Urbex očima ustrašené slepice

Poprvé jsem se aktivní účastnicí urban exploration stala vlastně úplnou náhodou. Při dávné procházce poblíž Českého Švýcarska jsme s kamarády natrefili na starou opuštěnou vilku uprostřed lesů a polí. A jelikož mezi námi nebyl žádný suchar, prostě jsme vlezli dovnitř. Vzpomínám na maličkatou zašedlou dětskou bačkorku ležící na schodech. Brrr! Ovšem ještě lépe si pamatuji, jak jsem byla posledním zoufalcem, co z objektu za živého boha nebyl schopen vylézt. Každý bez větších problémů vyskočil oknem do trávy, jen já měla nepřekonatelný problém s jeho výškou, polohou, rozměry a zřejmě i s postavením planet, které v tu dobu ve vesmíru panovalo. Dřepěla jsem na kraji výklenku a trvalo snad deset minut, než skončila zbytečná meditace nad tím, že beztak musím slítnout dolů, pokud nechci strávit zbytek mrzkého života ve společnosti zlověstné batolecí přezůvky a kosočtverce na zdi. Prostě slepice. Divím se, že mne tam tehdy nenechali.

Druhý zapamatováníhodný urbex jsem před lety absolvovala s kamarádem z gymplu. Oběma nám přišlo jako skvělý nápad pořídit pár atmosférou oplývajících fotografií v prostorách, ze kterých každému vypadnou oči z důlků. Vybrali jsme monumentální chátrající továrnu Waltrovka a měli štěstí, že zrovna probíhala jakási obhlídka, tudíž jsme do areálu vlezli otevřenou hlavní branou, elegantně a nikým nepozorováni. Paráda. Nutno ovšem dodat, že finální úprk před rozzuřeným hlídacím psem už tak elegantní nebyl. Naštěstí jsme nalezli díru v plotě dřív, než stačily jeho tesáky dostihnout naši vetřeleckou kůži. Děsně těsně.

Ale znáte to – lidé mají tendenci vytěsňovat negativa snáz, než si sami uvědomují. A obzvlášť magoři. Takže když jsme vymýšleli s dalším kamarádem, kterého člověk neviděl jak je rok dlouhý, místo společného setkání, nešlo o žádnou hospodu. Rozhodovali jsme se mezi výletem na bohnický hřbitov domácích mazlíčků a urbexem nějaké ruiny. Přestože v Praze jsou pro tuhle aktivitu poněkud ztížené podmínky, vyhrál návrh na obhlídku nedaleké teplárny (ta zvířátka nám beztak nikam neutečou). Já byla tedy okolnostmi znovu nucena oprášit svůj vetchý průzkumnický um. A jelikož jsem i tentokrát přežila, mohu se slavnostně podělit o pár fotografií i těžce neodborných tipů, jak na věc.

Co důležitého si tedy sváteční infiltrátor, který se do víru objevování vrhá jednou za uherský rok, často uvědomí, až když je na záblesk prozíravosti poněkud pozdě? Kupříkladu fakt, že si měl obléct ještě starší a hnusnější hadry než ty už tak dost velké hrůzy, které má právě na sobě. Až konfrontace s realitou (nezřídka čítající prolézání úzkých chodbiček, skákání do všudypřítomného prachu či šplhání po všem možném nahoru a dolů) člověku připomene, že potkany vážně nepotřebuje oslňovat black tie dress codem.

Bodne také zjištění, že nejvýhodnější je vyrazit nalehko – osvícení zpravila přichází v momentě, kdy visíte na uzoučkém žebříku obtěžkáni hromadou nepotřebných krámů a nemůžete si ani sprostě zanadávat, jelikož by vám ze zubů vypadl popruh od foťáku. Nebo foťáků. (Je super vzít rovnou tři naráz. Pokud možno historické, velké a těžké. Vřele doporučuji. Vynaložené úsilí stoprocentně oceníte zejména zpětně, to až z vyvolaných filmů vyjde najevo, že dva vaše frajerské přístroje jsou rozbité.)

Určitý stupeň fyzické zdatnosti a obratnosti vůbec není k zahození. Coby profesionální pytel brambor mohu dosvědčit.

Takový pepřák se pro sichr též může hodit, jeden nikdy neví. Momentální pocit „mám jej u sebe" bývá v podivných situacích příjemnější než pocit „vystavila jsem si ho doma na poličku". A nejde jen o urbex. Věřte tomu. Jestli je někdo důmyslný poličkář, pak jsem to bez debat já. Dobrá vlastnost to není.

Krom zodpovědnosti za sebe sama však existují i další faktory, na které je záhodno myslet. Velkou část z nich srozumitelně shrnuje hlavní pravidlo urbexu, jež by měly znát i trubky s tak mrzkými infiltračními zkušenostmi a schopnostmi, jakými disponuji kupříkladu já. Zní následovně: „Nic neodnášet, nic nezanechávat".

Už jen proto, aby měl na stejné poklady možnost natrefit i někdo jiný než vy a nenašel místo urbanistických perel jen hromadu bordelu. Ona stačí nevyhnutelná prasící činnost náhodných zevláků nebo pokoutných obyvatel. Jenže vaše role spočívá v něčem jiném – a nechovat se v ní jako dobytek je prostě fér, to musí uznat i laik. Správný průzkumník by měl připomínat spíš přízrak, který nepozorovaně přichází, tiše proplouvá a zase mizí. S nárokem na pouhé dvě stopy – otisk vlastních bot a obláček podvědomého strachu, který po úspěšném dokončení akce není potřeba vláčet zpátky domů. Jen ho tam nechte. To se může.