ten klobouk? Rozhodl jsem se, že zajdu do posilovny a popřemejšlím tam o tom.

Každý krok v tom místě byl utrpením. Nikdo se na mě zpříma nepodíval, ale posilovny jsou plný zrcadel, takže jsem všecky ty pohledy zachytil. Pohledy odporu především.

Večer jsem si vyrazil, abych se trochu sjel a na fedoru zapomněl. Vlastně jsem se celou noc cejtil dost sebevědomě, chodil mezi cizími lidmi, dotýkal se klobouku a zdravil: „Dobrý den, pane." Některý si fedoru dokonce chtěli vyzkoušet, jako třeba tenhle chlap. To mi poskytlo solidní základ informací o tom, jak cizí lidi reagujou na chlápky v klobouku.

Reakce by se daly rozdělit do dvou kategorií: „Pakuj se ode mě, úchyle" a „C__ool klobouk, kámo!" Poměr činí zhruba 70 ku 30. Pondělní spekulace byla správná – lidi chlapy v klobouku nesnášej.

Středa

Ve středu ráno jsem se vzbudil a myslel si, že to nejhorší už mám za sebou. Zmýlil jsem se. Celej svět byl omyl.

Toho dne asi ve čtyři hodiny odpoledne melbournského času bylo jasný, že prezidentem USA bude Donald Trump. Lidi po celým světě se pídili po vysvětlení. Jak se něco takovýho může stát? Chudáci, neměli ani tušení. Pohlédl jsem na sebe do zrcadla a spatřil jsem v něm usmívajícího se duhového démona.

Byla to má zásluha. Já jsem to učinil.

Čtvrtek

__Bude to brzy za mnou_. To jsem si dokola opakoval a zamířil na oběd se svou kamarádkou Clare. Přišla se svým psem shiba inu, Tofem aka nejroztomilejším psem na světě. Nevěříte? Tak se podívejte na jeho Instagram._

Tofu vyapdá ve fedoře líp než já.

Pátek

Naplánoval jsem si legendární páteční noc, ale než se to rozjelo, ukrutně mě začal bolet žaludek. Následující dva dny jsem prozvracel a svíjel se v agónii otravy jídlem. Netuším, co jsem to snědl, ale určitě v tom byla zase fedora.

Během nemoci se o mě starala u sebe v obýváku moje holka. Dalo mi zabrat ležet v klidu, ale aspoň jsem měl čas na to utřídit si svý myšlenky...

Na módu já kašlu. Taky mi moc nesejde na tom, co si myslej ostatní, ale bylo těžký ignorovat ty pohledy. Věděl jsem, že fedoru nikdo nemá rád, ale nikdy bych si byl nepomyslel, jak to ovlivní život mně a mým blízkým.

A pak tu byla ještě jedna věc. Nejsem moc pověrčivej, ale ten klobouk byl prokazatelně prokletej.

Jak jsem na to myslel, rozhlížel jsem se po pokoji. Fedora nikde. Aimee ji ráno vyhodila.

Kletba byla prolomena.