Kalendářové krajinky paní Jiřiny
Best of 2017

Kalendářové krajinky paní Jiřiny

Nedělní malířka si vystřihuje krajinky z kalendářů a pak je maluje.
25.12.17

Nedělních malířů chodí po světě nespočet a co si budeme povídat, jejich obrazy jsou mnohokrát výrazně zajímavější, než díla studovaných umělců. Nad kvalitou zpracování a vytříbeným konceptem totiž začíná vítězit mnohem silnější faktor – stoprocentní autenticita a neutuchající nadšení. Sváteční umělce nesvazují často zkostnatělá dogmata akademické půdy, nároky odborné veřejnosti ani vlastní ambice. Jejich práce reflektuje čistou radost z tvorby a tak i v těch nejbizarnějších počinech vždycky najdeme kus malířova srdce.

Reklama

Jedním z nich je i paní Jiřina z jižní Moravy. Hned po příchodu mě uvítají všudypřítomné krajiny v rozmanitých rámech a s nimi i sympatická paní nabízející právě upečenou buchtu. Jiřina si za svůj život vyzkoušela už mnoho povolání - v mládí se angažovala v místním hasičském sboru, posléze nastoupila na městský úřad jako zástupce ředitele kultury a mezi tím si střihla i nejednu divadelní roli. Nyní se realizuje především se štětcem a hadříkem v ruce co by malíř samouk.

Ačkoliv se v uměleckých směrech příliš nevyzná, za některé krajinky by jí impresionisté i romantici rvali ruce. Největší její specialitou je ovšem koncept, který ona sama považuje za znouzectnost, nicméně v kontextu současné postkonceptuální tradice nabývá zcela nových hodnot: Všechny své krajiny totiž maluje podle výstřižků z novin a křížovek.

VICE: Podle čeho své obrazy malujete?
Paní Jiřina: Když na něco narazím třeba v časopise nebo v křížovce, tak si to vystřihnu. Nebo podle kalendářů – ty jsou většinou nejlepší, protože v nich jsou velké fotky. Mám tady takových krásných věcí hodně, ale není na to čas. Něco sice za moc nestojí, ale vystřihla jsem si to, kdyby mě to zaujalo později. Když najdu hodně pěkný kousek, musím na něj pořád myslet.

Nelákalo vás jít někdy malovat do plenéru živou přírodu?
Ne. Jak bych to asi dělala? Jak bych to tam dotáhla – barvy a všechno? Kde bych si to tam rozložila, kam bych si sedla, na čem bych to dělala? Pro takovou ženskou, jako jsem já, to už není. Ale když třeba jedeme autem po Vysočině, tak mi jenom lítají oči a říkám si: „Támhle by se malovalo!"

Reklama

Proč si vybíráte zrovna krajinu?
A co jiného. Portréty nezvládnu. Krajina je pro mě zkrátka nejjednodušší.

Jste úplný samouk?
Jistě. Občas mi moje kamarádka výtvarnice sice poradila po telefonu, s čím mám co míchat a tak, ale jinak jsem si na všechno přišla sama.

Kde berete inspiraci?
Hodně se mi líbí staré obrazy, náboženské ikony v tlumených barvách. Fascinuje mne, kolik práce se za tím skrývá. Například taková Slovanská epopej, to je úžasné. Nebo i fresky na stropech kostela - když si představím, jak dlouho se tomu malíři věnovali a v takovém nepohodlí, to člověk musí obdivovat.

Koukala jsem, že plátno příliš nepoužíváte. Na jak é podklady se vám maluje nejlépe?
Tak co je doma – polystyren, sololitové desky nebo třeba balící papír… Nemůžu do toho moc investovat a aspoň se všechno použije.

Už jste někdy vystavovala?
Před dvěma lety už to tak vypadalo. Na zámku se tu měla na konat hromadná výstava ještě s dalšími podobnými místními malíři, ale nakonec z toho sešlo.

A chtěla byste vystavovat?
Vystavování samo o sobě mě moc neláká. Když už, tak proto, že tím podle mě díla získají jakýsi punc. Když chci dát někomu z rodiny nějaký obrázek, neudělám to, protože mám pocit, že na to koukají, jako na kýč. Nikdo o to moc nestojí. A tak si říkám, že kdybych vystavovala a někdo by to pochválil, třeba by to nabylo důležitosti a já bych se to potom nestyděla rodině nabídnout.

Věnujete se pouze u malování nebo se realizujete i skrze jiné tvůrčí aktivity?
Tak různě. Ráda dělám nepečené cukroví – každé vánoce klidně až dvacet druhů nebo třeba perníkové chaloupky s marcipánovými houbami a kouřem z komínu a se vším… to mě vždycky bavilo. Tady mám takové svoje portfolio, to si fotím a nechávám vyvolávat a takhle si všechny ty svoje počiny shromažďuju.

Máte přehled o současné malbě?
To ani ne, na to nemám čas. Když běží například něco o malování v televizi, tak zbystřím, ale většinou jsou to pořady o těch nejznámějších jako Dalí a Picasso a podobně. No a občas tam běží něco ze současných galerií, to jsou ale takový jakýsi nepochopitelný čmáry jenom – no, umění pro umění. Podle mého by měli obrazům všichni rozumět a všem by se to mělo líbit.