Reklama
Christopher Anderson: V Magnum jsou především foto žurnalisté, nicméně já Magnum za fotožurnalistickou agenturu nepokládám. Podle mne je Magnum spíše založené na konceptu dokumentární fotografie. Pokud bych měl najít výraz, který mě a mojí práci vystihuje, myslím si, že se nejlépe hodí škatulka dokumentární fotografie. Termín fotožurnalista má totiž tendenci přetékat jedním specifickým významem - ten, co fotí zprávy. A já tak svou funkci nevidím. I když jsem fotil události hodné hlavního zpravodajství, jako například nějaké konflikty, mou funkcí nebylo dělat reportáž, ale spíš komentovat to, co se daný den stalo, a nabídnout subjektivní úhel pohledu. Mým úkolem bylo nabídnout komentář k tomu, co se děje, ale zároveň i popsat, jaké to bylo přímo na místě, kde se daná situace odehrávala..Takže tvým záměrem bylo zachytit osobité obrazy plné emocí?
Přesně tak. A neřekl bych, že to bylo pouze mým záměrem, nýbrž že se mi to opravdu podařilo. Nesnažil jsem se vytvořit přetvářku objektivity. Fotil jsem a dával jsem tak v šanc svůj názor, přičemž jsem chtěl, aby bylo jasné, že tohle je můj názor.
Reklama
No, nemyslím si, že jsem chodil po editorech a vysvětloval jim: „Ne, nebudu pro vás pracovat, pokud nepochopíte to, že já pracuji subjektivně." U agentury, u které jsem pracoval předtím, v tom nebyl až takový rozdíl vzhledem k tomu, že jsem dřív dělal pro nějaké časopisy nebo pro New York Times. Druh reportáží, které jsem dělal já, dokonce i ty z válečných zón, byly delší a přistupoval jsem k nim více do hloubky. Snažil jsem se celou reportáž zasadit do lidštějšího a intimnějšího kontextu, spíše než vytvořit výrazný titulek do novin. Abych byl upřímný, tehdy mně nenapadlo, že by to mohla být výhoda z hlediska marketingu. Jen jsem se snažil dělat to, co dělám, způsobem, jakým jsem to dělat chtěl, a zároveň si přitom zachovat své morální zásady.
Proces rozhodování se u mě za ty léta vyvinul. Vždy jsem tvrdil, že jsem barevný fotograf, ale poté jsem si uvědomil, že dělám i hodně černobílých fotografií, zvlášť u válečných konfliktů. Černobílá fotografie má svůj vlastní způsob, jak vytvořit dojem časovosti. Bylo období, kdy jsem se rozhodoval pro určitý jazyk v závislosti na tom, o jaké se jednalo téma. Černobílá fotografie nabízela pocit nadčasovosti, což je něco, co jsem ve své práci chtěl. Nicméně v současnosti fotím spíš barevně. Moje první, intuitivní odpověď je ta, že něco prostě vidím v barvě.
Reklama
To je sranda, zrovna nedávno jsem přesně nad tímto přemýšlel. Myslím si, že ve svojí práci hodně čerpám z filosofie Garryho Winogranda - řekl, že fotografuje lidi, aby viděl, jak budou vypadat na fotografii. Neexistuje žádné konkrétní téma, které se snažím zachytit. Nemyslím si, že jsem osoba s jednou tváří. Rád bych si o sobě myslel, že jich mám víc. Pokud bych měl vše nějak vizuálně unifikovat, ať už to jsou mé fotografie z dokumentaristiky, nebo osobnější fotografie mé rodiny, myslím si, že jsou propojené. Pojícím prvkem je to, že se snažím prožít svůj čas na této planetě s určitou emoční kvalitou. Fotím své vlastní zkušenosti, věci, které jsem viděl, zažil a účastnil se jich.
Jistě, především v blogosféře se mi dostává hodně kritiky. Ale tím se nemohu zaobírat. Nechci, aby to vyznělo arogantně, ale tomu zkrátka nemohu věnovat ani čas ani energii. Moje fotografie jsou obrazem zkušeností, které prožívám. Nestydím za fotografie, které tak vzniknou, stejně tak jako se nestydím za samotné zkušenosti. Nedávno vznikl článek, kde porovnávali fotografie, které jsem vyfotil ve válečné zóně, s fotografiemi, které jsem vyfotil na módní přehlídce. A byl kvůli tomu nějaký poprask. Chápu, že je třeba být ohleduplný, ale byl jsem jak na módní přehlídce tak ve válce a nevidím v tom žádný konflikt.
Reklama
Pravděpodobně nejtěžší a nejvíce obtížné pro mě bylo, když jsem společně s haitskými uprchlíky nastoupil na loď a snažil se doplout do USA. Za tento projekt jsem získal zlatou medaili Roberta Capy. Co pro mne bylo obtížné v jiném smyslu, bylo fotografování ve válečných zónách, což už nedělám. Ne protože by to bylo nebezpečné, ale protože jsem začal mít čím dál tím větší problém smířit se s pocity, které ve mě vyvolávalo fotografování v podobných situacích.
Zajímavá otázka - ano, změnil. Přijímací řízení do Magnum probíhá asi následovně. Nejdříve se přihlásíš a pokud se ti vede dobře, tak jsi nominován na období dvou let. Pokračuješ v práci a po dvou letech předvedeš, co jsi vytvořil. Pak se můžeš stát společníkem a po nějaké době ukážeš další tvorbu, aby ses mohl stát řadovým členem. Celý tento proces je velmi zajímavý. Staví tě to do pozice, kdy pokládáš sám sobě otázky, které by bylo jinak těžké zvážit: „Co chci dělat svými obrázky? Proč věci dělám tímto způsobem a ne tímto?" Na druhé straně celého tohoto procesu vylezeš s větším porozuměním sebe sama. Odpovědi na tyto otázky jsou velice osobní. Je to tvá práce, která není určená k prodeji na trhu a neděláš to, protože to ostatní dělají stejně. Je to tak, jak to je, protože se jedná o mojí zkušenost a o to, jak já vidím svět. Přijde mi to velice osvobozující.
Reklama
