Skvělé zprávy! - 2.

První část článku najdete tady.

Dokud se nedostavila nuda a deprese z neustálýho tahání sraček z moře, ulovili jsme kolo od motorky, bezpečnostní přilbu a pár dětskejch záchrannejch vestiček okousanejch od žraloků. Málem jsme to taky napálili do něčeho, co byl buď stěžeň jiný loďě nebo telefonní sloup. Většina našeho výlovu byly ovšem jenom klasický píčoviny jako flašky od Coly a igelitový pytlíky. Většina z toho, dost pravděpodobně vyrobená v Číně, musela odcestovat nejmíň 8000 kiláků, aby si nás tady našla. Strašidelný je, že jenom pětina z těchhle věcí sem spadne z lodí. Většina je pevninskej odpad, kterej se bůhvíjak dostal do splavnýho toku a pomalu se dokodrcal až do moře. Jak aspoň desetkrát prones kapitán: „Oceán je splavem všeho.”

Když už jsme byli neodvratně uvnitř odpadkovýho pole, rozhodil kapitán Moore tažný sítě a jal se brát vzorky vody do Petriho misek. Myslel jsem, že nám bez mikroskopu budou na prd, ale jen co jsem viděl první, bylo to daleko děsivější než všechno, co kolem nás do tý doby proplulo. Plavalo mu tam pár bruslařek a medúz, ale hlavně byly až po okraj přeplněný tlustou vrstvou plastovýho konfetti. Na bázi předchozích vzorků usoudil Moore, že poměr plastů a mořský vody v tom, co jsme vytáhli, byl 6 : 1. A poměr plastů se zvyšoval, jak jsme se blížíli ke středu, dokud jsme nezačali vytahovat vzorky, který vypadaly už jenom jako samotnej plast.

Tahle část výletu mi nejvíc utkvěla v paměti. Je už dost hrozný, že znečišťujem části planety věcma, který se daj případně odstranit - vždyť i olejovejch skvrn a radioaktivního prachu se dá do jistý míry zbavit. Ale zásadně změnit složení mořský vody na jednom z nejodlehlejších míst od civilizace na zeměkouli je fakt trošku jinej level vymrdávání s touhle planetou. Normálně ji nadobro a navždy šukáme do prdele. A to bez lubrikantu.

A teď přichází to nejhorší.

Jakmile se to plastový konfetti zmenší natolik, že se vejde třeba tý medúze do pusy, vleze tam a začne se potravním řetězcem vracet postupně zpátky. Kam? K nám. Medúzy se vyplaví z odpadkovýho pole, sežerou je malý ryby a absorbujou tak i ten plast. Velký ryby pak sežerou ty malý, ještě větší ryby sežerou ty velký a pak, když dojde na to, že ty potvory vylovíme a jíme, maj v tuku tolik částiček plastu, že by se tím dalo naplnit pár bas piv. Cyklus života přenesenej do dystopickýho sci-fi klišé. Žerem svůj vlastní odpad.

Kromě toho, že zasíraj náš trávící trakt (biologové našli v Tichým oceánu těla ptáků, který vyhladověli, protože měli žaludky totálně ucpaný odpadem), maj degradovaný plasty tendenci vsakovat cizí chemikálie vylouhovaný ve vodě. Existuje celá skupina pesticidů a rozpouštědel - stabilní organické imise - který jsou na míru šitý k vázání uvolněnejch syntetik a umí způsobit sakra pořádnou spoušť uvnitř kterýhokoliv tvora, kterej má to štěstí je pozřít. Chemik z naší lodě studoval ty v Tichým oceánu nejběžnější - DDE a DDT. Jo, přesně. To stejný DDT, který zabíjí orlí mláďata. Pravděpodobnej karcinogen napojenej na úbytek spermií a vývojovou demenci. A těmahle sračkama oceán jenom přetejká.

Ještě horší je, že i plasty bez cizích toxinů v sobě maj komponenty, který potenciálně mohou zničit naše tělo. Bisphenol A je sloučenina využívaná při výrobě třeba outdoorovejch lahví Nalgene nebo robertků. Taky je to syntetickej estrogen, kterej může naprosto vykolejit reprodukční systém. Dr. Frederic vom Saal z univerzity v Missourri už přes deset let studuje účinky Bisphenolu A na laboratorních myších a všiml si jeho spojení s naprosto absurdním rejstříkem zdravotních problémů - počet spermií, rakovina prostaty, hyperaktivita, předčasnej nástup cukrovky, rakovina prsu, nesestoupený varlata a reverze pohlaví. Není to ironie, že člověk může utrpět REVERZI POHLAVÍ bezděčnou konzumací sloučeniny, ze který se dělaj robertky?

Vom Saalův výzkum se pohybuje někde uprostřed dost zmatečnýho sporu, protože jeho výsledky se exponujou ve fakt infinitesimálních kvantitách a nikdo pořád úplně neví, jak že to ten endokrynní systém vlastně funguje. Jeho závěry jsou tak trochu ošemetný, ale po rozhovoru s ním mi přijde, že ani on sám nemůže pořádně uvěřit tomu, že by jediná chemikálie mohla stát za skoro každou velkou zdravotní krizí v USA posledních 30 let. A i kdyby měl pravdu jenom v jednom z toho, co jsem tady teď vyjmenoval, no tak i to je na mě fakt kurva moc.

A ani to není ten největší průser. Je tady totiž možnost, že tyhle chemikálie můžou zároveň spustit masivní rozkol ve struktuře DNA. „Stačí jeden vychýlený chromosom a máš Downův syndrom,” říká vom Saal. „Zkoumáte-li genetickou podstatu zvířat vystavených malým dávkám Bisphenolu A, vypadá to, jako by to do jejich chromosomů někdo napálil brokovnicí.”

Na vnějším okraji North Pacific Gyre jsme to narvali přímo do bílý velryby tohodle mořskýho světa sraček: stínový sítě. Stínový sítě jsou uvolněný změti rybářskejch vlasců a sítí, který se volně plaví oceánem a berou sebou, co jim vleze do cesty. Takový mořský časožrouti. Našly se kilometry stínovejch sítí plný zauzlenejch žraločích lebek, kusů vesel a želvích kostřiček. Ta, kterou jsme chytly my, zdaleka tak velká nebyla, ale měřila dvakrát víc než já, vážila aspoň 400 kilo a našel si v ní útočiště jak zubní kartáček tak celý hejno tropickejch rybek.

Odtáhnout tenhle zauzlenej chomáč sítí na břeh nebylo možný, tak jsme ho aspoň vytáhli na záď, opatřili GPS tagem, aby oceánografové mohli zaznamenávat jeho pohyb, a spustili ho zpátky do moře. Náš kameraman Jake za ním skočil do vody, aby natočil, jak odplouvá v obláčku plastů a rozdrobenejch provázků. Když se vyšplhal zpátky na palubu, vypadal, jako by mu někdo rozetřel třpytky přes hrudník. Byl obalenej plastovejma částečkama.