Holka, která je už třetím rokem na dovolený

Maartje Smit jsem poprvé potkal v roce 2013 v hostelu v Bogotě. Táhli jsme to ještě spolu s jejím australským kámošem Choppym několik nocí a stali se z nás facebookový přátelé. Když jsem se vrátil do Holandska, nebylo tady nic než déšť, zatímco zeď Maartje se pořád hemžila slunnými plážemi a skupinkami stroze oděných baťůžkářů.

Na jak dlouho si někdo může dovolit odcestovat na dovolenou? V případě Maartje jsou to už tři roky. Spojil jsem se s ní přes Skype, abych zjistil, jak je to vůbec sakra možný…

VICE: Čau Maartje, kde jsem tě zastihl?
Maartje Smit: Právě jsem v Izraeli. Bydlím tady u kámoše, kterýho jsem potkala v Hondurasu. Když jsem plánovala cestu sem, zjistila jsem, že mám na facebooku 32 izraelských přátel, takže jsem hostel hledat vůbec nemusela.

Kamarády si děláš dost jednoduše, co? Třeba my dva jsme šli klopit drinky, jen co jsme se poznali. A to jsi byla unavená ze sakra dlouhý cesty autobusem…
To máš pravdu. Mám pocit, že když člověk takhle dlouho cestuje, je to všechno hlavně o získávání nových přítel. Když máte málo času, obvykle ho strávíte jen přebíháním mezi památkama. Mě památky sice taky baví, ale není to můj hlavní cíl. Suvenýry jsem si přestala kupovat před lety. Nikdo s sebou nepotřebuje tahat tašku plnou totálních zbytečností.

Máš v kufru ještě vůbec něco, co sis zbalila, když si před třemi lety vyrážela?
Jo, můj šedej svetr. Ne, počkat, ten jsem si koupila na první zastávce. Takže ne, nic.

Co lidi říkají na tvoji permanentní dovolenou?
Většině lidí vrtá hlavou, jestli se nechci vrátit domů kvůli tomu, že se tam stalo něco strašného. Ale to je úplná hloupost: Byla jsem úplně normální project manager v softwarové firmě a můj život byl naprosto obyčejný. Lidi nikdy nemůžou pochopit, co to se svým životem teď dělám a kde na to beru peníze.

A ty se jim divíš? Mě třeba taky zajímá, kde na to bereš…
Prostě jsem hodně šetřila. A navíc toho při cestování utrácím sakra málo. A když se dostanu do úzkých, prostě si seženu nějakou práci. Dělala jsem třeba pět měsíců instruktorku potápění na ostrově Útila v Hondurasu. Na Galapágách jsem zase dělala pro jednu turistickou kancelář. Obvykle mi práce pokryje jen výdaje, ale tu a tam něco ušetřím. Taky se skrz práci skvěle sháněj nový kámoši, který maj vždycky gauč, na kterým člověk může pár nocí přespat.

Tvůj facebookovej profil by se dal charakterizovat jako: "Pláže a koktejly." Nenudí tě to už trochu?
No, ot jsou spíš jen fotky, na kterých mě někdo otagoval. Nežiju vůbec povrchní život. Přátelství, která na cestách získávám jsou velmi upřímná. Často spolu cestujeme i několik měsíců. Trávíme spolu hodiny ve stejných autobusech, dělíme se o hotelové pokoje, dělíme se o celé své životy. Když víš, že s někým budeš trávit jenom omezený kus času, daleko rychleji se jim otevřeš. Je to takovej ten doznávací fenomén—taxikářům a barmanům se tohle děje pořád.

Rodina a kamarádi z domova ti nechybí?
Svoji rodinu miluju, ale vůbec mi nechybí. Pořád spolu Skypujem, a když se zrovna neozývám, tak ví, že žádný zprávy jsou dobrý zprávy.

Stalo se ti, že jsi třeba na cestách onemocněla?
Hele, ani ne. Otravu jídlem jsem měla možná tak dvakrát. Poprvý to bylo v Guatemale. To jsem si byla fakt jistá, že umírám.Šla jsem do nemocnice a sestra mi hned podávala takovej podivnej kyblík. Kvůli jazykový bariéře jsem vůbec nevěděla, co s ním mám jako dělat. Pak mi došlo, že chce, abych se do něj vykadila. "Tak to v žádným případě," říkala jsem si. Tak sestra odešla a vrátila se s gumovou hadicí, že mi dají klystýr. S kyblíkem jsme najednou byli nejlepší kámoši. Narvali mě antibiotikama a všechno bylo rázem v pohodě.

Dostala ses během těch let do nějakejch nebezpečnejch situácí?
Nikdy mě neokradli, nebo tak něco, ale pár fakt divnejch chvil za sebou samozřejmě mám. Před pár dny jsem byl v Jordánsku a autobus mě vysadil uprostřed poušti, kde nejezdily žádný taxíky a stály tam jenom tři auta. Nezbývalo mi, než do jednoho z těch aut vlézt. S řidičem jsme samozřejmě společnou řeč nenašli, a když zabočil, kde neměl, byla jsem z toho dost nesvá. Ale nakonec se nic špatnýho nestalo.

A co tvůj milostný život? Jak je to s ním, když pořád cestuješ?
Lásky v cizině se dost liší od těch doma. Není to o tom, že byste se snažili do vztahu bůhvíco investovat, prostě se spíš chcete bavit. Řeknete si navzájem: Když se mi po tobě bude stýskat, nebude trvat dlouho a někde se zase potkáme. S takovýma schůzkama já nemám problém, ale nesmí mi narušovat můj plán.

Takže svoji životní lásku si ještě nepotkala…
V jednu chvíli jsem málem odletěla do Austrálie s jedním takovým týpkem, ale načasování bylo blbý. Zrovna jsem si v Honduras dodělala řidičák. Pár týdnů mi šíleně chyběl, ale pak jsem se přes to prostě přenesla.

Plánuješ se vůbec někdy vrátit do Holandska?
Když jsem si před třemi lety rezervovala svou jednosměrnou letenku, nikdy bych neřekla, že budu pryč takhle dlouho. Ale tohle je teď prostě můj život. Když chci pracovat, vždycky si něco najdu. Taky si vždycky nechávám nějaký ty peníze stranou, kdyby se něco přihodilo. Asi by pro mě nebyl problém se vrátit do staré denní rutiny, kdybych se vrátila. Konexí mám taky dost, takže s prací by problém nebyl. Nebo bych si prostě rozjela něco svýho. Nevim…

Zní to dost jednoduše, když to řekneš takhle.
Vždyť to taky jednoduchý je! Nechápu, proč takhle nežije víc lidí. Asi se o sebe moc bojí. Vsadím se, že všichni, kteří teď projíždějí moje facebookový alba, zatímco se jim paří zadky v nějakým kanclu, mi záviděj každý zrnko písku mezi prsty. Nechápu, proč do tohodle stylu života prostě nejdou taky.