Další zaručený pravdy o mileniálech

Mileniálové jsou… Líní. Sebestřední. Rozmazlení. K ničemu. Tohle všechno vám našeptává prohlížeč, když se snažíte objevit kloudnou definici generace lidí narozených od počátku osmdesátých do poloviny devadesátých let, kteří vyrůstali na přelomu tisíciletí. Pokud jste mileniál (což s největší pravděpodobností jste, protože jinak byste si s narcisistickým potěšením právě nečetli článek o sobě a své generaci), sami zřejmě znáte zřejmě zaručené (ne)pravdy o svých (ne)schopnostech nejlíp. S klasickou poučkou o sebestřednosti a vysokém egu se setkáváte asi nejčastěji. Podle průzkumů však paradoxně trpíte nedostatkem sebevědomí. Další paradox? Lidem, kteří si dostatečně nevěří, vštěpovali do hlavy už od mala rodiče představy o jejich výjimečnosti. Máme tady tedy mladého člověka, jenž sice věří ve svoji ojedinělost a cítí se být vyvoleným, zároveň si je ale v mnoha ohledech tak nejistý, že mu nezbývá nic jiného než to přičítat své unikátnosti.

Motivační řečník a marketingový poradce Simon Sinek je jeden z mála, kteří se mileniálů zastávají. Hlavní chybou byla podle něj špatná strategie rodičů při výchově. Ve snaze zajistit vám lepší život, než byl ten jejich, se vám snažili vštěpit, že jste lepší než ostatní. Jenže vás pak škola vrhla do skutečného světa, kde na jedinečné osobnosti náhle narážíte na každém rohu. Po půl roce v první práci zjistíte, že vás nijak nenaplňuje, nevidíte žádné výsledky a chcete odejít. Simon Sinek přirovnává tuhle netrpělivost a nespokojenost ke zdolávání hory. Celá generace má v hlavě jakýsi koncept „dopadu a působení na okolní svět", což je vrchol oné hory, kterou si ale mladí lidé nedokáží představit. Zapomínají tak na to, že za úspěšnou prací a úspěšným životem se skrývá dlouhá, vyčerpávající a mnohokrát i nepříjemná cesta. Simon Sinek radí: „Chce to trpělivost a taky občasnou pokoru. Požádejte zkušenější o pomoc a naučte se, jak se co dělá. Když to neuděláte, čeká vás pád."

Na rozdíl od předchozích generací se mileniálové museli během křehkého období dospívání vypořádat s nástupem nového opia lidstva – s moderními technologiemi. S těmito vychytávkami se sice dokázali skamarádit téměř okamžitě a bez ostychu, a ještě si přitom připadali cool, ale právě ony způsobily neschopnost navazovat hlubší, dlouhodobé vztahy. Dnešní zrychlená doba a vysoká očekávání ze strany starší generace mladým lidem během krasojízdy dospíváním a stárnutím taky moc nepomáhá. To vede k tomu, že utíkají odbourávat svůj stres na sociální sítě, které přinášejí jistou formu útěchy a relaxace. Při každém pípnutí mobilu, když vám přijde zpráva, dostanete lajk nebo na vás na Facebooku vyskočí upozornění, se vám do těla vyplaví hormon dopamin. Stejný hormon, jenž má na svědomí uvolňující pocit po vykouřené cigaretě, vypitém panáku či skleničce vína nebo hraní na automatech. Co to znamená? Správně, prostě jsme na našich virtuálních světech a virtuálních vztazích závislí. Máme potřebu ostatním ukazovat, jak moc dobře se máme, jak super život žijeme, s kým se kamarádíme a co jsme dokázali. Jak jiní a lepší jsme. Jenže v okamžiku, kdy odložíme mobil s naším perfektním světem prohnaným přes filtr, dostihne nás realita.

Letošní průzkum provedený britskou Královskou společností pro veřejné zdraví a hnutím Young Health Movement ukázal, že sociální platformy Facebook, Instagram, Snapchat a Twitter způsobují u mladých lidí pocity úzkosti a méněcennosti. Nejhůře ze všech podle oněch průzkumu Instagram, který negativně ovlivňuje lidský spánek, vnímání těla a způsobuje obavy z vyloučení ze společnosti. Odborníci ale zároveň dodávají, že sociální sítě mohou přinášet i pozitiva a záleží na jednotlivcích, jak se tímto fenoménem nechají strhnout.

Sinek nabízí mileniálům dva možné scénáře jejich života. Ten pesimističtější, se kterým se už údajně setkává, vypadá tak, že stoupá počet sebevražd, zvyšuje se počet úmrtí způsobených předávkováním drogami a i případů, kdy mladý člověk nedokáže dostudovat školu, protože trpí depresemi. Podle optimističtější verze scénáře mileniálové prostě dospějí, aniž by kdy pocítili radost. Nikdy je nenaplní uspokojující pocit ze zaměstnání nebo života. Problém Sinek vidí v bezohlednosti korporátního prostředí, kde nezáleží na jednotlivcích a firmám jde jen o krátkodobý zisk. Dochází tak k závěru, že mladým lidem byly rozdány špatné karty a jsou to firmy, kdo by se měl snažit vrátit jim sebevědomí a schopnost navazovat společenské vztahy.