Jak se bydlí v pražském bunkru Folimanka

Vzhledem k současné dost nestabilní politické situaci ve světě se více než kdy jindy hodí podívat na místa, kam se před ní můžeme ukrýt, a to do bunkrů. Považovali jsme za svou povinnost zjistit, jaké by to bylo, kdyby došlo na nejhorší a vypravili se do krytu, který se nachází jen kousek od našeho nuselského kanclu. Do bunkru Folimanka. Však víte, kdyby náhodou.

Bunkr Folimanka, který vznikl na přelomu 50. a 60. let minulého století, byl desítky let naprosto nepřístupný a zůstával v režimu utajení. Patří k těm největším krytům civilní ochrany na území české metropole a dokáže „přivítat" 1 300 osob. Rozloha krytu v ulici Pod Karlovem je 1 332 m², což faktický znamená, že by každý šťastlivec, který se do podzemí dostane, měl pro sebe celý 1 m². Folimanka je osvětlená, okysličovaná a vytápěná. Nechybí jí samozřejmě ani pancéřové dveře.

V Praze je několik stovek podzemních krytů s různými vlastníky od metropole až po soukromá družstva. Ten největší bunkr v Bryksově ulici v Praze 4, dokáže ukrýt 2 800 osob. Folimanka tak se svými 1 300 je sice nadějí, ale ne zas tak velkou. Podle Českého statistického úřadu ke konci roku 2013 na území Prahy bydlelo necelých 1 300 000 lidí. Pochopitelně neoficiální číslo je vyšší, jelikož ne každý obyvatel mile rád otevírá svoje dveře divným cápkům s dotazníky.

Z evidence počtu existujících bunkrů na území metropole a jejich kapacity vyplývá jen jedno: je dobré být dostatečně důležitý (anebo bydlet dost blízko), protože jinak neexistuje žádná záruka, že až na to přijde, se do tzv. civilních bunkrů dostanete. Pokud ano, tak už i ten 1 m² vám bude připadat jako ten největší apartmán v případě, že chcete přežít. Pojďme se tedy podívat, jak by to vypadalo, kdybyste se třeba do takové Folimanky dostali.

Od privilegií k plísni

Vycházejme z toho, že teď už vít, že pro sebe máte tak ten cca 1 m², proto nedoporučuji, abyste si do krytu brali objemnější věci. Naštvete tím ostatní a vlastně se tam s nimi ani moc nevejdete. Bunkr je více než málo zaprášený a je tam hodně těžký vzduch. Dobrou zprávou je, že všechny kohoutky, které jsem odzkoušela, byly funkční, takže si vždy můžete namočit kousek oblečení a dýchat přes něj. S vodou ale trochu předbíhám, tou nejdůležitější věcí je samozřejmě to, že si můžete téměř hned u vstupu udělat zrcadlové last selfie ever. Takřka pro další generace.

Pokud vám začne lézt na nervy, že všude kolem vás jsou lidé, což vzhledem k rozloze bunkru začne, vždy máte možnost schovat se do větrací šachty a dát si v klidu třeba Májku. Anebo se schovat do kyslíkárny „na samotku". Pozor ale, je tam ještě větší špína než jinde a také tma, takže pokud trpíte klaustrofobií, zůstaňte radši mezi lidmi hezky za světla. Je tu ještě jedna možnost „schovky" pro ty asociálnější z vás. Můžete si do krytu vzít deštník, není to sice nijak praktické, ale budete mít těch svých krásných 30 centimetrů osobního prostoru kolem dokola, což ve vypjaté situaci může i pomoct

Proč si nezahrát karty na záchodě

Abych se vrátila k vodě, je čas podívat se na záchodové místnosti. Překvapivě ujdou. Chybí tam sice zatím jakési záclonky, ale háčky na ně jsou k dispozici. Co se tyče technického stavu, tak se rozhodně dají doporučit ty kousek od vchodu. Protože ty další vypadají jako po punkové kalbě v levném klubu (tam jsem se nefotila, byl to na mě už těžký hardcore). Záchodové mísy jsou umístěny ve dvou řadách proti sobě. Takže pokud vás fascinovaly záchody z olympijského Soči, které byly natolik blízko u sebe, že by se během vykonávání čehokoli daly hrát karty s parťákem odvedle, máte šanci si to odzkoušet i ve Folimance.

Jednou z nejzajímavějších (a nejhůře páchnoucích) místnosti je ta spojovací, která by měla sloužit k dálnopisu. Nevím, zda v případě použití jedné ze zbraní s červeným knoflíkem nějaký dálnopis pomůže, ale je hezky vědět, že tu ta možnost je. Kdo by se taky nechtěl spojovat s někým dalším, když má kolem sebe jen 1 299 lidí?

Ošetřovna jak z filmů od Tarantina

Nouzový východ do Bělehradské ulice je také zajímavý, mimo režim pohotovosti se jedná o delší tunel, kterým se dá krásně procházet. Pán, který toho o Folimance ví víc, než my obyčejní zvědavci a nadšenci, sliboval, že když půjdeme tímto tunelem, tak bychom měli zaslechnout tramvaje, abychom pak lépe věděli, kam utíkat. Jezdící tramvaje? V případě, že došlo k nutnosti schovat se v bunkru? Vážně?

Další nepříjemnou samozřejmostí podzemních prostor je ostrý pach plísně. Není patrný ve většině „místností", ale v některých, obzvlášť v těch, které jsou plné dřevěných krabic s filtry, je to dost drsný. Nemůžu doporučit nic jiného než (v případě, že budete mít možnost volby), vyhledat si jiný flek na přežití, třeba kousek opodál.

Místnosti s názvem „ošetřovna" vypadaly spíše jako komnaty hrůzy po řádění Tarantina, který v nich zkoušel, jak nejlépe natočit další mučivý masakr. Nebylo to moc vřelé. A vlastně ani sprchy, které se nacházely hned u toho. Samozřejmě, díky za ně, člověk by se měl mýt i v případě, že si není jistý, zda někdy znova uvidí sluneční světlo. Zase paní, která vešla hned po mně, na to měla jiný názor, řekla: „Tak to je docela v pohodě." No, když je to v pohodě, tak to je úžasný! Tato reakce mě ale neuklidnila natolik, jako přítomnost normální vany hned o místnost vedle. To už jsem si řekla, že se takhle dá žít. Dokonce tam tekla i voda!

Závěrem, není to žádný med, schovávat se v bunkru. Ale upřímně, bude někoho zajímat nějaký prach a plíseň, když půjde o život? Jsem si jistá, že ne. Proto si važte toho, co máte a doufejte, že se do jednoho z podobných krytů nikdy nebudeme muset dostat. A když už k tomu dojde, tak se modlete, ať jste na seznamu těch, kteří budou mít možnost se na tom jednom metru čtverečním zabydlet, ať už s deštníkem, či bez něj.

P. S. Nakonec bych se ráda omluvila pohoršené černovlasé slečně, které jsem nejspíše způsobila doživotní psychickou újmu na zdraví tím, že jsem se pro dobro novinařiny fotila v prostorech WC. Velice mě to mrzí, omlouvám se, doufám, že snad ještě někdy usnete…