Co dělají afričtí imigranti ve švýcarských Alpách?

Asylzentrum Lukmanier je azylové centrum ve švýcarských Alpách. Foto: Evan Ruetsch

Švýcarsko má své nejzapadlejší azylové centrum umístěné v opuštěném vojenském bunkru vysoko v Alpách. Kolem něj není vůbec nic, pokud nepočítáme nekonečně mnoho kamenů a vodní nádrž s vodou tak ledovou, že dělá i z Etiopanů žádajících o azyl malé kluky. Jediný zvuk mají na starosti bzučící dráty vysokého napětí, co vedou ke vchodu do Asylzentrum Lukmainer. Tak se celý objekt jmenuje.

Normálně v něm bydlí 50 až 80 mužů, kteří tam čekají na to, jestli jim bude uděleno výsostné právo bydlet v Evropě. V protibombových krytech spí po pěti a musí dodržovat striktní denní režim – tři jídla denně, večerka v 10 a výlety mimo kemp jen o víkendu.

Izolovaná jednotka v Alpách je jednou prvních, která vznikla po letošním schválení nového zákona. Ten povoluje udělat z bývalých vojenských prostorů takzvané „oblasti pro integraci“.

Imigrantům se otevřela letos v červnu a další budou brzy následovat. Už teď však kvůli špatnému počasí muselo být několik zadržených převezeno do jiných center. Bylo to jen chvíli před tím, než jsme se vydali do hor Asylzentrum Lumainer najít.

Prvním člověkem, kterého jsme potkali, byl 18letý Narsi z Afghánistánu. Narsi má smysl pro humor, nesnáší čínské výrobky a miluje auta. Jeho Facebook je plný jeho fotek z domova, kde pózuje v černém sáčku na pláži před svým Lexusem. Nejsme stoprocentně jistí, že je mu 18, ale tvrdí že jo. Podle imigračního se žadatelé o azyl často tváří, že jsou mladší, aby celý proces uspíšili.

Jako většina afghánských uprchlíků strávil většinu dětství v sousedním Íránu, ale když se tam situace zhoršila, odešel do Turecka. Přede dveřmi do Evropy, když s kamarády překračoval hranici s Řeckem, všichni zahodili pasy do moře a pak se každý vydal svou vlastní cestou. I přesto, že si Evropu představoval jako mnohem přátelštější místo, si na život v Alpách nestěžoval – snad jen na nudu a na jídlo.

Tomuhle chlápkovi původem z Etiopie se říká Beer Wolf, protože jeho původní jméno Evropani nedokážou vyslovit. Beer Wolf už nebyl tak optimistický jako Narsi. Nesnáší hory a chození po nich, ale má rád rapery, kteří po sobě střílí, jako je 50 Cent a Tupac. Jeho žena a děti bydlí asi dvě hodiny odsud – v Buchs, v kantonu St. Gallen – strašně mu chybí a myslí na ně každou chvíli. Pokud nedostane azyl, pošlou ho zpátky do Řecka, kudy přišel do EU. V Řecku je prý lehčí získat azyl, ale zrovna teď je zašitej v Alpách.

Dalším týpkem, se kterým jsme se potkali, byl Josef, francouzsky mluvící květinář z Eritrey. Všichni z centra mu říkají Mafioso a všichni se shodnou na tom, že se oblíká nejlíp v celých Alpách. Nám vyprávěl něco o svým telefonu. Pak jsme se dozvěděli, že ho ten den vyhodili z centra za špatné chování. Neřekl nám proč a ani nevěděl, kam ho pošlou. Nejvíc mu vadilo, že nedostával dostatečně teplé oblečení, když nepočítáme to pracovní, které mohl nosit jenom během pracovní doby. Všichni žadatelé o azyl musí trochu pracovat – obvykle čistit turistické tratě a horské cesty. Když nemusí pracovat, chodí Josef rád po horách v krokodýlích botách a s cigárem v ruce.

Situace v Asylzentrum Lukmainer vypadá na první pohled hodně zvláštně, ale stojí za ní nová éra švýcarské imigrační politiky, která jakoby se stavěla proti švýcarské humanitární tradici. V srpnu v kantonu Solothurn protestovalo asi 10 žadatelů o azyl proti podmínkám, ve kterých byli nuceni žít – v proti-letadlovém bunkru beze světla a bez čerstvého vzduchu. Teď to zní jako legitimní protest, nicméně skončil propadákem. Nějakej chlapík je všechny zlil pivem a mlíkem a švýcarské úřady jim odebrali nejen jejich výplatu za měsíc, ale taky jídlo. Po čtyřech dnech protestování je sebrala policie a rozeslala je do různých azylových center v zemi.

Kdybychom se podívali na další podobné příběhy imigrantů, psali bychom o tom, jak nesmí chodit do bazénů, na dětská hřiště, do škol a do kostelů.

Dalším zajímavým místem pak je Minimalcenter Waldau, město přepravních kontejnerů v oblasti Landquart. Tam se imigranti posílají, pokud s nimi jsou jakékoli problémy v běžných azylových centrech. V lednu tam za záhadných okolností zemřel 32letý libanonský Palestinec Feras Motaleeb poté, co ho tam přesunuli z jiného centra, protože odmítnul típnout cigaretu.

Je tohle celé začátek nové pochybné éry evropské imigrační politiky? Oficiální imigrační politika Evropské unie má být v rámci Schengenu údajně inspirovaná německým přístupem, na jehož základě může být kdokoliv, kdo do Schengenu vstoupil nelegálně, ihned deportován. Všichni proto radši zahodí svůj pas do moře, aby se nevědělo, do jaké země je vrátit, a výsledkem takhle fungujícího systému jsou tisíce imigrantů navždy uvězněné v nekonečném byrokratickém procesu.

Švýcarsko bojuje se sníženou porodností, nezaměstnanost nedávno překročila hrozivá 3 procenta a většině firem chybí zaměstnanci. Když se nad tím zamyslíme, je docela zvláštní, že země pověstná vysokou životní úrovní utrácí tolik peněz na to, aby přestavěla bývalé vojenské bunkry a mohla do nich zavřít lidi, které vlastně potřebuje. Ještě víc je ale absurdní představa, jak se skupinka turistů probíjí přes alpské štíty a potká tam skupinku afrických imigrantů s krumpáčem a lopatou, aniž by měli sebemenší ponětí, co tam dělají.

Více imigrantů na VICE:

Skoro jsem umřel na cestě ze Somálska do Lampedusy

Strach, protesty a imigranti v Aténách

Mexiko vzkazuje imigrantům: Ani omylem, José